Dvě třetiny obyvatel Česka trápí problémy s váhou. Zatímco v roce 1991 trpělo nadváhou a obezitou 10 procent dětí, dnes je to již 26 procent. To je obrovské číslo, přesto rádi necháváme věci až na poslední chvíli – dvě třetiny lidí deklarují, že pokud by na obezitu existoval bezpečný lék, pak by ho využily.
Proč to necháváme dojít tak daleko? Proč lidé prostě tloustnou a pak čekají na farmaka, u kterých to budou mít bez práce, ale navíc to chtějí mít ještě bezpečné, takže nakonec fňukají, že nemohou?
„Mnoho lidí si neuvědomuje, že obezita přináší vážné zdravotní komplikace, a přesto s tím nic nedělají. A čím více se v médiích a na sociálních sítích objevují zprávy o zázračných lécích, tím více lidí ty zázračné léky chce. Tahle kombinace faktorů nám samozřejmě nepomáhá,“ říká MUDr. Milan Haluzík.
Pokud existují influenceři a influencerky, kteří mají opravdu těžkou obezitu, a říkají, že to je v pohodě, protože oni jsou s tím v pohodě, tak je to samozřejmě špatně.
Podle něj by mělo být cílem zvýšit zdravotní gramotnost tak, aby se lidé sami zabývali více prevencí, často tomu ale brání společenské normy: „Bohužel, v České republice je obezita pořád hodně dobře akceptovaná. Nižší stupně obezity, například u mužů středního věku, nikdo nebere jako odchylku od normy. Prevence musí začít daleko dřív. Ta by měla vlastně začít s tím, že už děti základní školy z ní budou odcházet s tím, že budou vědět, že by neměly mít nadváhu, ani jejich rodiče by neměli mít nadváhu, protože to vede k nebezpečným komplikacím,“ dodává Milan Haluzík.
Děti samozřejmě sledují internet, sledují sociální sítě, kde je jedním z velkých témat takzvaná body positivity. To znamená, milujte se a mějte se rádi, ať jste, jací jste, třeba obézní, vaše tělo je skvělé. To přece není pravda.
To je další věc, která obezitu činí skutečně atypickou nemocí. Asi bychom neříkali nikomu, aby si zvykl na svůj zhoubný nádor, přitom těžká obezita je nebezpečná úplně stejně. Já tomu trendu rozumím, ono určitě není přínosem, pokud má člověk k obezitě navíc ještě depresi z toho, jak vypadá. Na druhou stranu si myslím, že pokud ten trend jde do extrému, pokud existují influenceři a influencerky, kteří mají opravdu těžkou obezitu, a říkají, že to je v pohodě, protože oni jsou s tím v pohodě, tak je to samozřejmě špatně a rozhodně nám to nepomáhá. Protože fakt, že jste se svou obezitou v pohodě, vůbec nijak nesnižuje riziko komplikací, které s tím budou souviset.
MUDr. Martin Haluzík, DrSc.
Přednosta Centra diabetologie, vedoucí Laboratoře translační a experimentální diabetologie a obezitologie v IKEM, předseda České obezitologické společnosti ČLS JEP a vedoucí Subkatedry obezitologie v IPVZ. Pochází z Frýdku-Místku, po studiu všeobecného lékařství na Univerzitě Karlově odjel v roce 2000 do Spojených Států, kde pracoval v Laboratoři molekulární diabetologie a endokrinologie National Institute of Health v Bethesdě. V roce 2002 se vrátil do Česka na III. interní kliniku Všeobecné fakultní nemocnice, od roku 2016 pak pracuje v IKEM. Uveřejnil 269 časopiseckých publikací a vydal 10 knih, všechny ze svých životních oborů: diabetologie a endokrinologie.
Z výzkumů vyplývá, že režimová opatření neboli úpravu životního stylu mají v léčbě obezity jen velmi malou účinnost. Jak to? Všechny rady přece říkají „změňte životní styl, jinak to nemá smysl“.
Protože největší význam tohoto přístupu je v prevenci, a ne v léčbě obezity. Pokud jsem jen v pásmu nadváhy, nejsem fyzicky omezený a můžu sportovat normálně. A asi ani ten můj životní styl nebude zas tak špatný, takže mám velkou šanci to ovlivnit. Ve chvíli, kdy mi přijde do ordinace člověk s obezitou druhého stupně, který má bolesti kloubů, nemoci, výrazná omezení, tak nemá ani možnost změnit životní styl tak, aby tam byl výrazný efekt.
Je prokázáno, že potravináři velmi pečlivě bádají nad tím, co do potravin přidávat, aby byly co nejlákavější.
Pokud chce člověk zhubnout, musí jednak dodržovat dietu, která bude mírně redukční s mírným, tedy kalorickým deficitem, a k tomu musí zároveň sportovat. Je hrozně obtížné zhubnout pouze jedním z těch dvou přístupů.
Není jedním z dominantních příčin obezity také potravinářský průmysl?
Je to samozřejmě tak. Je prokázáno, že potravináři velmi pečlivě bádají nad tím, co do potravin přidávat, aby byly co nejlákavější. V zájmu potravinářského průmyslu je samozřejmě prodávat co nejvíce. Je to určitě faktor, který se na tom výrazně podílí, na druhou stranu dobře informovaní pacienti by si takové potraviny neměli koupit. Potravinářský průmysl chce ale prodávat, a proto ty potraviny vyrábí i s přidáním látek, které by v potravinách nemusely být, a jsou tam jen proto, aby nalákaly na chuť. Potom jich lidé samozřejmě kupují více a častěji.
Zatímco potravinářský průmysl vydělává na něčem, co problém způsobuje, jiný průmysl vydělává již na existujícím problému. Mluvím samozřejmě o farmaceutickém průmyslu, který bude na lécích na obezitu vydělávat, dokud bude pandemie obezity trvat – čili není moc v jejím zájmu, aby skončila.
Velmi obtížná otázka. My jsme rádi, že máme v posledních 5 letech vůbec nějaké účinné léky, předtím jsme je neměli vůbec. Farmaceutický průmysl se snaží prodat co nejvíce, když to řeknu takhle ošklivě, a snaží se co nejvíce zviditelnit problém obezity. To, že se o něm hodně mluví, že se probírá v médiích, je do určité míry i jejich cílem.
Pokud si pacienti léky pravidelně aplikují, dietní část se mění nezávisle na nich. Ony se jim skutečně mění chutě.
A mluví se samozřejmě o tom, že ty léky jsou účinné, což je ale pravda. Oni sami tomu nemusí moc pomáhat. Obezita je už totiž tak velký problém, který tak špatně umíme řešit, že to ani není potřeba. Farmaceutické firmy se o tom snaží mluvit a snaží se prodávat účinné látky. V obojím případě mají pravdu a nepřijde mi to jako nefér hra.
V Česku máme hodně vysoké daně z tabáku a alkoholu. Bylo by řešením zavést daň z cukru?
Pokud bychom zavedli daň z cukru a zároveň zajistili, aby se část peněz vrátila do zdravotnictví ve formě prevence, případně prostě ve formě úhrady léčebných přístupů, tak by to smysl mít mohlo. Potřebujeme začít dělat hlavně u dětí, ale i u dospělých preventivní a léčebné programy a většina z nich končí na tom, že nejsou peníze. My víme, co bychom chtěli a měli dělat, ale pojišťovny většinu těch preventivních věcí nefinancují, protože financují až léčbu.
Pacienti rádi využívají farmaka, protože jak jste řekl, opravdu fungují. Je pro ně prostě jednodušší dát si injekci než cvičit. Není ale doporučování farmak jednodušší také pro lékaře? Pokud by měl být nedostatek obezitologů řešen přesunutím pravomocí léčit obezitu do rukou praktických lékařů, neobáváte se, že budou předepisovat Saxendu a Ozempic jako rohlíky?
My zatím nemáme zkušenost s tím, co to všechno přinese. Jednu z věcí ale víme určitě: Pokud si pacienti léky pravidelně aplikují, dietní část se mění nezávisle na nich. Ony se jim skutečně mění chutě. Začnou preferovat zdravější potraviny, začnou se vyhýbat těm tučným a nezdravým. Dieta se tedy mění díky léku a pacient nejenže jí méně, on skutečně změní chuťové preference. V rámci režimových opatření pacienta edukujeme a motivujeme, aby dodržoval dietu, což potom často nezvládá, takže to nefunguje.
A pak máme léky, které mohou reálně pomoct. Takže ve finále celé spektrum opatření může vést k tomu, že budou mít zdravější stravovací návyky, u kterých mohou ideálně vydržet i ve chvíli, kdy medikaci vysadí. To je ale velmi složitá, až bych řekl filozofická otázka, na kterou já neznám odpověď. Určitě by lékařům zjednodušilo život, kdyby ty léky byly hrazené (pojišťovnou, pozn. aut.), protože levné tedy určitě nejsou a velké procento pacientů s obezitou si je nemůže dovolit.
V Národním programu prevence a léčby obezity se klade důraz na informovanost. Je situace lepší než například před pěti lety? Mně připadá, že si děti čím dál méně říkají o nezdravé věci. Ne že by si nedaly zmrzlinu, ale někdy jim prostě stačí nakrájet zeleninu, aby vypadala jako hranolky, a o zdravou večeři je postaráno.
Pokud by to platilo globálně, bylo by to skvělé. Obávám se ale, že popisovaná situace moc typická není, i když celkově se to hodně zlepšuje. Máme tady ale vlivy nejrůznějších influencerů, kteří za peníze doporučují cokoliv, i nezdravé věci. Odstrašujícím příkladem jsou samozřejmě energetické nápoje.
Obezita je také často determinovaná sociálně, děti vzdělaných rodičů jsou daleko častěji vedeny k tomu, že některé věci zdravé nejsou a nemají se dělat. Zachovat se správně v čistě dětském kolektivu ovšem může být někdy obtížné, tlak okolí je neúprosný. Informací je ale určitě dostupných víc, všichni se snažíme o to, aby se o obezitě mluvilo co nejvíce. A my lékaři samozřejmě úplně nejvíc.
Kdo by měl kampaně provádět? Odborníci, učitelé, specializované agentury? Jak do toho budou zapojeni rodiče?
V ideálním případě samozřejmě všichni s tím, že celý program budou koordinovat odborníci. My chceme spolupracovat například se Státním zdravotním ústavem, který s tím má hodně zkušeností, chceme do toho zapojit i školy. A zapojení státních orgánů je de facto povinností. Samozřejmě, pokud se nám podaří sehnat sponzory a budeme si moct dovolit zaplatit speciální PR kampaň, nemuselo by to být špatné. Ale nemůže to být základ.
Ten musí být, že se informovanost bude přirozeným způsobem dostávat do škol, k rodičům, k veřejnosti. A to prostřednictvím státních institucí, které jsou k tomu určené. Například Státní zdravotní ústav tu roli dnes tak úplně neplní, to je ale dáno mimo jiné tím, že na to nemá finance. Na distribuci informací směrem k veřejnosti by se ale určitě podílet měl.
Hodně se mi líbí japonský přístup, tam děti dostávají nutriční informace v rámci školních osnov, od roku 2008 to mají dokonce v zákoně. Můj kamarád nutriční poradce mi říká: „Já vlastně nechápu, proč se ve škole neučí finanční, mediální a nutriční gramotnost… to jsou extrémně důležité věci a dětem to prostě chybí.“
To je naprostá pravda. Nutriční výživa by měl být speciální předmět. Na obranu škol bych ale rád řekl, že se to opravdu pomalinku zlepšuje. Já se nechci pustit do diskusí o našem školství, ale troufnu si říct, že je to pořád založené na biflování. Děti se musí naučit nazpaměť spoustu věcí, které nejsou v životě příliš uplatnitelné, a pak tam nezbude místo na praktičtější věci, jako jsou například tyto. Prostor pro zlepšení je tam určitě velký.
Co se diet týče: Smysl mají zejména ty udržitelné, což třeba určitě není nízkosacharidová dieta, to nikdo moc dlouho nevydrží.
Říká se, že když děti okolo počátku puberty naberou váhu, zase se z toho vytáhnou. Je tomu opravdu tak?
V ideálním případě by člověk v adolescenci neměl mít nadváhu, ale máte pravdu, že tam je daleko větší šance, zejména pokud má ten chlapec nebo dívka vysoké rodiče, že hodně rychle vyroste. Když mají děti lehkou nadváhu a sportují, tak je velká pravděpodobnost, že ji mít nebudou. Ale určitě bych neřekl, že se tím nemusejí zabývat. Geny se mohou podědit různě a nadváhu z adolescence si klidně může přenést do dospělosti. A to už pak je problém.
Hodně se dnes mluví o dietách: low-carb, keto, přerušovaný půst. Co si o nich myslíte? Zvláště u přerušovaného půstu jsem slyšel relativně rozumnou argumentaci – nikdy v historii lidstva neměli lidé k dispozici tolik jídla, aby si mohli dovolit jíst kdykoliv, a cokoliv se jim zamane. Až teď.
Ve chvíli, kdy člověk začne přemýšlet nad tím, co jí, a kdy to začne trochu regulovat, tak už to má smysl. Ale co se diet týče: Smysl mají zejména ty udržitelné, což třeba určitě není nízkosacharidová dieta (low carb), to nikdo moc dlouho nevydrží. Já jsem přítelem pestrých diet. Podívejte se na mapu, ve kterých zemích je nejmíň obezity. Francie, Itálie, Španělsko, to jsou země, kde se lidé stravují středomořskou dietou.
Velmi smysluplný přístup je ale přerušované hladovění. Většinou je to nastavení 8/16, kdy 16 hodin nejíte, stejně jako to měli naši předkové. Když to dodržujete, tak 16 hodin opravdu nejíte, což se vám při běžném nastavení málokdy stane. Vždycky ještě uzobnout něco večer, než jdeme spát, nebo ne vždycky, ale dost často. Intermittent fasting má také hezké studie a není to jen o hubnutí. Zlepšuje citlivost na inzulín, snižuje hladinu cukru a zlepšuje cholesterol. Máme na to i hezká data, ze kterých vidíme, že to funguje.
A na závěr: Můj praktický lékař mi říká, že nejjednodušší dietní poučka zní „nežer za tmy“.
(smích) A má pravdu! To bych velmi podepsal, ale většinou se nám to nedaří.
foto: Zdeněk Strnad
