Čtvrtek Zdeňka Strnada: Webbův teleskop jako kulisa pro konec civilizace

Sledovat pěnu dní na sociálních sítích je zábava, které se dá podlehnout na mnoho způsobů. Můžete zabíjet čas diskutováním s absolventy vysoké školy života, můžete se snažit poučit svět o své jediné pravdě nebo třeba sledovat obrázky roztomilých koťátek. Přičemž ten poslední způsob je zaručeně nejpřínosnější a budete z něj mít nejméně stresu a nejvíce radosti. Ovšem nejvíce sarkastického uspokojení mi tento týden přineslo sledování dvou velmi silných a naprosto vzájemně si odporujících trendů.

První zprávou je fakt, že Webbův teleskop, plavící se vesmírem ve vzdálenosti 1,5 milionu kilometrů (v místech, kde se vyrovnávají gravitační síly Země a Slunce), poslal domů na Zemi sérii fotografií, které zachycují nejvzdálenější prozatím znázorněné zákoutí vesmíru. Jedná se o naprosto převratnou záležitost a důkaz toho, že výzkum vesmíru neustrnul s koncem minulé studené války, jak by se mohlo ještě nedávno zdát.

Oněmění úžasem

Fotografie mlhoviny Carina se stala jednou z nejpoužívanějších profilových fotografií na sociálních sítích a vzletné komentáře se předháněly v patosu. "Největší objev", "vidíme zrození hvězdy, lidstvo oněmělo úžasem", "neuvěřitelná krása"... To abychom jmenovali v krátkosti jen ty nejčastěji citované. Až se člověku chtělo na chvíli začít věřit, že svět je opravdu pozitivní místo.

Tisíce galaxií na jedné fotografii (zdroj: NASA)

Což můžete předpokládat do chvíle, než zjistíte, že i přesto, že nám planeta hoří pod nohama, že tuhle zimu možná umrzneme, a kdybychom ji náhodou přežili, tak možná příští rok nebudeme mít co jíst, tak přes to všechno nejsme ochotni se vzdát prakticky ničeho, a přesto nás nejvíce ze všeho dokážou vytočit fronty na letišti a drahý benzín.

Ještě si naposledy užít

Ale možná jsou to opravdu jen poslední záchvěvy. "Není rum, není šturm," říkalo se ve válce v situaci, kdy vojáci před frontovým útokem fasovali láhve s alkoholem proto, aby otupili napětí a aby si naposledy užili. Tušíme, že na podzim dostaneme takovou ekonomickou ránu, jakou nikdo nepamatujeme, tak se snažíme ještě si naposledy užít. A sociální sítě a jejich echo chambers nás v tom podporují.

"Svět je má představa!" říkal filozof Arthur Schopenhauer. "Svět je moje publikum!" zní nový axiom sociálních sítí. Svět je plný kazatelů a Facebook jim dodává iluzi vděčného publika. A i díky němu máme možnost zatančit si na svém vlastním hrobě. A můžeme si k tomu pověsit na zeď (virtuální či skutečnou) obrázky Webbova teleskopu. Aspoň si můžeme na chvilku říkat, jaký to tady máme vlastně hezký.