Víme o ní, že je stověžatá a zlatá, s oblibou ji nazýváme Matka měst. Mnozí věří, že je také magická, za což do jisté míry vděčí Otci vlasti, který z ní udělal tak trochu mystickou hádanku.
Zvyk zakládat města jen po konzultaci s božskými silami pochází z antiky. Například Etruskové a Římané se radívali s kněžími, kteří našli vhodný střed obce, obrátili svou tvář k jihu a pak vytyčili dvě základní osy, podél nichž se nově vzniklé sídlo mělo rozrůstat. Od severu k jihu vedle osa zvaná „cardo“ a od východu k západu pak „decumanus“. Ony dvě osy tvořily kříž a jakkoli se nám může zdát takovéto „čarování“ nudné, starověcí a středověcí „developeři“ věřili, že bez správného vytyčení tohoto magického kříže nemá budované město šanci na přežití.
Takzvaný magický kříž vede z Karlova mostu na Malou Stranu
Od severu k jihu...
Ostatně, nač chodit daleko, docela hezkým příkladem uvedeného postupu je naše hlavní město, kde můžeme stopy po magickém kříži nalézt dodnes. O jeho konečnou podobu se zasloužil ve 14. století Karel IV., když během svého budovatelského úsilí doplnil některé stavby. Při hledání tajemného obrazce začneme na Starém Městě, kde se nachází rotunda s příznačným názvem sv. Kříže, která je pomyslným průsečíkem carda a decumanu. Každé z ramen vzniklého kříže měří 1200 metrů a propojuje řadu historických památek. Osa běžící od severu k jihu spojovala na své trase rotundu sv. Štěpána, jež byla později zasvěcena sv. Longinovi, Malostranskou věž Karlova mostu, dnes již neexistující kostelík sv. Martina pod Hradem a bývalou baziliku sv. Víta, jejíž základy jsou ukryty pod Svatovítskou katedrálou. Obě stavby ohraničující tuto úsečku nesly jméno světců, jejichž svátky se slavily v období slunovratů: sv. Vít 15. června a sv. Štěpán 26. prosince. Nyní se vydejme po ose východ – západ. Ta spojovala kostel sv. Klimenta v dnešní Klimentské ulici, jinak jeden z nejstarších pražských svatostánků, a kostel sv. Filipa a Jakuba, který se nacházel na dnešním smíchovském Arbesově náměstí. Jména inkriminovaných světců se sice nevážou ke slunovratu, ale v kalendáři jsou od sebe také vzdálena přibližně půl roku: Filip a Jakub mívali společný svátek 11. května a sv. Kliment se dodnes, ale v moderní variantě jako Klement, slaví 23. listopadu.
Svatovítská katedrála patří také do magického kříže
Mystérium na vlastní kůži
Člověk žijící ve světě internetu, facebooku a globálních zmatků si určitě položí logickou otázku: K čemu tohle všechno mystické snažení dávných stavitelů? Odpověď bychom mohli shrnout do tří hesel: pohané, slunovrat a svatý Vít. Naši slovanští předkové velmi rádi a velmi bujaře oslavovali letní slunovrat, čímž po svém uctívali svátek svého hlavního boha Svantovíta. Tohoto zvyku se neradi vzdávali ještě několik století poté, kdy se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím, a kněží proto mistrně využili „skorojmenovce“ svatého Víta a slunovrat byl začleněn do křesťanské mystiky, pochopitelně už bez onoho radostného, leč hříšného slavení. Věřícím bylo nabídnuto mystické propojení nových i existujících staveb a do křesťanského hávu zahaleného slunečního kultu. Vyzkoušet si toto mystérium můžeme i my, o několik století později. Když si v podvečer o letním slunovratu stoupnete doprostřed západního portálu Staroměstské mostecké věže, zapadající slunce se bude postupně sklánět nad Svatovítskou katedrálou. Zlatý kotouč nejdříve protne její hlavní věž a svou pouť ukončí na místě hlavního oltáře. Tímto průhledem středověcí stavitelé nahradili obdobný „zázračný“ pohled, který se obyvatelům románské Prahy původně otevíral od oné, na počátku našeho vyprávění zmiňované, rotundy sv. Štěpána. Jenže jak se město postupně rozrůstalo, zastínily jej nové stavby, a tak se musela hledat rovnocenná náhrada. A protože je Praha nejspíš skutečně městem magickým, tento druhý pokus zůstal zachován i našim okouzleným pohledům.
Čtěte také:
Tantrická oslava letního slunovratu
Naučte se s námi čarovat. Tato kouzla nám poradila přímo královna magie.
Jsou čarodějné ohně pozůstatkem našeho magického myšlení?
foto: Shutterstock
