Co předcházelo únoru 1948? Komunistický puč by se úspěšně neodehrál bez dezinformační kampaně tehdejšího Sovětského svazu a podpory tajné služby NKVD. Možná vám následující text po 70 letech od převratu připomene i něco z dneška. Budoucnost totiž většinou odráží události z minulosti. Jde o to, jak je ta budoucnost daleko.
Vytvářet nedůvěru a informační zmatek je pro expanzi sovětského Ruska ve skutečnosti důležitější než „pouhá“ vojenská tajemství. Nejen zaostalé země, ale i plně rozvinuté demokracie lze diskreditací vybraných osob účinně zničit. Poprvé jsme si to vyzkoušeli v roce 1945 v Československu, kde jsme rozeštvali armádní kádry, katolíky a protestanty, Čechy i Němce, zdiskreditovali podnikatele a pomluvami zničili armádní důstojníky tak, že je mužstvo přestalo poslouchat, takže museli být nahrazeni. Toto řekl v červenci 1961 pro list Washington Post sovětský zběh, spisovatel a bývalý příslušník NKVD Anatolij Granovskij.
O působení ruských rozvědčíků v ČSR do roku 1948 se toho jinak moc určitého neví. Zástupci vlády (třeba Petr Pithart) vícekrát žádali o přístup do archivů, dokonce viděli police napěchované dokumenty (Jan Frolík), ale Moskva je nikdy nevydala. Za prokázané lze tak mít jen to, že ještě před koncem války byly na území protektorátu vysazeny desítky skupin se stovkami operativců NKVD s diverzním posláním.
Moskva očividně počítala s krvavou variantou únorového převratu a nehodlala nic nechat náhodě. Když se Klement Gottwald Stalinovi v létě 1948 chlubil, jak v únorových dnech zafungovaly Lidové milice, kremelský diktátor ho umlčel: „Bez činnosti našich tajných služeb byste nezvítězili. Ne kvůli Lidovým milicím,“ popisuje Vladislav Moulis v knize Podivné spojenectví.
Krátce po rozhovoru s Washington Post vydal bývalý kapitán NKVD (přeběhl v roce 1946 z obchodní lodi do Švédska) vzpomínkovou knihu, v níž je jedna kapitola věnovaná ročnímu pobytu v Dobříši a v Praze. Granovskij byl mimo jiné nasazen na hraběte Vikara Colloredo-Mansfelda, jehož intelekt a osobní šarm mu učaroval natolik, že se krátce nato rozhodl zběhnout na Západ.
Typická agitace v ulicích Prahy, fotografie pochází z roku 1947
Velmi účinný jed
Kromě Mansfelda (krycí jméno Duque: upřímně věří v čestné úmysly sovětské vlády) jmenuje Granovskij mezi naverbovanými lidmi třeba velitele třetího českého vojenského okruhu generála Beránka (číslo dvě), dobříšského policejního velitele Borovičku (číslo devět – donáší na hraběte) anebo ředitele hotelu Steiner vedle Prašné brány Štěpánka (Prašná brána), v jehož hotelu se Granovskij ubytoval a řídil odtud svou diverzní činnost. Náplň práce jen načrtává, vzpomínky neobsahují nic drastického – přesto se dnes čtou jako horor.
„S každým špionem jsem se jednou týdně setkal a každý mi vždycky poskytl spoustu informací. Údaje z jejich zpráv jsem shrnul, s pomocí své šifrantky Mariny zakódoval a odeslal NKGB v Kyjevě. Většina informací se týkala lidí, kteří projevili známky sympatií k Západu: těch, které případně čekalo eliminování, aby neškodili sovětským zájmům. Měli být odstraněni, uvězněni, deportováni, zdiskreditováni nebo zničeni. Jejich počty šly do stovek. Sovětský svaz pomáhal všem aktivním členům československé Komunistické strany plně využívat nejen ortodoxnější metody špionáže, sabotáže, propagandy a přímé moci, ale také fám, falešných pověstí a organizované denunciace. Na všechny nekomunistické skupiny se zaměřily rafinované metody, jak diskreditovat jejich vůdce a prominentní členy v očích jejich druhů a následovníků. Jednotlivci byli postupně vyřazováni a maximálně se využívala každá jejich slabina. Komunisté přitom našli všemožné, často nečekané spojence: objevilo se mnoho prodejných lidí, spousta bezvýznamných oportunistů, jejichž drobné, avšak potřebné služby se daly koupit skoro za nic, někdy za příslib stejně prázdný jako jejich prodejné duše.
Tihle lidé šířili pověsti a posluchači jim většinou věřili, protože nevěděli, oč jejich šiřitelům jde. A když se nalezl skutečný nedostatek v osobním životě člověka, na něhož se útočilo, obludně se zveličil bez ohledu na jeho skutečný význam v očích rozumně uvažujícího člověka. Z ministra zahraničí Jana Masaryka kupříkladu dělali zhýralce, propadlého svým tajným neřestem, který by pro krásnou ženu a pár lahví vína zradil vlast. Tankový důstojník vycvičený v USA a nadšený milovník americké hudby byl schválně v mužstvu zlehčován přezdívkou „Mistr tance“. Když se vážený muž a otec několika dětí dopustil nevěry, byla po prozrazení natolik zveličena, že ho zaměstnavatelé nakonec museli propustit z exekutivy a nahradit ho jiným člověkem, přijatelným pro komunisty. Na jednoho českého pilota kdosi vytáhl, že si během pobytu v Británii zamiloval anglickou poezii, a tento kulturní „přešlap“ byl prezentován jako známka zbabělosti, jako projev zženštilého charakteru, takže se brzy obecně mělo za to, že jde o skrytého homosexuála. Takových případů se našel bezpočet, a přestože jednotlivě nebyly příliš významné, dohromady vyústily v destrukci důvěry a nárůstu vzájemné podezřívavosti. Jednalo se o velice účinný společenský jed.
Za dobu strávenou v Československu jsem viděl hodně věcí, jež mě rozčilovaly, i když jsem zpočátku nechápal, proč mi tolik vadí. Pravda je, že před odchodem do Prahy mě koneckonců nijak zvlášť neznepokojovalo přihlížet přímé vládě moci. Jenže dívat se, jak tihle kulturní a civilizovaní lidé nezadržitelně vklouzávají do ohlávky sovětské nadvlády, vidět je, jak musí akceptovat sovětský systém a způsob života, když ten jejich je prokazatelně mnohem lepší, bylo nanejvýš smutné. Uvědomil jsem si, že moje chápání života obyčejných lidí prochází posledním stadiem totální proměny...“
Čtěte také:
Češi a fake news? Jsme jako ty ovce určené na porážku, říká Věra Jourová
Budou velcí hráči na webu ovlivňovat, co budeme číst?
Radkin Honzák: Lidé se rozhodují emocionálně. A to i ve volbách
Hádky a pomluvy paralyzují nepřítele
Granovského kniha (původně vydaná pod titulem All Pity Choked, později Byl jsem agentem NKVD, u nás vyšla v nakladatelství Stefanov) je podobně smutných konstatování plná. O naverbovaném Grigoriji Ryžkovovi, stavebním podnikateli a přesvědčeném komunistovi, Granovskij říká: „Věděl jsem, že až v Rusku uvidí něco špatného a nebude to moci popřít, bude to přisuzovat něčímu selhání. Tak k věcem přistupují naočkovaní lidé. Odmítnou dát se připravit o iluze, protože jejich iluze jsou jim příliš drahé. Děsí se vakua nejistoty, které by zhroucení jejich iluzí vyvolalo.“
Pro účel této stati je podstatnější závěr, že Moskva již ve 40. letech přisuzovala chaosu a informačním válkám stejnou, ne-li větší váhu než vojenské převaze. „Rozdmýchávání náboženských a rasových konfliktů, diskreditace institucí a podpora rozepří mezi různými složkami ozbrojené moci Sovětům velmi pomáhá. Jestliže jsou pohlceni osobními spory a plýtvají časem na hádky, nepotřebuje Moskva ovlivňovat vaše generály,“ řekl Granovskij v červnu 1962.
A přidal americkému publiku doušku pro ilustraci: „Při sovětizaci Československa jsme udělali všechno pro to, abychom rozdělili a diskreditovali ozbrojené síly vycvičené Brity a Američany. I proto se nástup komunistů obešel bez ozbrojeného odporu. Československo bylo rozvinutou zemí s vysokým životním standardem. Nejen zaostalé země tedy slyší na takovou taktiku.“
foto: Profimedia a Wikipedie, zdroj: Anatolij Granovskij: Byl jsem agentem NKVD
