V 15 letech byla její cesta životem pokřivená vážným vnitřním bojem, který ji stál více než jen váhu – ztrácela přátele, energii a kousek sebe. V rozhovoru s mladou ženou Ájou, která se s poruchou příjmu potravy potýká dlouhá léta, odhalujeme křehkou realitu každodenního zápasu s vlastním tělem a myslí. Co vše jí anorexie vzala, a co jí naopak dala? Jak se s tím dnes vyrovnává a co by vzkázala těm, kteří se nacházejí v podobně temné fázi života?
Začněme úplně od začátku. Co se vlastně stalo, že jste si začala uvědomovat, že se váš vztah k jídlu mění?
Všechno to začalo v roce 2015. Bylo mi patnáct let a v mém životě se najednou změnilo úplně všechno. Nastoupila jsem na střední školu, rodiče se rozvedli, stěhovali jsme se... Do toho se mi začalo měnit tělo. Krasobruslení jsem dělala od šesti let, byla jsem zvyklá na tréninky a fyzickou zátěž. Přesto mi lidi kolem začali říkat, že jsem tlustá. Nechápali, že jsou to svaly a přirozená změna postavy. A v té změti chaosu a nejistoty jsem zoufale hledala něco, co bych mohla ovlivnit. Něco, co bych měla pod kontrolou. A našla jsem to – v jídle.
Začala jsem si striktně hlídat, co jím, a měla jsem pocit, že aspoň nad tím mám moc. Že je něco špatně, jsem si připustila, když mi bylo šestnáct let. Najednou jsem zjistila, že i když mám hlad, nejsem schopná se najíst.
Najednou mi došlo, že už za mě nikdo nebude zodpovědný. Že už mě nikdo nebude hlídat, nikdo mě nebude nutit jíst, nikdo za mě nic nevyřeší. Bylo to jenom na mně.
Neměla jsem žádnou energii, pořád jsem byla unavená, chtělo se mi spát, nic mě nebavilo. Vleklo se to celé léto, od dubna do září. Když začal nový školní rok, máma mě vzala k psychiatričce. Nějak sehnala kontakt a prostě mě tam dotáhla. Tam mi poprvé někdo řekl, že mám mentální anorexii. Já tomu ale nechtěla věřit.
Když jste tehdy psychiatričku poprvé navštívila, nasadila léčbu okamžitě? Probíhalo to nejdřív ambulantně, nebo jste byla hned hospitalizována?
Byla jsem hospitalizovaná prakticky hned. Paní doktorka mi tehdy dala jasné ultimátum – pokud do týdne nenaberu pár kilo, musí mě hospitalizovat. Po tom týdnu jsem se k ní vrátila s tím, že to prostě sama nezvládnu, že už potřebuju pomoct. Byla jsem proto přijata na dětskou psychiatrii v Liberci. Jenže místo pomoci se všechno ještě zhoršilo. Žádné terapie, žádná hlubší práce s tím, co se se mnou děje. Do té nemocnice jsem se pak během toho roku vrátila ještě čtyřikrát, ale pokaždé to bylo stejné – žádná skutečná podpora, žádné posuny. Po roce marného boje mě psychiatrička nakonec poslala do Motola. Ale ani tam to nebylo jiné. Strávila jsem na psychiatrii dva měsíce, nepřibrala jsem vůbec nic a můj stav zůstával stejný. Nemělo to žádný efekt.
Jak konkrétně probíhala vaše léčba?
Upřímně? V podstatě neprobíhala. Byl mi nastavený jídelníček, šest jídel denně. A to bylo všechno. Žádná terapie, žádné řešení toho, co mě k tomu přivedlo. Jenom systém: tady máš jídlo, sněz to. Nikdo se nezajímal o to, co se děje v mé hlavě, o moje pocity, o ten obrovský strach, který jsem z jídla měla.
Když vám hospitalizace nepomáhaly, co vás nakonec posunulo dopředu? Docházela jste pak třeba na terapie nebo do skupin?
Jediné, co mi pomohlo, byly kontroly u psychiatričky. Celé se to zlomilo až v osmnácti letech. Tehdy mi najednou došlo, že už za mě nikdo nebude zodpovědný. Že už mě nikdo nebude hlídat, nikdo mě nebude nutit jíst, nikdo za mě nic nevyřeší. Bylo to jenom na mně.
Paradoxně, když jsem byla ještě hospitalizovaná, často jsem si říkala: „Počkám, až mi bude osmnáct, zhubnu si zase, kolik budu chtít, a nikdo už na mě nebude moct.“ Ale jakmile ta chvíle přišla, stalo se něco úplně jiného. Uvědomila jsem si, že takhle to dál nejde. Že musím začít chtít žít. Pro sebe, ne pro ostatní.
Provázely vaši nemoc i úzkosti, deprese nebo pocity méněcennosti?
Ano, měla jsem vlastně úplně všechno z toho. Šílené deprese, úzkosti, pocit, že za nic nestojím... Deprese byla v jednu dobu tak silná, že mě úplně pohltila. Naštěstí se časem skoro úplně vytratila. Ale úzkosti, ty se mnou byly už dávno předtím, než se vůbec objevila anorexie. Byly jako stín, který se mnou kráčel a jen čekal, až se něco pokazí ještě víc.
Zažila jste v té době nějakou formu šikany? V pubertě, kdy jsou vztahy mezi vrstevníky často náročné, může být snadné stát se terčem.
Šikanou jsem procházela už dřív, na základce. Bylo to kvůli bruslení – byla jsem mistryní republiky, měla samé jedničky a učitelé to často předhazovali ostatním, což je rozčilovalo. Věčně jsem byla na trénincích, škola šla na druhou kolej, a tak jsem se stala terčem.
První rok na střední byl v pohodě, ale ve druhém ročníku jsem musela školu přerušit kvůli hospitalizacím a druhák nakonec opakovat. A v nové třídě to začalo znovu. Měla jsem úzkosti, málo jsem chodila do školy a ostatní to nebrali, nechtěli mě mezi sebou. Trvalo mi dva roky, než jsem našla aspoň tři kamarády, které mám dodnes.
Zjistila jste, že existují konkrétní situace nebo období, kdy se k těmto myšlenkám vracíte snadněji? Nějaké spouštěče, které vás mohou přimět k tomu, abyste znovu začala jíst méně nebo vůbec?
Určitě, nejvíc to ovlivňuje stres a velké změny. Třeba když jsem začínala v nové práci, trvalo mi dlouho, než jsem si vybudovala režim, ve kterém bych se dokázala pravidelně najíst. Takové větší změny mi dávají pocit chaosu, což mě může snadno svést zpátky. A taky ve škole, zvlášť během zkouškového období to bylo něco, co jsem často prožívala. V takových chvílích jsem téměř vůbec nejedla.
Narazila jsem na vaše videa na TikToku, kde je zveřejňujete pod názvem „Pojď se se mnou najíst“. Jak moc vám tato forma sdílení pomáhá v osobní terapii? Motivuje vás to držet režim a dávat si jídlo pravidelně, když vidíte, že se s vámi do toho zapojují i ostatní?
Rozhodně ano. Je to pro mě velká terapie i obrovská motivace zároveň.
Natáčení videí mi pomáhá udržet si režim. V hlavě si prostě řeknu: „Musíš se najíst, lidi na tebe čekají, budou se ptát, kde je video.“ A to mě žene dopředu. V ničem mě to neomezuje, naopak. Dělá mi radost, že tím můžu pomoct nejen sobě, ale i ostatním.
Často mi píšou lidé, že si pustí moje video, a jdou se taky najíst.
A to je krásné. Taková malá věc, která může udělat radost, a zároveň někomu třeba pomůže překonat těžký moment.
eat with me 🩷 #wieiadrealistic #fdoe #mentalhealth #meal #eatwithme #eat #eating ♬ původní zvuk - Ája 🩷
A jak se vyrovnáváte s hejty? Samozřejmě je spousta komentářů, kde vás lidé podporují, ale najdou se i tací, kteří váš koncept nechápou.
Upřímně? Už to na mě skoro nepůsobí. Chápu, že lidé, kteří se s poruchami příjmu potravy nikdy nesetkali, ať už osobně, nebo u někoho blízkého, to prostě nedokážou pochopit. A ani to po nich nemůžeme chtít. Takže jim to nemám za zlé. Ta nemoc sama o sobě totiž nedává moc logický smysl, když ji nezažijete na vlastní kůži. Takže si říkám, že pokud člověk neví, čím si druhý prochází, je jednoduché si z toho udělat legraci nebo to shodit.
Máte kromě těchto videí ještě nějaké jiné tipy nebo rituály, které vám pomáhají s nemocí?
Pro mě je klíčové mít režim. Pomáhá mi, když den má nějakou strukturu.
Ráno vstanu, protáhnu se, dám si snídani, jdu se projít… A pak přijde práce nebo nějaké úkoly doma. Po obědě zase něco malého, co mi dodá energii, a večer si s mamkou třeba pustíme nějaký seriál a povečeříme spolu. Takové jednoduché rituály spojené s jídlem mi hodně pomáhají.
Je to už 8 let, co trpíte poruchou příjmu potravy. Jakých úspěchů se vám za tu dobu povedlo dosáhnout?
Za těch osm let jsem se naučila seberespektu. Největší úspěch, který vnímám, je ten, že jsem se naučila poslouchat své tělo. Dříve jsem s ním vůbec nekomunikovala, teď vím, kdy se mám najíst, kdy si mám odpočinout. Už vím, že moje tělo má své potřeby, které se každý den mění, a je důležité se tomu přizpůsobit. Také jsem začala jíst potraviny, kterých jsem se dřív bála, a to mi pomohlo nabrat nejen váhu, ale i sebedůvěru. Cítím, že si teď více věřím, a mám větší respekt k tomu, co mi tělo říká. I když to není vždy jednoduché, pro mě je to obrovský krok vpřed.
Je mentální anorexie něco, co se dá úplně vyléčit? Nebo se může vrátit, když třeba procházíte nějakou krizí, těžkým obdobím?
Abych to řekla jako motivaci pro všechny – úplně se z toho vyléčit dá. Samozřejmě, záleží na průběhu léčby a na vaší motivaci. Na začátku máte silnou motivaci, která se často během léčby vytratí. Co ale zůstane, je závazek, který si dáte sama sobě. A to je to, co vás může držet na cestě k uzdravení. I když to občas není jednoduché a člověk se může vrátit k starým vzorcům chování v těžkých obdobích, je možné se z toho dostat. Opravdu se to dá vyléčit, jen to chce čas, trpělivost a neustálý sebezápal.
Jak to vypadá s vaší aktuální léčbou? Docházíte pouze k psychiatrovi, nebo je součástí vaší léčby i nějaká jiná terapie, například psychoterapie nebo podpora ze strany dietologa?
V tuto chvíli už žádné terapie neprobíhají. S terapeutkou jsme se domluvily, že zatím není potřeba nic řešit, ale samozřejmě mám možnost se kdykoliv vrátit, kdyby to bylo třeba. Momentálně tedy docházím pouze na pravidelné kontroly k psychiatričce.
Můžete nám přiblížit, jak jste vnímala své tělo před a po nemoci? Jaký byl váš vztah k němu, zejména když jste se podívala do zrcadla? Jak se změnil váš pohled na sebe v průběhu času?
Dřív jsem měla svoje tělo ráda. Cítila jsem se hezká, byla jsem spokojená s tím, jak vypadám, a měla jsem zdravý vztah k tomu, jak se mi mění postava. Ale jak jsem začala procházet pubertou a tělo se začalo měnit a jak jsem se zaměřovala na hubnutí, začala jsem své tělo vnímat úplně jinak.
Po tom všem jsem musela všechny ty vztahy a vazby obnovovat postupně, což bylo pro mě o to těžší kvůli úzkostem, které jsem měla.
Čím víc jsem zhubla, tím míň jsem se měla ráda. Pořád jsem si říkala, že si nezasloužím nic dobrého, a celkově jsem se k sobě chovala dost hrozně.
Ovlivnila vás nemoc i v jiných oblastech, jako je pleť, lámání nehtů nebo vypadávání vlasů? Jakých vedlejších účinků jste si na sobě všimla?
Určitě mi vypadávaly vlasy, což bylo velmi znatelné. Naštěstí pleť jsem měla v pořádku, nikdy jsem s ní neměla problémy, takže to se nezhoršilo. Ale vlasy to opravdu hodně odnesly. Ztratila jsem menstruaci, což je taky jeden z těch větších vedlejších účinků. A před rokem mi diagnostikovali osteoporózu, což je další věc, kterou jsem díky té nemoci dostala. Tělo to hodně zasáhlo.
Máte nějaké plány do budoucna, které vás motivují k tomu, abyste pokračovala v boji? Co je pro vás tím hnacím motorem, kvůli čemu stojí za to se nevzdávat?
Celkově mi to stojí za to, protože mám ráda svůj život a chci žít jinak, než jak jsem to měla do teď – neustále pod vlivem toho, kdy se mám najíst, a kdy zase ne. Mám před sebou plány, které mě motivují. Chci mít dost energie na různé aktivity, třeba chodím na jógu, stále bruslím, lezu na stěnu. Je to o tom mít sílu dělat ty věci, které mě baví. Chci mít energii na to, abych si mohla vyjít s kamarádkami, prostě žít život naplno. Protože když to bylo opravdu nejhorší, nebyla jsem schopná jít s kamarádkou na kafe, protože mě už vyčerpávalo jenom to, že jsem si s ní povídala. Bylo to prostě neúnosné.
V době, kdy jste procházela tou nejtěžší fází, měly vaše problémy s jídlem nějaký vliv na vaše sociální vztahy? Jak to ovlivnilo vaše přátelské a rodinné vazby?
Na mě to mělo naprosto zásadní dopad, protože pro mě neexistoval žádný sociální život. Neměla jsem energii na nic, nechtělo se mi nikam chodit. Byla jsem ráda, že jsem doma v posteli, a všechno ostatní mi připadalo nezvladatelné. Nechápala jsem, jak by se to dalo vůbec zvládnout. Byla jsem opravdu vděčná, když jsem se dostala do nemocnice, protože jsem tam cítila, že mi konečně někdo pomůže. Po tom všem jsem musela všechny ty vztahy a vazby obnovovat postupně, což bylo pro mě o to těžší kvůli úzkostem, které jsem měla. Ale teď jsem ráda, že se mi to podařilo dát zpátky do pořádku.
Myslíte si, že vaše úzkosti, které jste zažívala už předtím, hrály nějakou roli v tom, že se u vás porucha příjmu potravy rozvinula? Může být spojitost mezi těmito dvěma věcmi?
Rozhodně si myslím, že to mělo velký vliv. Byla to taková smutná kombinace – úzkostí, které mě provázely už od dětství, perfekcionismu a nízkého sebevědomí. Tohle všechno se spojilo do jednoho momentu, kdy jsem začala hledat kontrolu ve věcech, které se mi v životě vymykaly. A co je zvláštní – moje mamka měla podobné problémy, také si prožila svou vlastní poruchu příjmu potravy, když byla mladá. Takže si myslím, že to byla nějaká genetická predispozice, která se přenesla na mě.
Když teď mluvíte o mamince, jaké to pro ni bylo vidět vás trpět něčím, čím si sama prošla? Myslíte, že to pro ni bylo ještě těžší, protože má podobnou zkušenost, i když v jiném věku? Jak se s tím vyrovnává?
Moc to nezvládala. Když byla mladší, měla spíš problémy s nechutenstvím, ale to, čím jsem si procházela já, je pro ni opravdu těžké pochopit. Snaží se mě podporovat, jak jen může, ale je to pro ni obrovský boj. Nejenže má o mě strach kvůli té nemoci, ale i kvůli mým dalším zdravotním problémům.
Související…
Reklama
Stalo se vám během těch osmi let, že by se porucha příjmu potravy vrátila? Měla jste chvíle, kdy jste cítila, že už nemůžete dál, kdy jste se chtěla vrátit k tomu starému režimu a opět přestat jíst?
Ano, určitě. Ta nemoc se vrací skoro pořád. Vzhledem k tomu, že léčba nebyla od začátku ideální, střídaly se u mě lepší a horší období. Byly chvíle, kdy jsem se cítila dobře, ale pak přišly i opravdu těžké časy. Vždycky jsem se z toho nakonec nějak dostala, ale stále se s tím potýkám. Nejlepší období jsem paradoxně zažila během covidu, kdy jsem měla spoustu času doma a mohla si nastavit vlastní režim. Škola byla online, takže jsem měla prostor se překonávat. Ale jakmile jsem se vrátila zpátky do školy, všechno se zhoršilo. Skončila jsem v nemocnici a bylo to asi moje nejhorší období, měla jsem tehdy i nejnižší váhu. To bylo opravdu těžké.
Když se teď podíváte do zrcadla, jak se vnímáte? Co vám říká odraz, nejen na té fyzické úrovni, ale i po té psychické stránce?
Po té psychické stránce vidím hodně silnou holku, která si tím vším prošla. I když to nebylo vždy podle mých představ, věřím, že to všechno mělo smysl. Došla jsem tam, kde jsem teď, a to je pro mě to nejdůležitější. Co se týče fyzické stránky, pořád se vnímám jako hodně hubená, cítím, že potřebuji přibrat. Pak ale přijde ta panika, když začnu přibírat. Je to složité.
Co pro vás osobně znamená úplné uzdravení? Je to nějaký konkrétní moment, kterého se snažíte dosáhnout, nebo už vnímáte uzdravování jako samotnou cestu, kterou právě procházíte?
Pro mě je uzdravení určitě i o té cestě. Nejde jen o nějaký konkrétní okamžik, ale o každý malý krok, který mě k tomu vede. Třeba když si doma upeču koláč a dám si kousek, protože na něj mám chuť, nebo když jdu k babičce na oběd, s kamarády na kafe nebo si dám dort. Jsou to ty chvíle, kdy si uvědomím, že jídlo už není to, co by ovládalo celý můj svět. Už není magické, není tím, co by mi určovalo vše. To jsou pro mě momenty, které ukazují, že se uzdravuju.
Co byste rozhodně neřekla někomu, kdo se potýká s poruchou příjmu potravy? Jaká slova nebo fráze mohou být pro něj nejtěžší?
Nikdy by nikdo neměl říct něco jako „tak se uklidni a jez“. V tu chvíli je to pro toho člověka opravdu těžké a takové řeči mohou být ještě víc frustrující. Když je člověk ve fázi přibírání, ani slyšet, že se „zakulatil“, rozhodně není tím, co potřebuje. Bohužel se s těmito komentáři setkávám poměrně často a myslím si, že nikdo by neměl hodnotit cizí postavu, protože nikdy neví, co ten druhý prožívá nebo jaké boje svádí.
Kdybyste měla shrnout, co vám vlastně anorexie vzala, a naopak dala, co by byly ty nejzásadnější věci?
Vzala mi hodně. Kamarády, zdraví, vlasy, celkovou energii… a vlastně mi vzala i nějaký ten rok života, který jsem strávila v nemocnicích. Ale na druhou stranu mi to ukázalo, jak silnou vůli mám. Dalo mi to obrovskou empatii a schopnost chápat, že každý má svůj vnitřní boj, který je pro něj stejně důležitý, jako byl ten můj. Celkově bych řekla, že mě to posílilo jak psychicky, tak fyzicky.
Je něco, co byste chtěla, aby zaznělo v rozhovoru, něco, co třeba cítíte, že je důležité, ale nedostaly jsme se k tomu?
Asi bych dodala ještě jednu věc, o které se moc nemluví. Lidi často říkají, že se máte normálně najíst, a ptají se, proč vám vlastně nechutná. Jenže to není o tom, že by to tělo nechtělo. Je to právě naopak – tělo je tak vyhladovělé, že jídlo neustále vyhledává. Chodíte po obchodech, přemýšlíte, co byste si dali, a stejně si nic nedáte. Lidé s poruchou příjmu potravy vlastně milují jídlo, ale nedokážou si ho dopřát. To je ten problém, který je potřeba pochopit.
Co byste řekla lidem, kteří se s tím potýkají, a nemohou najít ten hnací motor, jak s tím bojovat? Co si myslíte, že by jim pomohlo, nebo co by vám na začátku pomohlo, kdybyste to slyšela od druhých?
Je důležité, aby se lidé, kteří tím procházejí, necítili osamoceni. Podpora je klíčová. Je dobré jim říct, že to zvládnou, i když třeba nemají energii nebo motivaci. Pomáhá si napsat na papír nějaké body, které je mohou motivovat – není to jen o přibírání na váze, ale o tom, co všechno přiberete do života. Zážitky, energii a také radost z malých věcí. Hlavně bych chtěla všem vzkázat, že v tom rozhodně nejsou sami a že není žádné selhání říct si o pomoc. Naopak, je to obrovský krok směrem k uzdravení.
