Jmenuje se Adidas Al Rihla a je oficiálním balónem Mistrovství světa ve fotbalu 2022 v Kataru. Má tolik superlativů, že těžko vybírat jen některé z nich. Abychom vás nezahltili, zde jsou ty nejzajímavější.
Lepší než rozhodčí
Problémem všech turnajů, zápasů a sportovních klání jsou rozhodčí. Jsou to totiž jen lidé, a ti mají své meze. Nedokážou přesně posoudit některé situace. Třeba u fotbalu, jestli míč přešel celým svým objemem pomezní čáru, a tudíž byl už v outu. Jenže je tu Al Rihla a ten je lepší než jakýkoli rozhodčí. Díky zabudovanému výpočetnímu středisku dokáže totiž spoustu nejasností vyřešit sám.
V centru míče je na speciálních pružných lankách umístěn středový plastový míček, v němž je zataven unikátní čip. Jde o prostorový pohybový senzor, který funguje na frekvenci 500 Hz. Tohle číslo není vůbec náhodné. Čip totiž dokáže pětsetkrát za sekundu ověřit svou polohu a také zjišťovat, jestli je v pohybu a zda se balónu někdo z hráčů nedotkl. Zajímavá je i jeho baterie. Ačkoli je čip uprostřed balónu, dokáže se bezdrátově nabíjet.
Všechny parametry říkají, že nový míč je šampion v aerodynamice.
A co všechno tedy čip v míči umí? Je zapojený do multisenzorového poloautomatického systému VAR. VAR je zkratka Video assistant referee, tedy videoasistent rozhodčího, který sporné momenty kontroluje z televizních záběrů na obrazovce. Jenže v Kataru je to trochu jinak. Poloautomatický systém totiž dokáže vyhodnocovat z několika různých informací, jaká nastala herní situace. Třeba takový ofsajd. Pomocí čidla v míči, senzorech po stranách hřiště a vysoce rychlých postranních kamer dokáže odhalit i ten nejmenší prohřešek proti překročení ofsajdové čáry a upozorní na to rozhodčího. Ten má okamžitě celou scénu před sebou a svým kolegům na hřišti může dát signál, že došlo k přestupku.
Rychlý jako blesk
Ale to není všechno. Samotný míč je totiž zázrak fyziky a už dávno přesáhl to, čím býval. Dlouhé roky šlo totiž jen o gumovou duši, která byla vložena do koule z klasických sešitých kožených segmentů: 20 šestiúhelníkových a 12 pětiúhelníkových. Míč byl pružný, ale těžký a občas měl problémy se sešíváním, stabilitou a hlavně v dešti sákl vodu.
Na mistrovství světa v roce 2006 ale nastala nová éra. Míč nazvaný Teamgeist se skládal ze 14 hladkých syntetických panelů, které byly spojeny teplem, díky čemuž do míče nevnikala voda. Nižší počet švů zlepšil obtékání vzduchu a také posílil tuhost konstrukce, která měla odolávat setrvačným silám, aby míč neztrácel tvar. To je totiž problém. Míč, který je vykopnut velkou rychlostí, se změní na jakýsi rotující elipsoid, který ovšem ve vzduchu může výrazně měnit dráhu letu.
Trocha fyziky
Poté v roce 2010 přišel další zlom v podobě míče Jabulani. Tam to ale Adidas přehnal s hladkostí i minimálním počtem švů. Míč prostě nelétal. Proč? Letící míč je obtékán vzduchem, a jak všichni víme, vzduch je také tekutina. Vědci už dávno zjistili, že těleso obtékané tekutinou má však na sobě velmi tenkou nepohyblivou vrstvičku této tekutiny. Říká se jí mezní vrstva. Pokud se míč pohybuje pomalu, tato tekutina je jen v přední části a za míčem se vzduch zase snadno spojuje v takzvaném laminárním proudění.
Když se ale rychlost zvyšuje, mezní vrstva se potahuje dál po míči a za ním se proud vzduchu trhá, čímž vzniká turbulentní proudění. Je to chaos ve vzduchu, ale potřebný. Proudící vzduch totiž vyvíjí vůči balónu odpor, který nazýváme koeficient odporu vzduchu. Při laminárním proudění je větší než při proudění turbulentním. Takže čím větší je odpor, tím pomaleji může předmět (v našem případě míč) letět. Tohle je důvod, proč mají na sobě třeba golfové míčky důlky. Ty vytvářejí turbulentní proudění, a tak míček dolétne mnohem dál, než kdyby byl hladký.
Míč nejnovější generace
A zde se dostáváme zpět k míči Jabulani. Ten byl příliš hladký a hráči si na něj proto stěžovali. Střely ze střední a velké vzdálenosti prostě neměly dostatečnou razanci. Testy ukázaly, že Jabulani přecházel z laminárního proudění do turbulentního asi v rychlosti 82 km/h, zatímco všechny další míče v rychlosti 58 km/h. Vzhledem k tomu, že většina volných kopů začíná někde nad rychlostí 97 km/h, je nasnadě, že tu byl u míče Jabulani problém.
V roce 2014 tak přišel na řadu mnohem lépe přijatý míč Brazuca a pro mistrovství světa v Rusku v roce 2018 pak míč Telstar 18. První zmiňovaný měli hráči hodně rádi, Telstar 18 si zkazil pověst tím, že snadno praskal.
Čip v míči dokáže pětsetkrát za sekundu ověřit svou polohu a také zjišťovat, jestli je v pohybu a zda se balónu někdo z hráčů nedotkl.
A co Al Rihla? Ten je ještě o generaci dál. Stejně jako jeho dva předchůdci má drsný povrch. Tím strhává mezní vrstvu a zvyšuje svou rychlost. Celý povrch je navíc navržený v počítačové simulaci, takže i prohlubně na něm nejsou dílem nějaké náhody, ale jsou přesně umístěné a tvarované. Ke stabilitě balónu přispívá i těleso senzoru, protože vytváří vnitřní pevnější strukturu, která nenechá míč vlivem rotace měnit tvar.
Na závěr nechme zaznít slova Johna Erica Goffa, profesora z univerzity v Lynchburgu, který se zabývá fyzikou ve sportu. Ten provedl srovnávací testy všech míčů z posledních světových šampionátů a o Al Rihla prohlásil: „Vždy se najde někdo, kdo si na nový míč stěžuje. Věda ale ukazuje, že Al Rihla by měl hráčům na letošním mistrovství světa připadat povědomý. A navíc, všechny parametry říkají, že tohle je šampion v aerodynamice.“
Reklama
foto: Adidas, zdroj: Autorský článek
