Symboly jsou důležitou součástí komunikace. Mnoho jich bylo použito i během uplynulé prezidentské kampaně. Účast na mši v hlavní katedrále země, přítomnost v blízkosti korunovačních klenotů či volání po hlasech věřících voličů skrze pražské Jezulátko nebo darované slůně v kapse kabátu. To vše mělo cosi sdělovat. O věrohodnosti a upřímnosti těchto a podobných pokusů nechť si laskavý čtenář udělá úsudek sám. Voliči již tak učinili.
Ale nejen kandidáti a jejich týmy se snažili pracovat s lidem srozumitelnými symboly, přes které chtěli tu násilně, tu přirozeně zapůsobit na naše emoce. I média vizuálně i slovně přistoupila na sdílené pocity veřejnosti, že jde o hodně.
Ztotožnění s hlavou
Ostatně souboj jednotlivců je vždy přitažlivější než porovnávání stranických programů. Jsme republikou parlamentní, ale symbolem země zůstává politik mající svoji kancelář na Pražském hradě. Neztotožníme se s desítkami poslanců a senátorů. Vnímáme skutečnou moc premiéra. Ale prezident je součástí skutečného i pohádkového příběhu trvání, kontinuity země.
Jakou symboliku má takové muzeum dát debatě o tom, kam bude směřovat země v jednadvacátém století?
Vraťme se k médiím a způsobu, jakým nám zejména finále prezidentské kampaně podávala. Protože i na kulisách záleží. Hamleta je možné pojmout tradičně či nekonvenčně. Obklopit herce balastem usedlé výpravy, nebo nechat vyniknout slovům básníka a talentu interpretů. Hrát ho jako historickou hru nebo drama, které vnímavějším může říct mnoho i o jejich současném životě.
Kudy dál?
Nevím, proč má Česká televize takovou zálibu v Národním muzeu. Každopádně svoje dvě klíčové debaty umístila právě tam. A tak kandidáti a jejich týmy přišli do rozlehlých a prázdných prostor, které vyvolávají vzpomínky na minulost, nikoli atmosféru současnosti či budoucnosti. Jakou symboliku má takové muzeum dát debatě o tom, kam bude směřovat země v jednadvacátém století? Ta budova říká, jací jsme byli. Inu, to je pěkné. Ale když jí procházíte, napadají vás jiná místa, kam byste zašli, kdybyste se chtěli zamyslet, kudy dál.
Je postavená v novorenesančním stylu. Tak oblíbené je u nás se vracet do minula. Viděl jsem nedávno zajímavý rozhovor slovenského novináře Štefana Hríba s knězem Tomášem Halíkem. Ten v něm přesvědčivě upozornil na zamrzlou zálibu katolické církve 19. století v různých neostylech, jak myšlenkových, tak stavebních, zatímco většina společnosti jí utíkala k modernitě. A to i s riziky, které cokoliv nového přináší.
Nehledáme klíčníka
Nemám nic proti muzeím a mám rád historii. Přesto bych volil jiné kulisy pro debatu kandidátů na formálně první úřad v zemi. Takové, které by více vyjadřovaly dobu, v níž žijeme, snad aby i provokovaly a donutily alespoň mozky některých z kandidátů přemýšlet více nad tím, co bude, než hrabáním se v tom, co bylo. Ostatně, ani ctihodnost historické budovy Národního muzea nedokázala tíhou své působivosti zklidnit vášně. Jsou místa, kde se nekřičí, ale když nemáte respekt k myšlenkám a tradici, kterou reprezentují, nedokážete své chování přizpůsobit ani místu, ani situaci.
Kulisami jedné z rozhodujících debat o budoucnosti České republiky by nemělo být muzeum. Je to samozřejmě drobnost, která na průběh či výsledek diskuse ani voleb neměla žádný vliv. Ale nehledali jsme, alespoň doufám, klíčníka od archivu. I když to tak někdy vypadalo. Je velká naděje, že se u nás mnohé pohne a posune. Už dost dlouho jsme stáli s hlavou otočenou dozadu, jako bychom se báli podívat na problémy, které jsou před námi. Do vzpomínek se často utíkáme kvůli tíži přítomnosti a strachu z rozhodnutí, které musíme učinit. Bezpečí ale nepřináší spánek, nýbrž kuráž se hrozbám postavit.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek
