Pravidelné putování touto zemí mi přináší mnoho zážitků, nejenom obdiv nad údolím bosenských pyramid a přírodními krásami panenských míst, kde mívám pocit, že se zastavil čas. Čím častější a delší jsou mé cesty, tím více pronikám do „soukromí“ neznámých zákoutí a života místních lidí. Někdy bývám až překvapen, jaké vnímám rozdíly mezi námi. A když se nad tím pozastavím, uvědomím si, že někdy jen o něco, co u nás bylo, už není... a mně osobně chybí.
To říkávají i přátelé a spolucestovatelé, kteří se s námi vydávají Do Bosny a Hercegoviny na pyramidy a do jejich okolí.
Díky letním dovoleným u Jaderského moře je většině Čechů a Slováků dobře známé Chorvatsko. Jenže smíchat Chorvatsko s Bosnou a Hercegovinou je stejně nemožné, jako spojit vodu s olejem. A možná právě skutečnost, že součástí Bosny a Hercegoviny je pouze 20 km mořského pobřeží, má nemalý vliv na výrazný kontrast obou zemí.
Mým záměrem v desetidílném putování nebude jen popis údajů o této zemi. To je možné pohodlně najít na internetu, v průvodcích či ve wikipedii. Chci se s vámi podělit o osobní zážitky, příběhy a situace, které při pobytech v Bosně a Hercegovině prožíváme.
Půjde i o postřehy a střípky, které se do oficiálních zpráv zveřejňovaných u nás moc nedostávají. Možná budou pro někoho až překvapivé, někdy inspirativní, k zamyšlení, anebo jen pro zábavu. A pokud budou výzvou k diskuzi, už teď se těším.
Městečko Visoko je tak trochu o 30 let v čase zpátky
O 30 let zpátky
Ve chvíli, kdy opouštíme Chorvatsko a vstupujeme na území Bosny, mívám zvláštní pocit, jako bychom se přesunuli o 30 let zpátky. Rozbořené opuštěné domy, ty obydlené většinou se starými fasádami a ve vesnicích, kterými projíždíme, jakoby se zastavil čas. Stopy války při rozpadu Jugoslávie jsou viditelné ještě dnes a od prvních kilometrů je znát, že jsme na území, které není spojeno s Evropskou unií.
Epicentrum bosenských pyramid
Jedním z mých silnějších zážitků jsou zimní rána ve městečku Visoko, které leží v epicentru bosenských pyramid. Už při otevření okna je slyšet mužský zpěv z ampliónu na minaretu u mešity, který svolává k ranní muslimské modlitbě. Nechybí zde však ani křesťanský kostel. Žijí zde muslimové a křesťané v míru a respektu. Je vidět a cítit smog z komínů domů i veřejných budov, který mně ve vzpomínkách vždycky připomene osmdesátá léta v Československu. Asi zásluhou pyramid, kterými je město obklopeno, na mne tato ranní atmosféra nepůsobí nijak nepříjemně. Procházím se uličkami se svým psem a pozoruji, jak se město probouzí a místní vycházejí ze svých domovů. Nejde si nevšimnout, že se všichni muži navzájem pozdraví. Zdraví i mě, a tak pozdrav opětuji. Všichni. U žen to tak není. Muži na ulici ženy nezdraví, a když muž míjí ženu, často se ani nestřetnou pohledem. Nejprve jsem si myslel, že žena zde není považována za rovnocennou s muži. Později ale zjišťuji, že jde vlastně o jakýsi projev úcty a muž si dovolí pozdravit a oslovit ženu jen v okamžiku, kdy ona sama takovýto zájem dá najevo jako první. Jak jde čas, končí ranní modlitby a někteří muži míří do místních malých kavárniček na výtečnou bosenskou ranní kávu.
Den se rozbíhá a obraz města se začíná podobat tomu u nás.
Zaujal mě název zdravotnického zařízení, které bych velikostí přirovnal k našim poliklinikám nebo malým nemocnicím. Kdo je nemocný, tak jde pro pomoc do Domu zdravlja. Překlad asi není nutný…
Líbilo by se vám, kdybychom měli místo nemocnic domy zdraví?
Mně určitě ano.
Čtěte také:
Petr Sumito Mikulka: Kouzlo bosenských pyramid – téměř všechno je jinak?
Terorismu se nebojíme, cestujeme více, říká průzkum
Poušť Kalahari skrývá unikátní oázu
foto: archiv autora, Shutterstock
