Máte stejný pocit jako já, tedy že výživa rozhoduje o zdraví? Myslíte si jako já, že byste se kvalitě vašeho stravování měli více věnovat? Čtete články v řadě médií přinášející „zaručená doporučení“? Nemáte však dojem, že se v informacích topíte? Já ano.
Informační boom je způsoben pokroky ve vědě o výživě, které naneštěstí velmi často média (možná neúmyslně) chybně interpretují. Ony studie analyzují chyby ve stravování populace a přinášejí informace například o tom, jak klesá kvalita potravin. Ale v praxi jde jen o to, jak my „jedlíci“ v médiích prezentované informace použijeme.
Existují dvě možnosti – konzumovat „původní“, tedy základní přirozené potraviny. Čím je taková potravina jednodušší, tím lépe. Znamená to, že čím méně je daná potravina „průmyslově upravená“, tím je biologicky hodnotnější. Přesto ani tento přístup nedokáže zajistit dostatečný přísun všech tzv. esenciálních (životně důležitých) makro- a mikroživin.
Hořčík pomáhá při depresích a přepracování.
Druhým řešením je konzumace přirozených potravin ovšem s tím, že ani ty samy o sobě nezajistí „dokonalou výživu“, a to hned v řadě aspektů. Měli bychom reagovat úvahou o prospěšnosti použití „suplementace“ (doplňování). Na toto téma jste si mohli přečíst můj nedávný článek o doplňcích stravy.
Co nám (také) chybí
Jednou z nezbytných součástí výživy jsou „minerální látky“. Jde o (optimální) příjem makro- a mikroprvků, kdy sodík, draslík, vápník a hořčík jsou „makro-minerály“ a železo, zinek, selen, jód (a mnoho dalších) jsou „mikro-minerály“. Co se týče makro-minerálů, studie kvality výživy dokazují, že existuje reálné riziko jejich nerovnováhy. Konzumujeme příliš mnoho sodíku (soli) a navzdory rozporným výsledkům studií také vápníku (v důsledku nadbytku mléčných produktů), zato málo draslíku (málo zeleniny, ořechů, semínek a ovoce), a jak dokázaly nejnovější populační studie, tak především málo hořčíku.
Důsledkem je riziko vzniku řady nejprve jen „banálních“, s postupem času vážných zdravotních problémů, o jejichž příčinách se často jen spekuluje. Bohužel při diagnostice zdravotního stavu lékaři málokdy mapují aktuální obsah minerálů v krvi, a tím méně jeho obsah ve tkáních. Ideální je jen stanovení tzv. hotovosti (celkového obsahu ve všech tělních tekutinách a pevných tkáních). Měření je drahé, a tak ho pojišťovny neproplácí.
Motivem článku je situaci zlepšit. V tom mi velmi pomůže publikace „Zázrak jménem hořčík“, jejíž autorkou je renomovaná americká lékařka a naturopatka Carolyn Deanová (vyd. Jota 2016). Dozvíte se v ní o fyziologických účincích hořčíku i o možnostech jeho využití v terapii, a to včetně „sebeléčení“. K dispozici je seznam přirozených potravinových zdrojů hořčíku stejně jako seznam onemocnění, při nichž je prospěšné, když ne rovnou nutné, používat suplementaci hořčíkem. Seznam s nedostatkem hořčíku souvisejících onemocnění je tak rozsáhlý, že to u laické i odborné veřejnosti asi vyvolá dojem zázraku a s tím související úvahu o neserióznosti. Naštěstí existuje rozsáhlá databáze vědeckých studií, které dokazují, že to, co je obsahem zmíněné publikace, je realita.
Hořčík: popelka mezi makro-minerály
Díky vědě se hořčíku začíná věnovat velká pozornost. A výsledkem bádání je doporučení zvýšit denní dávky. Nyní je důležité, aby to akceptovali a doporučovali nejen lékaři, ale také nutriční terapeuti a výživoví poradci. To je první krok. Tím druhým je praxe, tedy reálný způsob stravování populace. Musíme si přiznat, že hlavní problém je v absenci nejnutnějších informací určených laické veřejnosti.
Co tedy o hořčíku nevíme? Jde o čtvrtý nejdůležitější minerál lidského těla a je nutný k činnosti více než 300 enzymů zajištujících přeměnu látek. Nejvíce je ho obsaženo v kostech – téměř 50 % celkového objemu v organismu. Je důležitý pro přirozenou detoxikaci, působí v přeměně látek včetně tvorby bílkovin, hraje roli v regulacích fyziologických procesů a je nutný k tvorbě glutathionu, což je hlavní antioxidant.
Hořčíkový olej je příjemný na aplikaci a nemá nežádoucí účinky.
Nejbohatšími zdroji hořčíku jsou mořské řasy, koriandr, dýňová semena, ale také kakao, bazalka nebo lněné semínko. A kdy poznáme, že nám hořčík chybí? Když trpíme častými migrénami, depresemi, diabetem či hypertenzí. Pomáhá při astmatu a problémech s imunitou, při svalových křečích, předchází obezitě, zmírňuje PMS, infertilitu, předchází chronické únavě a celkově brzdí stárnutí, a to včetně příznačných nemocí, jako je Alzheimerova choroba.
Hořčík nemusíme konzumovat jen perorálně, ale můžeme ho aplikovat i na kůži, tedy transdermálně. Výhodami transdermální suplementace hořčíku jsou bezpečnost, nemožnost předávkování a výborná vstřebatelnost bez zátěže trávicího traktu. Toto tvrzení je prokázáno studiemi, jejichž citace naleznete v již zmíněné publikaci dr. Deanové.
Aplikace hořčíku v perorální i transdermální formě je předmětem praktických sledování a efekt je prokázán. V České republice je přesto aktuálně jeho použití opomíjeno. Akceptujme tedy výsledky vědeckých studií a prokazatelné účinky praktických testů. Já sám s tím mám osobní zkušenost, a to jak s tabletovou, tak s transdermální formou již několik let. Mohu potvrdit pozitivní vliv jak na fyzické, tak na psychické problémy. Jde o deprese, nespavost, nadměrný sociální i pracovní stres nebo na druhé straně o svalovou únavu ze sportu. A tak je pro mne například „koupel v hořčíku“ výborný relax.
