Možná tu situaci znáte: táta nebo máma zjistí, že se doma začaly ztrácet peníze. Někdy to jsou drobné, někdy větší sumy. Někdy se najdou, ale občas se rodiče musí smířit s krutou pravdou: „vypůjčily“ si je děti. První reakcí bývá pocit zrady a zklamání, hned poté by ale podle Václava Mertina měla následovat racionální úvaha. „I my dospělí někdy tomu druhému vlezeme do peněženky, protože zrovna potřebujeme dvě padesátikoruny, a on je tam třeba má – bereme to jako běžný postup. A teď nám ho to dítě nějak narušilo.“ Morální panika je tedy zbytečná: „Prosím, nehodnoťme to nijak tragicky. Představa, že vám desetileté dítě vezme padesátikorunu nebo pětistovku a vy už přemýšlíte, že za deset let z něj bude vyvrhel, který bližního obere o statisíce, není úplně odpovídající.“
Kde leží ta pomyslná hranice, kdy můžeme takový přešlap ještě obhajovat stylem: jsou malé a neznají hodnotu peněz?
Bavíme se o dětech, kterým je deset, dvanáct let. Někdy vezmou desetikorunu, někdy pětistovku a je jim to úplně jedno, protože ještě moc nevnímají. Vidí sice, že tohle je kovová mince a tohle papírová bankovka, ale hodnotu peněz neznají.
Proč to vlastně děti dělají?
Dítě může chtít něco, co mu my dospělí nechceme dopřát. A nemyslím jen pomůcky do školy, to by se snad dít nemělo. Ale chce si koupit třeba časopis a my, protože ´není hodnotný´, mu ty peníze nedáme. A dítě po něm strašně touží, protože ve škole ho třeba všichni mají. Kde na něj má tedy vzít? Nemá kapesné, nemá našetřeno, tak si poradí tímto způsobem.
Děti se také můžou chtít předvést před vrstevníky. Není to ten časopis, který bych si koupil pro sebe, není to hračka, se kterou si chci hrát, ale je to něco, čím můžu na ostatní udělat dojem. V dětském věku, a začněme někde kolem puberty a pak ještě v adolescenci, hraje vrstevnický kolektiv velikánskou roli. Pak představa, že jsem outsider, že mě "neberou", může u někoho vést k tomu, že se do té skupiny snaží dostat, třeba právě tím, že bude své přátele uplácet. Rozdělím se třeba o to, co mám z domu, ale někdy to nestačí – tak potřebuju víc. Tak prostě jdu a ty peníze si doma vezmu.
Tím ale takové chování nemůžeme omlouvat...
To já taky nedělám, jen vysvětluju, proč se tak děje. Síla vrstevníků je totiž obrovská a uspět v kolektivu je v pubertě naprosto zásadní věc. Uvědomte si, že děti se spoustu věcí učí – a když se učí, dělají chyby. Stejně jako je dělal každý z nás. Rozhodně bych ale nemoralizoval a nedělal z nich žádné padouchy. To si můžeme nechat na dobu, až budou starší.
Není nic špatného na tom koupit kamarádům pytlík bonbónů. Ale když jim koupíš těch pytlíků deset, už ti peníze na nic dalšího nezbydou.
Může rodič takovým věcem nějak předcházet?
Už od mala bychom měli dítě učit, že existují příjmy. Mají je rodiče, mají je děti. Když chtějí mít rodiče víc, můžou se snažit a zvýšit si je a to samé platí i pro děti – tohle jim máme vštěpovat. Nemusíme je tím nevyhnutelně obtěžovat, spíš je navést k tomu, že se to občas hodí. Aby dítě vidělo, že kostka másla stojí padesát korun – třeba stejně jako ten časopis. Když nemáme kostku másla, je to problém, protože suchý chleba se nám jíst nechce. Ale bez časopisu se obejít můžeme. Měli bychom děti vést k finanční gramotnosti. K tomu, že nikdo nemůže vydávat víc, než přijímá. A to platí i pro peníze, které jsem si nevydělal, ale dostal třeba darem. Tím se trochu zmírní tlak na to, že si děti kupují za velké peníze pozornost vrstevníků.
Když už se něco takového stane, co dál?
Vždycky je otázka, co s tím můžeme dělat, aby se to neopakovalo. Já si myslím, že rodiče mají děti kontrolovat. Máš nějaké kapesné a mě by zajímalo, za co to utratíš. Jestli si koupíš tadyhle limonádu nebo sušenky, utratíš pár stovek…to nehraje roli. Ale aby mělo dítě v peněžence několik tisíc a najednou nezbylo nic, tak o tom bychom přehled mít měli. Měli bychom mu také ukázat, že nemůže mít úplně všechno: když si koupíš tohle, nemůžeš už si koupit něco jiného. Není nic špatného na tom koupit kamarádům pytlík bonbónů. Ale když jim koupíš těch pytlíků deset, už ti peníze na nic dalšího nezbydou.
A nebudou to děti brát jako nedůvěru, že je takhle dospělí kontrolují?
Vůbec ne. Když se děti učí násobilku, také je kontrolujeme. Jak už jsem říkal, v dětství se učíme. Kapesné a peníze, které dětem dáváme, jsou vlastně učební pomůcky. Můžeme třeba říct: koupil jsi kamarádům bonbóny a už ti nezbylo na časopis, který chceš, tak takhle si na něj můžeš přivydělat. Představa, že se to děti naučí samy, je mylná. Mírný dohled potřebují a vítají, a nemusíte nad nimi stát a určovat, co mají udělat s každou korunou. Ale když nebudeme vědět, za co utrácejí, nemůžeme je nic naučit. Rodič má odpovědnost a musí mít i pravomoci. A ty pravomoci nejlépe naplní přátelským dohledem.
"Pořád je to o tom, že děti udělaly chybu. My musíme odsoudit čin, nesmíme odsoudit dítě."
Spousta rodičů ale v takové situaci začne spíše panikařit než přátelsky dohlížet.
To je pravda, rodiče mají tendenci říkat: Co jsem to vychoval? Co jsem udělal špatně? Důležité je uvědomit si: neudělali jste nic špatně. Všechno je v pořádku, s největší pravděpodobností je i vaše dítě v pořádku. Ale musíte něco udělat, protože takové věci nejsou správné a neměly by se opakovat. A tomu můžeme mimo jiné zabránit tím, že se začneme chovat k penězům opatrně i my sami. Většina z nás, myslím, nemá stoprocentní přehled o tom, co kde má. Je potřeba kontrolovat nejen děti, ale taky sami sebe.
Takže žádné peníze do sklenice na stole…
Vůbec. Dítě vidí hromadu peněz, které prostě na stole leží, a nikdo si jich nevšímá, jsou tam jeden týden, druhý týden… no tak si třeba řekne, že nejsou ničí, tak proč by nemohly být jeho. Vy mu ale musíte vysvětlit, že to tak není, a že když si něco vezme, musí to také vrátit.
Většina dětí má ale relativně nízké kapesné – jak to tedy udělat?
Do padesátikoruny vám to asi může uhradit relativně snadno. Když je to větší částka, tak se to prostě musí rozložit do delší doby. Ale nesmí to být tři roky. To pak ztrácí smysl. Ideální je třeba do půl roku. A kde má to dítě vzít peníze? Ono obvykle něco dostává od babiček, od příbuzných, za vysvědčení třeba… taky je důležité nezabavovat mu úplně všechno a alespoň část nechat. Nesmí být úplně bez peněz. Pak je také moudré odebrat něco, co je navíc. Všichni si občas něco dopřejeme a nějakou dobu to prostě nebudou děti mít. Máš rád tu velkou čokoládu? Dobře, tak teď budeš dostávat jen malou tyčinku, která je o polovinu levnější.
Musíme si uvědomit, že se nejedná o žádné morální selhání, ale o obyčejnou chybu. Je to sice horší o to, že se jednalo o peníze, ale pořád je to o tom, že děti udělaly chybu. My musíme odsoudit čin, ale ne dítě.
Dítě by to zkrátka mělo pocítit. Mělo by si uvědomit, že si to musí odpracovat a nějak ten ošklivý čin umořit. Udělalo škodu, musí ji uhradit. Je zvyklé hrát hry večer na mobilu? Místo toho bude doma pomáhat. Děti většinou takové mechaniky chápu velice rychle. Tady jde o princip: něco jsem provedl, musím to odčinit.
Popsali jsme tady několik rodičovských aspektů. Aspekt trestu, aspekt výchovy, ale pak je tady poloha, na kterou někdy v afektu a lítosti rádi zapomínáme – a to je aspekt milujícího a odpouštějícího rodiče… dá se to všechno spojit?
Musíme si uvědomit, že se nejedná o žádné morální selhání, ale o obyčejnou chybu. Je to sice o to horší, že se jednalo o peníze, ale pořád je to o tom, že děti udělaly chybu. My musíme odsoudit čin, ale ne dítě. Musíme se snažit chápat, také odpouštět a vyjádřit lásku. Ale odčinit je to potřeba. Prosím, nepoužívejme slovo trest – odčinit, to je ten správný výraz. Všichni občas něco uděláme, něco se nám nepovede. A pokud to jen trochu jde, měli bychom to odčinit. A jestli se dají ty polohy skloubit? Určitě dají. Hlavní je uvědomit si, že vaše dítě je normální a vy také.
Reklama
foto: Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek
