„Všechny děti jsou rození umělci. Problémem je zůstat umělcem i v průběhu dospívání,“ řekl kdysi Picasso. Největším nepřítelem kreativity je škola samotná. Chybování vnímá jako stigma. Mění nás ve stroje. Přinášíme vám tak trochu jiný pohled na vzdělávání.
„Co kdybych vám řekl, že každý den, kdy jdou děti do školy, hloupnou?“ zeptal se technologický podnikatel Eddy Zhong. Sám býval podprůměrný student s nevalným zájmem o učení a nulovou představou, co v životě dělat. To všechno se změnilo v jeho 14 letech, když dostal pozvánku na soutěž podnikatelských nápadů. Eddy se jí nejenom zúčastnil, ale dokonce ji vyhrál. Povzbuzen svým úspěchem, začal jezdit z jedné soutěže na druhou. Zvítězil téměř ve všech.
„Na jedné z těchto soutěží jsem potkal muže středního věku jménem Frank,“ vzpomíná Eddy. „Přišel za námi, podíval se na náš prototyp a řekl: Chlapci, mohl bych vám pomoci proměnit tohle ve skutečnost.“ Eddy byl nadšen. Společně se svým týmem chvíli pomýšleli na to, že opustí školu a budou se věnovat byznysu naplno. Brzy si ale uvědomili, že to nebude tak jednoduché. Proto se rozhodli, že nejdříve rozšíří svůj tým. Uspořádali prezentaci, na kterou pozvali celou školu. Téměř nikdo se neobjevil a ti, co ano, jenom roznesli pověst o mladících, kteří chtějí být jako Zuckerberg. Stali se terčem posměchu. Když ale uspořádali stejnou prezentaci na základní škole, sklidili obrovský úspěch.
Škola vždycky pravdu neříká
„Je mnohem víc druhů inteligence než pouze jeden. Zatímco škola vás může učinit akademicky inteligentními (může vás naučit fyziku, algebru, sčítání), ničí dětskou kreativitu. Učí nás myslet určitým způsobem, jít určitou cestou v životě. Říká nám, že musíme jít na střední, získat maturitu, dostat se na dobrou vysokou školu, najít si stabilní práci, a pokud to neuděláme, nebudeme úspěšní. Kdyby to byla pravda, jak bych tady vůbec mohl stát? Jak bych já, céčkový student, mohl založit v 16 letech technologickou společnost?“ říká Eddy Zhong. Jeho společnost si přitom vede lépe než mnohé firmy založené absolventy Harvardu či Stanfordu.
I když škola vaše ratolesti bezpochyby naučí spoustu věcí, zároveň zabije jejich kreativitu.
Proč je kreativita důležitá?
„Pokud nejsme připravení udělat chybu, nikdy nepřijdeme s ničím originálním,“ řekl sir Ken Robinson, britský spisovatel, pedagog a mezinárodně působící poradce pro vzdělávání. A děti, podle jeho názoru, nemají strach chybovat. Když neví, co dělat, prostě něco udělají. Dospělí tuto schopnost už povětšinou ztratili. Čím to?
Ve škole jsou chyby tím nejhorším, co můžete udělat. Jsou natolik stigmatizovány, že dnes najdete celou řadu společností, které si vydělávají tím, že chyby odstraňují. „Vzděláním zbavujeme lidi jejich kreativních schopností,“ upřesnil Robinson. Jinými slovy, nerosteme do kreativity, ale vyrůstáme z ní. Či spíše, jsme jí odnaučeni.
„Každý vzdělávací systém na světě má stejnou hierarchii předmětů. Na vrcholu je matematika a jazyky, potom humanitní předměty a úplně dole umění. Podobná hierarchie existuje i v umění. Výtvarné umění a hudba jsou obvykle výše než drama a tanec,“ tvrdí Robinson. Na světě není jediný vzdělávací systém, který by učil děti tanec každý den, podobně jako je učí matematiku. Proč? Problém je v tom, že vzdělávací systém zažil boom v době industrializace, kdy byla obrovská potřeba určitého druhu dovedností. Jenomže dnešní svět je jiný. „Nikdo nikdy nezměnil svět tím, že by dělal to, co mu svět řekl, že má dělat,“ připomíná ovšem Eddy Zhong.
