Děti, které, samozřejmě s nadsázkou, ještě ani pořádně nemluví, ale už se věnují sportům, jsou často výsledkem nesplněných ambicí jejich rodičů. I když pěstování sportovního ducha je v raném dětském věku samozřejmě žádoucí, nemělo by se přehánět. Do sportovních aktivit, zejména těch vrcholových, by děti měly být zapojovány s rozmyslem a velmi pečlivě.
Samozřejmě, že mnoho rodičů sní o tom, že jejich dítě bude v něčem vynikat. A tak ještě než dítě začne pořádně mluvit, už ho vidíme na lyžích nebo bruslích. Je to ale správné? Jaké dopady může mít takový přístup na psychiku a fyzický vývoj dítěte? Poslechněme si příběhy těch, kteří tímto procesem prošli.
Každá mince má dvě strany
„Raný začátek sportování může mít mnoho výhod. Děti se učí koordinaci, rovnováze a základním motorickým dovednostem, což jim může pomoci v jejich celkovém vývoji,“ říká na svých stránkách doktorka Michelle Cleere, která pomáhá lidem překonávat výkonnostní problémy a maximálně využívat vlastní potenciál. „Kromě toho sportování podporuje zdravý životní styl a sociální dovednosti, jako je spolupráce a komunikace,“ dodává.
Na druhé straně může přílišný tlak ze strany rodičů vést k vyhoření, úzkostem a ztrátě zájmu o sport. Děti mohou cítit obrovský tlak na výkon a mohou začít cítit, že jejich hodnota závisí na jejich sportovních úspěších. Tento tlak může mít navíc negativní dopad na jejich sebevědomí a psychickou pohodu.
Eva dnes sport nenávidí
A právě takový byl případ Evy. Dnes třicetiletá žena začala bruslit ve čtyřech letech, protože její matka kdysi snila o tom, že sama bude úspěšnou krasobruslařkou. „Maminka mě tlačila do tréninků, i když jsem chtěla dělat něco jiného. Mnohem víc by mě bývalo bavilo tancování a balet. Chodila jsem ale na bruslení, dokonce pětkrát týdně, ráno i večer.
Reklama
A nezlepšovala jsem se, naopak jsem to čím dál tím víc nesnášela,“ vzpomíná Eva K. Po několika letech intenzivního tréninku se cítila vyčerpaná a ztratila zájem o sport. „Měla jsem pocit, že nikdy nebudu dost dobrá. Ale musela jsem držet strašně dlouho. Nakonec to máma pochopila, ale bohužel se ve mně něco zlomilo. Dodnes se sportu vyhýbám a nenutím k němu ani mé děti. Jsou ještě malé a já si o to víc uvědomuji, že chci, aby měly klidné dětství, jaké si zaslouží. Já sama jsem ho nikdy neměla. Babička, tedy moje matka, mi musela slíbit, že si své ambice, které se jí se mnou nesplnily, nebude léčit na mých dětech.“
Tlak na výkon dohnal Tomášova kamaráda k sebevraždě
Dnes dospělý Tomáš (24 let, jméno bylo změněno) hrál od malička fotbal. A to od tak útlého věku, že si ani neuvědomoval, jestli ho to baví, nebo ne. Jeho rodiče se totiž rozhodli, že lásku budou svému synovi odměřovat podle jeho fotbalových úspěchů. Zejména jeho otec, který byl nekompromisní až despotický.
Tomáš hrál. Hrál, jak nejlépe uměl. Ale pořád to nestačilo. Jeho táta ho nutil hrát nejprve okresní přebor, pak krajský přebor. „Táta ze mě snad chtěl mít mistra světa. Nevím. Fotbal mě bavil, ale když jsem hrál za kraj, soutěživost v klubu a konkurence byla velká. Trenér na nás vyvíjel strašný tlak, nedalo se to unést. Došlo to dokonce tak daleko, že se můj nejlepší kámoš z fotbalu pokusil o sebevraždu. A bohužel úspěšně. Hodně se o tom tehdy psalo, je to už dávno. A já jsem se z toho úplně složil. Tehdy na mě strašně tlačili všichni kolem. Vůbec jsem nevěděl, co je to jít někam jinam než na trénink. Sesypal jsem se, bral jsem antidepresiva, místo fotbalu chodil regulérně k psychiatrovi. Trvalo mi tři roky, než jsem se srovnal. A vlastně jsem se asi úplně nesrovnal nikdy,“ přiznává Tomáš. Dneska fotbal nehraje, nechodí na něj, a dokonce se na něj ani nedívá v televizi.
Pokud mladí sportovci chtějí podat skvělý výkon a zvítězit, ale z nějakého důvodu se jim to nedaří, mohou se dostat do situace, kdy začnou mluvit o ukončení sportovní kariéry. Psychologie sportu ale není jen o dětech, ale i o jejich rodičích.
Tlak, který na něj vyvíjelo jeho okolí po celé dětství a vlastně i období dospívání, si u něj vyžádal velmi krutou daň.
Role rodičů jako podpory
Rodiče jsou naše vzory, naše útočiště, útulný a bezpečný domov, naše opora i naši mentoři. A jsou to také rodiče, kteří hrají klíčovou roli v tom, jak se jejich děti cítí při sportu. Je důležité, aby své děti bez ohledu na sportovní výsledky podporovali a umožnili jim, aby si sport užívaly. Přílišný tlak a očekávání mohou mít negativní důsledky, jako se stalo v případě Evy nebo „Tomáše“.
„Není žádným tajemstvím, že sportovní úspěch dětí úzce souvisí s jejich psychickou odolností. Pokud mladí sportovci chtějí podat skvělý výkon a zvítězit, ale z nějakého důvodu se jim to nedaří, mohou se dostat do situace, kdy začnou mluvit o ukončení sportovní kariéry. Psychologie sportu ale není jen o dětech, ale i o jejich rodičích. Často se stává, že rodiče nevědí, jak rozvíjet potenciál u svých dětí a jak je podporovat bez nátlaku. Přitom cílem sportovní psychologie je zlepšit soustředění dětí a pomáhat jim dosáhnout cílů tak, aby si sport užívaly a s chutí pokračovaly ve sportovní kariéře,“ píše na svých stránkách sportovní psycholog Petr Vališ.
Sportuje celá rodina, aniž by chtěla
Rodiče často zapomínají, že dítě školou povinné není stroj a nemůže zvládnout všechno, co na něj rodiče nakládají. Zatímco nenáročné kroužky jsou výborné, sportovní tréninky v klubech, které se rozhodly vychovávat budoucí borce, jsou těmi nejnáročnějšími. Tréninky zde někdy bývají i dvoufázové, takže je s nimi spojeno brzké ranní vstávání. Ne každé dítě přitom takový nápor zvládne.
Rodiče by tedy měli důkladně zvážit, než se rozhodnou směřovat kariéru svého často ještě velmi malého dítěte na olympijský stadion. Spoléhat na to, že dítě bude vozit sem a tam babička, znamená, že zatížíte povinnostmi i ji, což si opravdu na „stará kolena“ nezaslouží. O výběru mimoškolních aktivit dítěte by se ideálně měla poradit celá rodina.
Já jsem lyžoval, ty budeš taky!
Třetím dotázaným je Marek Lokol (34 let), který začal lyžovat ve třech letech, protože jeho otec byl vášnivým lyžařem a chtěl, aby syn pokračoval v jeho stopách. „Zpočátku mě to bavilo, ale brzy jsem začal cítit tlak. Táta mě neustále porovnával s ostatními dětmi.“ Tento tlak vedl k tomu, že Marek začal mít úzkosti a nechtěl už více lyžovat. A jeho rodiče se s tím museli nakonec smířit. „Problém byl, že táta mi pořád říkal, že on lyžoval, a já budu taky! Nechtěl jsem ho zklamat, ale byl jsem zoufalý. Nikdo mě tehdy ale hodně dlouho neposlouchal. Už si nepamatuju, kdy se to zlomilo, ale jsem rád, že se táta nakonec srovnal.“
Místo toho, aby rodiče přirozeně rozvíjeli talent svých dětí, často jim vštěpují vlastní nerealizované sny a touhy, což vede k přetěžování a frustraci. Pokud rodiče naloží na bedra svých dětí třeba hned tři náročné mimoškolní činnosti, dítě se stává otrokem cizích ambicí. Jsou ochotni vzdát se i svého pohodlí, jen aby dítě vozili z kroužku do kroužku a z tréninku na trénink, a nelení je dokonce cepovat i v mezičase. Projektují si tak do něho svoje neuskutečněné sny a touhy – a svoji ratolest tak zbavují bezstarostného dětství.
Sport musí bavit
Sportovní psycholožka a mentální trenérka Andrea Změlíková říká, že „dítě v mladém věku si chce především hrát. Chce, aby ho sport bavil, přinášel mu radost. Výhra je jen další bonus, z něhož má příjemné pocity, ale dost často je to radost pro potěšení svých rodičů. Děti se chtějí svým rodičům zavděčit, protože vědí, že když se jim něco odmala povedlo, odměnou jim byla rodičovská pochvala a ocenění. Je potřeba brát v úvahu i to, že sport dětem pomáhá zlepšovat nejenom fyzickou stránku, ale i tu psychickou. Má příznivý vliv na budování sebedůvěry a socializaci dítěte.“
Nechávají Martinu vybrat si aktivity, které ji baví, a vidí, jak se její zájem o pohyb opět vrací.
Pokud tedy dítě sport (a jakákoli jiná aktivita) zajímá a baví, tak proč ne. Problém nastává, když daná aktivita dítěti nic neříká nebo ji nechce dělat na vrcholové úrovni. Důležité je děti nepřetěžovat a do sportu je nenutit.
Vzpomeňte si na dobu, kdy bylo časté vodit ratolest mezi stejně staré děti na cvičení do Sokola nebo s ním cvičit společně. To už je dávno pryč. I sport se stal výnosným byznysem a dávno už není jenom o pohybu – je bohužel často mnohem víc o penězích.
Proto by se mělo postupovat opatrně a s pochopením pro malého človíčka. Sport děti totiž většinou baví a dostanou se do kolektivu, který podporuje zdravou soutěživost a prospívá organismu, ovšem jen pokud nejsou nuceny dělat to, co je nad jejich možnosti.
Přetěžování dítěte je velmi nebezpečné
Poslední příběh žili Anna a Petr Novotní, rodiče pětileté Martiny. Za každou cenu chtěli, aby jejich dcera byla gymnastkou. „Viděli jsme v ní potenciál a chtěli jsme jí dát všechny možnosti,“ říká Anna. Po dvou letech intenzivního tréninku si však Martina stěžovala na bolesti a nechuť k tréninkům. „Uvědomili jsme si, že jsme na ni tlačili příliš,“ přiznává Petr. Nyní nechávají Martinu vybrat si aktivity, které ji baví, a vidí, jak se její zájem o pohyb opět vrací.
Raný začátek sportování může také vést ke zvýšenému riziku zranění, protože dětské tělo není ještě plně vyvinuté. Specializace na jeden sport může vést k jednostrannému zatížení a opakovaným zraněním. Rodiče by měli dbát na to, aby jejich děti měly vyvážený a rozmanitý pohybový režim. A kromě organizovaného sportu by měly děti mít také dostatek času na volnou hru, která je důležitá pro jejich kreativitu a celkový rozvoj.
Takže, milí rodiče, pokud už vidíte svého syna nebo dcerku vbíhat na olympijský stadion s hořícím ohněm, možná se zastavte! Nejprve zvažte, zda je pro vaše dítě vhodné začít se sportem v raném věku. Je důležité najít rovnováhu mezi podporou a tlakem a nechat děti, aby si našly svůj vlastní zájem. Dětství by mělo být především o radosti a volné hře, která umožní našim dětem rozvíjet se přirozeně a bez zbytečného stresu.
foto: Zdeněk Strnad/Midjourney, Shutterstock , zdroj: Autorský článek