Představte si, že se vám takhle jednou vrátí domů manžel, se kterým jste strávili posledních 30 let, a začne vám tvrdit, že nejste jeho žena. Že se jí sice hodně podobáte, ale jeho manželkou rozhodně nejste. Když se mu snažíte oponovat, zarputile si stojí za svým a nakonec vás označí za podvodnici, která nahradila jeho skutečnou manželku.
Zmatení a zoufalí doufáte, že brzy přijde k rozumu. Když však už několikátou noc spíte v posteli sami, protože váš muž „přece nebude ležet vedle podvodnice“, nezbude vám nic jiného než se obrátit na lékaře. Manželova diagnóza zní: Capgrasův syndrom.
Francouzský psychiatr Joseph Capgras popsal v roce 1923 s kolegou Jeanem Reboul-Lachauxem případ ženy, která tvrdila, že její manžel i další známí byli nahrazeni dvojníky. Capgras a Reboul-Lachaux syndrom nazvali „l'illusion des sosies“, což lze přeložit jako „iluze dvojníka“. Francouzský název se však moc neuchytil, a tak dnes syndrom nese jméno svého objevitele.
Vraťte mi dceru!
Článek doktorů Jeremyho Matuszaka a Matthewa Parry líčí osud 40leté Marie, která nabyla přesvědčení, že její devítiletou dceru Sáru nahradila podvodnice. Skutečnou Sáru podle slov pacientky unesli sociální pracovníci a umístili ji do dětského domova. Záměně dcery věřila natolik, že ji odmítala vyzvednout ze školy, a na pedagogy při tom křičela, aby skutečnou Sáru vrátili.
Reklama
Navzdory ujišťování ze strany zdravotníků a příbuzných svůj názor nezměnila, a dokonce vyprávěla o několika příhodách, kdy byla její dcera „odvedena pryč, aniž bych s ní stihla promluvit“. Vyprávěla například o tom, že když si jednou vyřizovala pochůzky, projelo kolem ní auto řízené neznámou osobou, v němž na sedadle spolujezdce Sára seděla, ale jakmile si jí řidič všimnul, ujel.
Marii byl diagnostikován Capgrasův syndrom. Léčba bohužel zlepšení nepřinesla a i po dvou měsících Marie odmítala připustit možnost, že by dívka, která v jejím domě žila, byla skutečně její. Protože hrozilo, že se o Sáru nebude schopna (nebo ochotna?) starat, byla Sára svěřena do péče odboru sociálních služeb (tentokrát již skutečně). Ta na rozhodnutí reagovala slovy: „Mám svou matku ráda, až na to, když mi nevěří, že jsem to já…“
Když se nedostaví emoce
Pohled na známou tvář v nás vyvolává reakci na vědomé i nevědomé úrovni. Když se podíváme na milovanou osobu, jednak rozpoznáme její obličej, ale také ucítíme hřejivé emoce. Jenže podle článku Hadyn Ellis a Andrewa Younga z roku 1990 osoby s Capgrasovým syndromem sice na vědomé úrovni známé tváře poznávají, ale mohou mít poškozený systém, který vytváří automatické emocionální vzrušení, což může vést k pocitu, že ačkoliv osoba před nimi vypadá stejně jako jejich blízký, něco na ní „není úplně v pořádku“.
V roce 1997 Ellis a jeho kolegové publikovali studii pěti osob s Capgrasovým syndromem a potvrdili, že ačkoli pacienti dokázali vědomě rozpoznávat tváře, na nevědomé úrovni reagovalo jejich tělo stejně, jako kdyby se dívali na cizince.
Ve 32 % případů měli lidé s touto diagnózou také schizofrenii, 15 % nějakou formu demence a 6 % schizoafektivní poruchu.
Není bez zajímavosti, že Capgrasův syndrom se nejvíce projevuje při pohledu na lidské tváře, avšak pokud pacienti osobu, kterou podezřívají z „podvádění“, pouze slyší, např. při telefonickém hovoru, symptomy se často vůbec neprojeví. Proto se předpokládá, že ve vzniku syndromu hraje významnou roli vizuální složka.
Obtížná léčba
Zatím není jasné, jak přesně Capgrasův syndrom vzniká, pravděpodobně se musí sejít více faktorů naráz. Díky popsaným případům však víme, v jakých situacích riziko stoupá. Podle přehledu 255 publikovaných případů Capgrasova syndromu z roku 2019 ve 32 % případů měli lidé s touto diagnózou také schizofrenii, 15 % nějakou formu demence a 6 % schizoafektivní poruchu. Syndrom se objevil také u osob, nadužívajících alkohol, u osob s traumatickým poraněním mozku, epilepsií, mrtvicí a mozkovým nádorem.
Účinná léčba Capgrasova syndromu bohužel není v současné době známa, syndrom však do určité míry lze zvládat pomocí terapií a léků. Mezi nejčastěji používané léky patří antipsychotika, která pomáhají zmírňovat bludy a paranoidní myšlenky.
Důležitou roli hraje také terapie, která většinou spočívá v opakovaném připomínání reálných událostí a osob pacientovi, ať už prostřednictvím zmiňování jmen nebo míst, což nemocnému pomáhá udržet si kontakt s realitou.
foto: Freepik, zdroj: Autorský článek
