Truchlení po živých. Opuštění partnerem může bolet více než jeho smrt

Když mluvíme o ztrátě a s ní spojeném zármutku, nejčastěji myslíme na smrt, nikoli na odchod člověka z našeho života, například formou rozchodu. Rozdíl mezi nimi přitom podle webu Psychology Today spočívá v tom, že zatímco smrt poskytuje zdánlivě jasný a definitivní konec, zmizení nás často nutí procházet se chodbami vzpomínek a přemítání.

Smrt má pocit trvalosti – neodvolatelné konečnosti, se kterou se jednou můžeme zcela smířit, i když na ni nejsme zcela připraveni, nebo ochotni ji přijmout. U rozchodu je to však spíše pocit neúplné konečnosti, který nás často nechává v rozpacích, a často lpění na minulosti. Vzpomínky jsou jako nože, které znovu a znovu otevírají naše rány.

Fyzické opuštění

Většina z nás zná ghosting, fenomén, který vznikl na internetu a postupně pronikl do širšího kulturního kontextu. Ghosting je jakýmsi zmizením, které po sobě zanechává pocit něčeho ztraceného, nebo možná, v případě začínajících vztahů, ještě zcela nenalezeného. Ještě palčivější pak je, když se ho dopustí dlouhodobější přítel, milenec, partner nebo manžel, když ze vztahu bez vysvětlení zmizí a nechá pozůstalého přemýšlet nad tím, co ho k takovému rozhodnutí vedlo.

Truchlíme nejen pro osobu, ztrátu lásky a spojení, ale také pro ztrátu uvnitř nás samých – pro nevyhnutelnou bolest srdce, před kterou nemůžeme uniknout a která je nevyhnutelná stejně jako naše vlastní smrt.

V obou případech je tato osoba stále někde k dispozici, ale již pro nás v mnoha případech není dostupná. I když to bolest ze ztráty nutně nezesiluje, rozhodně jí to dodává na vážnosti a také úzkosti. Uvidím ho v obchodě, nebo na něj narazím v posilovně? Chodí ještě na místa, která jsme spolu navštěvovali? Mám se pokusit vztah napravit, získat odpovědi, nebo to prostě jen přijmout? Tady nás začínají drásat nože vzpomínek a přemítání.

Takováto zmizení blízkého člověka ze života vytvářejí určitý fyzický a tím i sociální a emocionální odstup. Ještě horší a srdcervoucí situace však může nastat, když zmizelá osoba s námi fyzicky zůstává.

Psychické opuštění

K psychickému opuštění dochází velmi často v souvislosti s fyzickou nebo duševní nemocí. Mizící osoba zůstává fyzicky přítomná, ale navazuje s okolím čím dál menší spojení, například méně komunikuje, nezapojuje se tolik do společných činností a podobně. Jde o jakousi ztrátu živosti, která má dopad nejen na osobu samotnou, ale ještě palčivěji na lidi v její bezprostřední blízkosti.

Pokud psychické opuštění souvisí s fyzickým onemocněním, jako je demence či například mrtvice, ztrácíme v jistém smyslu nad situací kontrolu. V takovém případě totiž nemůžeme dělat nic jiného než stát stranou – ne odejít – a přijmout roli správce nebo pečovatele, která je nám vnucena, jak nejlépe to dokážeme.

Smrt má pocit trvalosti – neodvolatelné konečnosti, se kterou se jednou můžeme zcela smířit, i když na ni nejsme zcela připraveni, nebo ochotni ji přijmout. U rozchodu je to však spíše pocit neúplné konečnosti, který nás často nechává v rozpacích, a často lpění na minulosti. Vzpomínky jsou jako nože, které znovu a znovu otevírají naše rány.

Ještě více znepokojující je mizení spojené s duševní nemocí, jako je úzkost, deprese, traumatický stres, zneužívání návykových látek atd. Nedostatek kontroly, který v takových případech prožíváme, může být tak zdrcující, že nakonec podnítí třeba i vznik závislosti.

Bolestná nevyhnutelnost

V obou uvedených případech jsme tváří v tvář zmizení ochuzeni. Náš přítel, milenec, partner, manžel či manželka a někdy i jiný člen rodiny je pro nás pryč, byť se možná nachází jen na druhém konci ulice, nebo sedí přímo před námi. Pocit spojení, který je základem vztahu, nám vyklouzne z rukou, a ať se snažíme sebevíc, nemůžeme ho sami obnovit. Zůstáváme zarmouceni ztrátou, která není úplně ztrátou, jen rozervanou a zdánlivě nenapravitelnou trhlinou v duši kdysi pevného a spolehlivého vztahu.

Je to zármutek dvojnásobný. Truchlíme nejen pro osobu, ztrátu lásky a spojení, ale také pro ztrátu uvnitř nás samých – pro nevyhnutelnou bolest srdce, před kterou nemůžeme uniknout a která je nevyhnutelná stejně jako naše vlastní smrt.