Pavlína Čikovská před několika lety pracovala na klinice asistované reprodukce jako koordinátorka pro zahraniční pacienty. Příběhy na klinice se nechala inspirovat a napsala knihu o dívce, která pátrá po své biologické matce.
„Děti z darovaných vajíček či spermií si nezvolily, jak přijdou na svět. Jejich cesta za hledáním vlastní identity může být velice složitá,“ říká autorka knihy Kde jsem se tu vzala.
Napsala jste knihu Kde jsem se tu vzala, příběh o německé dívce, která se rozhodne v Praze pátrat po své biologické matce. Co bylo impulsem k napsání knihy?
Jako koordinátorka pro německy hovořící pacienty jsem provázela páry toužící po dítěti celým léčebným procesem: tlumočila jsem během konzultací s lékaři i během vyšetření a zákroků, dávala jsem s nimi dohromady potřebné dokumenty a nakonec napjatě čekala na zprávu, zda léčba byla úspěšná.
Popsala jste tak příběh podle pravdy?
Příběhy pacientů mi byly inspirací, ale kniha je čirá fikce, kdy jsem do románové podoby rozvinula otázku, která mi často vrtala hlavou: co by se stalo, kdyby se dítě z darovaného vajíčka rozhodlo vyhledat svou biologickou matku.
Některým stačí, že je dárkyně mladá a zdravá. Jiní mají požadavky na vzdělání, koníčky, fyzickou podobu s příjemkyní a podobně. Někdy to bylo až úsměvné, jak moc konkrétní požadavky pacientky měly. Třeba když pacientka trvala na dárkyni se stejným typem nosu.
A co se stane?
Když se hlavní hrdinka Berta dozví, že pochází z darovaného vajíčka, vyvolá to v její hlavě velký zmatek a spoustu otázek. Má pocit, že se nemůže posunout dál, dokud se nedozví, kdo je a odkud pochází. A tak se bez vědomí rodičů vypraví do Prahy, odhodlaná nalézt odpovědi.
Ozývají se vám čtenářky, že se v tom příběhu našly?
Občas se čtenáři rozepíší a připojí svou zkušenost či zkušenost někoho blízkého, což je pro mě vždy moc zajímavé. Velmi si takové otevřenosti cením. Nejedná se zdaleka jen o zkušenosti ze strany pacientů, ale třeba i dárkyně. Jedna čtenářka se například podělila o příběh své sestry, která v minulosti zvažovala dárcovství vajíček. Její máma se však postavila striktně proti a zákrok jí zakázala (bylo to prý poprvé v životě, kdy reagovala takto nekompromisně). Zbytek rodiny tehdy považoval maminčinu reakci za příliš příkrou. Uplynulo však pár let a sestra se rozhodla založit vlastní rodinu. Po dvou letech neúspěšných snah o otěhotnění se s manželem obrátili na kliniku asistované reprodukce. A ani tam zpočátku nebyly prognózy příliš optimistické. Narození děťátka všichni považovali za malý zázrak. Teprve tehdy rodina zpětně ocenila maminčin „zákaz“. Pokud by si sestra v mládí zatížila tělo darováním vajíček, byla by možná její cesta za vytouženým dítětem ještě složitější.
To jste narazila na zajímavou věc. Kdo vlastně nejčastěji daruje vajíčka? A proč?
Jsou to mladé ženy v dobrém zdravotním stavu, bez genetické zátěže v rodině. To je podmínka, aby mohla být žena do programu přijata. Mladé ženy k takovému rozhodnutí vede touha pomoci neplodnému páru, ale také finanční kompenzace za podstoupený odběr vajíček. Výše nabízené částky je pro spoustu z nich jistě velice lákavá. Určitě je dobré před takovým zásadním rozhodnutím dobře zvážit všechna pro a proti, protože odběr vajíček v narkóze je zákrok, který má jako každá operace pochopitelně svá rizika. Otázkou je, kolik lidí v mladém věku dokáže domyslet všechny případné následky. I tomuto problému se věnuje kniha Kde jsem se tu vzala.
Vaše kniha má představit problematiku dárcovství vajíček a celého umělého oplodnění. Po těch zkušenostech, co máte, vidíte v IVF nějaký etický problém?
Často jsem se zamýšlela například nad věkovou hranicí, do níž je IVF léčba pacientkám ještě umožněna. To je velmi těžko zodpověditelná a zároveň často diskutovaná otázka. Berta, hlavní hrdinka románu Kde jsem se tu vzala, si myslí, že spousta jejích problémů pramení z vyššího věku jejích rodičů. Je jednoduché soudit, pokud si člověk konkrétní situaci sám neprožil. Všechno má svou příčinu. Někdo třeba správného partnera potkal až v pozdějším věku, což je právě případ Bertiných rodičů.
Děti z darovaných vajíček či spermií si nezvolily, jak přijdou na svět. Jejich cesta za hledáním vlastní identity může být velice složitá.
Zažila jste hodně klientek, které byly už ve vysokém věku?
V případě léčby s použitím darovaných vajíček bývá ten věk vyšší, protože dokud existuje šance na otěhotnění s vlastními vajíčky, volí pacientky napřed tuto možnost. Uvádí se, že po 35. roce kvalita vajíček ženy prudce klesá a čím je žena starší, tím nepříznivější jsou vyhlídky na otěhotnění s vlastními vajíčky. V takové fázi jsou pacientky odkázány na darovaná vajíčka. Maximální věková hranice pro IVF léčbu je u nás 49 let, léčbu podstupovaly tedy i pacientky v tomto věku.
Setkala jste se na klinice se spoustou životních příběhů. Byl nějaký, který vám utkvěl v hlavě?
Utkvěly mi konkrétní páry. Pamatuji si třeba jeden, kdy oba partneři působili trochu jako takoví životní smolaři. V životě si prošli nejrůznějšími zdravotními komplikacemi, měli za sebou řadu operací, léčebných terapií… Paní otěhotněla, ale její těhotenství i samotný porod byly velmi komplikované. Nakonec vše dobře dopadlo a miminko se narodilo zdravé. Novopečení rodiče pevně věřili, že narozením děťátka se ta jejich smůla nadobro prolomila.
Vy jste dělala na klinice pro německy mluvící pacienty. Jezdí sem často? Proč? V Německu je IVF přísnější?
Těch důvodů bude víc. Velkou roli hrají léčebné výlohy – v Česku je léčba mnohonásobně levnější než v Německu. Dalším zásadním aspektem je, že v Německu není spousta léčebných metod povolených – třeba právě léčba pomocí darovaných vajíček anebo některé genetické testy embryí. Navíc to sem pacienti z Německa nemají daleko.
Každý, kdo se rozhodne pro dárcovství genetického materiálu, se musí vyrovnat s vědomím, že někde po světě běhají jeho biologičtí potomci.
Je něco, co vás na klinice překvapilo?
Překvapilo mě, že do Česka za léčbou neplodnosti přijíždějí páry z celého světa. A také to, co všechno moderní medicína dokáže. Přesto však není všemocná. Některé páry měly za sebou celou řadu léčebných cyklů, a vytoužené těhotenství přes použití nejmodernějších metod a snahu celého zdravotnického personálu stále nepřicházelo.
Je problém sehnat vajíčka a spermie k IVF?
Pacienti musí počítat s čekací dobou, protože celý tem proces nějakou dobu trvá. Ale pak se zpravidla dočkají. Samozřejmě, čím specifičtější mají požadavky, tím déle čekají.
Jaké požadavky mívají?
Některým stačí, že je dárkyně mladá a zdravá. Jiní mají požadavky na vzdělání, koníčky, fyzickou podobu s příjemkyní a podobně. Někdy to bylo až úsměvné, jak moc konkrétní požadavky pacientky měly. Třeba když pacientka trvala na dárkyni se stejným typem nosu.
Vraťme se ke knize. Váš příběh je o tom, že hledá dítě svou matku, ale pátrají také někdy biologičtí rodiče?
Ve Spojených státech existuje jakási internetová „seznamka“ pro dárkyně a děti z darovaných vajíček. Takže díky tomu vím, že i dárkyně občas pátrají. Každý, kdo se rozhodne pro dárcovství genetického materiálu, se musí vyrovnat s vědomím, že někde po světě běhají jeho biologičtí potomci.
Znáte někoho, kdo taky pátral, ať už dítě či rodič?
Ve svém okolí nikoho takového neznám, ale existuje řada literárně zpracovaných příběhů, ať už se jedná o autorský námět, anebo inspirovaný skutečností. Knihy, které jsem četla, se však týkaly adoptovaných dětí. S příběhem dítěte z darovaného vajíčka jsem se ještě nesetkala, ale ten nápad mi přišel velice zajímavý. A tak jsem se pustila do psaní.
Ani jste o tom neslyšela?
Než jsem se pustila do psaní, tak jsem si samozřejmě dělala rešerše, sbírala materiály k tomu tématu, četla různé články, diskuze… Z toho všeho jsem poznala, že otázka vlastních kořenů je pro většinu lidí opravdu důležitá. Lidé, kterým chyběly informace o jejich původu, trpěli často pocitem, jako by jim část sebe sama chyběla, jako by úplně nevěděli, kým jsou… Takové pocity má i Berta.
A dozví se to vůbec? Není to u nás tabu?
Řekla bych, že tohle bude určitě dost individuální. Jsou rodiny, kde panuje otevřenost, a ani tohle téma pro ně není tabu. Jinde můžou být rodiče uzavřenější, můžou se bát reakce svých dětí a zborcení rodiny, kterou navzdory všem překážkám vybudovali. Je to jistě velmi obtížné rozhodnutí.
Reklama
foto: Se svolením Pavlíny Číkovské, zdroj: Autorský článek
