Pro některou z nás je to nemocnice, pro jinou vlastní koupelna. Co žena potřebuje, jsou nestranné informace o tom, jaké má možnosti a jaké jsou výhody a rizika různých variant. Argument, že porod v porodnici přináší samé klady a porod doma samá rizika, samozřejmě nenachází opodstatnění v realitě. Dokonce se občas ukazuje, že porod doma je bezpečnější jak pro dítě, tak pro matku.
Dodnes jsem nedohledala žádný výzkum založený na spolehlivé metodologii, který by poukazoval na výrazně zvýšené riziko pro mámu či dítě při porodu doma u fyziologického těhotenství; dohledala jsem ale spoustu výzkumů, které snad bez výjimky hlásí, že je bezpečnější pro mámu z hlediska pravděpodobnosti zásahu, poranění a instrumentálního porodu. Však ve finále se nemusíme ani obtěžovat vlastní meta-analýzou dostupných informací. Stačí si otevřít stránky WHO. Pokud porod doma podporuje i Mezinárodní zdravotnická organizace, tak to přece určitě nebude tak zoufale nebezpečná záležitost. Zajímá mě jiná otázka – proč je v Čechách démonizace domácích porodů tak populární koníček mezi lidmi, kteří nemají snad večer co dělat?
Samozřejmě, že cizí děti nikoho nezajímají, ale jen do chvíle, než se dá aktivně zapojit do nějaké žhavé diskuze, ve které se pomlouvají matky, které si přejí respektuplnou péči a svobodnou volbu. Však nikdo nikoho nenutí rodit doma, ale proč ta touha zakázat porody doma ženám, které si to přejí?
Povím vám něco o sobě: rodila jsem doma
Po 22 hodinách jsem nakonec potřebovala cévku, takže jsem se na posledních 30 minut porodu přesunula do porodnice. Hrdinka nebo hazardérka? Ani jedno. Jen žena, která důkladně zvážila své možnosti a rozhodla se po svém. Oba máme s manželem vystudovanou Oxfordskou univerzitu, kde jsme se hodně věnovali právě analýze výzkumných metodologií a manipulací statistik. Nečekala jsem, že zrovna u volby místa porodu se nám tyto dovednosti budou hodit nejvíce. Po důkladné analýze dostupných informací jsme se shodli, že porod doma nám dává největší smysl zejména z hlediska bezpečí pro mne i dítě. Hezky to vystihuje oblíbená anglická formulka: „Pečlivě jsem zvážila rizika porodu doma, porovnala je s riziky porodu v nemocnici a nejsem ochotna riskovat svoje zdraví či zdraví svého dítěte tím, že bych rodila v nemocnici.“ A přiznám se, že rizika, která přináší česká porodnice, bych nebyla ochotna podstupovat už vůbec.
Žena by měla mít možnost volby – bez odsouzení!
V průběhu příprav na domácí porod jsme se ani jednou nepotkali s překvapenou, natož s negativní reakcí. Jak je to možné? Asi díky tomu, že jsme byli ve Velké Británii. Ale jak je možné, že to, co se v Británii považuje za běžnou a zodpovědnou volbu, je u nás v Čechách stále v lepším případě kontroverze? Argument, že naše zdravotnictví je lepší, považuji za výmluvu, jelikož alespoň z mé osobní zkušenosti bych hodnotila britskou péči o stupeň výš. Samozřejmě, pokud „lepší“ posuzujeme dle počtu hodin přítomnosti doktora u porodu (i když není zrovna třeba) či dle intenzity využití farmakologických látek, tak je Česká republika mezi vítězi.
V Anglii se asi 1 dítě z 50 rodí doma
Pokud se rozhodnete rodit doma, bude vás podporovat porodní asistentka. Nejedná se o žádný spolek „šílených“ alternativních rodiček, ale o centrálního dodavatele zdravotnických služeb ve Velké Británii. Příjemně mne překvapila kolonka v rodném listě: Bydliště, pokud se liší od místa narození dítěte. Porod doma je tu tedy považovaný na normu.
Je možné, že v České republice matky neumějí rodit? Jak jinak vysvětlit ten obrovský rozdíl v přístupu k této volbě matky? Anebo to souvisí spíš s jistou příchutí socialistické mentality, která má tendenci bránit svobodné vůli jedince? Nebo možná to má co do činění s prastarou otázkou ženského těla? Obzvlášť jeho reprodukčních orgánů. Není náš strach z domácích porodů zčásti jen neochota dovolit ženě skutečně rozhodovat o vlastním těle?
Porod je intimní epizoda v životě ženy, dle některých posudků dokonce i velice sexuální. Není tedy normalizace násilí u porodu (psychického nátlaku a zásahu proti vůli matky) jen další forma stejného fenoménu – neschopnosti společnosti jako celku přijmout to, že ženské tělo patří jen ženě a jen ona má rozhodovací práva?
Co zdravotníkům chybí?
Možná je zakopán pes právě na druhé straně dialogu: u vzdělání porodníků. Viděl někdy porodník fyziologický porod bez jakýchkoli zákroků od začátku do konce? Možná, v lepším případě párkrát, kdysi dávno. A co vidí ze dne na den? Nejspíš patologie, urychlené, komplikované, instrumentální porody.
Ve Velké Británii je porod doma běžný. Doma rodí každá 50. žena.
Možná se nám jako společnosti podaří jednou posunout o velký krok dopředu, když si připustíme, že dítě „neodrodí“ lékař, ale vždy matka, ať už rodí kdekoli a s kýmkoli. Možná právě proto se tak bojíme domácích porodů – museli bychom vrátit zodpovědnost za porod zpět rodící ženě. Vrcholem je potom „neasistovaný“ domácí porod, který se v Anglii nazývá freebirth – tedy svobodný porod, a je opodstatněn tím, že žena přebírá odpovědnost za svůj porod. A pokud žena nechce kontaktovat porodní asistentku, je to její právo tak učinit.
Na závěr, pro ty, co se chystají psát komentáře typu „hazardérka s lidským životem“ či „pozavírat do blázince“ – prosím, udělejte si nejdříve vlastní průzkum, třeba vás výsledky překvapí.
foto: Shutterstock, archiv Lili Khousnoutdinové, zdroj: Cesta extáze
