Trocha narcismu neškodí. Kdy může být užitečný a kdy už se stává patologickým?

Pojem „narcismus“ nabral v posledních letech na popularitě a sociální sítě i další online i offline platformy se často hemží nejrůznějšími radami, postřehy a návody zaměřenými na to, jak se vypořádat s narcisty ve vztazích a v blízkém okolí. Případně i na to, jak přehnaný obdiv ke své vlastní osobě sám ukočírovat. Pokud v sobě ale máte narcismu tak akorát, může pro vás být výhodou.

Není narcismus jako narcismus

Výzkum, provedený izraelskou psychoanalytičkou Ronnie Solanovou, ukázal, že přítomnost zdravého narcismu může lidi motivovat k sebezdokonalování a lepšímu zvládání životních výzev. Podle Solanové mají všechny osobnostní rysy, ať už prospěšné nebo patologické, základ v evoluci. Existují proto, abychom byli schopni ve světě přežít nejen jako druh, ale i jako jednotlivci.

Doktor Otto Kernberg, psychiatr se specializací na poruchy osobnosti, rozděluje zdravý a patologický narcismus pomocí rámce, který hodnotí schopnost jedince zapojovat se a podílet se na romantických vztazích. Zatímco zdravý narcismus se váže na dobrý vztah k sobě samému a pocit hrdosti vůči sobě samému, patologický narcismus je charakterizován extrémními výkyvy mezi pocitem méněcennosti a pocitem nadřazenosti nad ostatními.

Patologický narcista si své partnery vybírá podle toho, jaké mají renomé a životní úspěchy a jestli jsou dostačující k potvrzení narcistovy vlastní domnělé hodnoty.

Kousek zdravého narcismu v sobě má každý člověk. Tato forma narcismu má podobu sebevědomí, a dokonce i mírného povyšování, přičemž je ale stále přítomna empatie k druhým lidem. Pokud pak snaha o dosažení úspěchu a zisku zahrnuje i přehnanou touhu po pozornosti a uznání okolí, přestává patřit do oblasti zdravého narcismu a stává se narcismem patologickým.

Patologický narcismus

Patologický narcista vnímá své okolí a všechny v něm pouze jako „nástavbu“ svého vlastního já. Lidé v životě takového člověka musí vždy prokazovat naprostou bezchybnost a dokonalost, protože tím přispívají k nabytí sebevědomí samotného narcisty. Stejně jako mnoho dalších poruch osobnosti se patologický narcismus velice negativně projevuje v intimních vztazích a vytváří koncept tzv. toxického vztahu.

Tato forma psychického a emocionálního týrání se vyznačuje především manipulativní komunikací a vědomým klamáním. Narcistu nepřitahují charakteristické rysy osoby nebo další věci, které ze vztahu s daným člověk vyplývají. Patologický narcista si své partnery vybírá podle toho, jaké mají renomé a životní úspěchy a jestli jsou dostačující k potvrzení narcistovy vlastní domnělé hodnoty. Protože je zájem ve většině případů pouze povrchní a narcistický člověk se toho ve skutečnosti o druhém moc dozvědět nechce, zájem o vztah upadá stejně rychle, jako se objeví.

Podle doktora Kernberga má neschopnost patologických narcistů navazovat plnohodnotné vztahy za následek jejich naprostou vnitřní prázdnotu. Pacientům s touto poruchou se v pokročilém středním věku dostaví palčivý pocit ze ztráty, mnoho z nich trpí ztrátou identity a pocitem bezmoci.

Balanc na hraně

Trocha zdravého narcismu může mít za následek růst společnosti i vznik silných vůdčích osobností. Pracovat s pocitem nadřazenosti a nesklouznout k ponižování, shazování a ubližování ostatním je však náročný úkol a jen málokdo dokáže ovládnout nutkání využívat tyto charakteristické rysy na úkor lidí kolem sebe.

I lidé se zdravým narcismem tak mohou lehce překračovat hranici, která je dělí od narcismu patologického. Nedostatek empatie, touha být naprosto nejlepší a citlivost na kritiku se týkají jak zdravých, tak patologických narcistů. Jak se s nimi dokážou poprat, často záleží na mnoha vnitřních i okolních vlivech.