Film Barbie očima terapeuta. Co říká postava Kena o mužské duši?

„Při sledování filmu Barbie jsem byl překvapen poměrně vyladěným zobrazením mužství, které rezonovalo s reálnými problémy a obavami, s nimiž se často setkávám ve své klinické praxi,“ píše ve svém textu pro Psychology Today kanadský psychoterapeut Nicholas Balaisis. Ve ztvárnění archetypálního Kena hvězdným Ryanem Goslingem podle něj vynikají hlavně dva aspekty:

1. Kenova uraženost, když mu Barbie nevěnuje pozornost

Kenova tvář se rozzáří, když se na něj Barbie podívá, vezme ho na vědomí a projeví o něj zájem. Když se však na něj nepodívá, nebo když se zdá, že dává přednost kamarádům před ním, Ken upadne do něčeho, co vypadá jako hluboký stud a sebenenávist. „Tato dynamika a zkušenost je velmi dobře známá v klinické praxi, zejména v párové terapii. Týká se vlivu ženského pohledu a pozornosti na mužský pocit sebeúcty, a dokonce existenciální pocit identity. Pohled a pozornost Barbie jsou pro Kena vším. A když se na něj nedívá nebo mu nevěnuje pozornost, je to, jako by byl ve vesmíru sám,“ vysvětluje Balaisis.

Tento pocit se podle něj příliš neliší od zkušeností, které vídá ve své praxi. „Muži často zažívají větší míru odmítnutí a izolace ve vztahu v důsledku vnímaného nedostatku pozornosti nebo náklonnosti ze strany partnerky,“ podotýká s tím, že jednou z oblastí, kde se toto velmi silně projevuje, jsou dotyky a sexualita. „Podle mých zkušeností muži vkládají mnohem více ‘existenční hodnoty‘ do fyzické náklonnosti, dotyků a sexuálního spojení se svou partnerkou,“ říká psychoterapeut.

Stejně jako se stud může rychle proměnit v odpor a hněv, vidíme zde, jak se osamělost a existenciální úzkost převádí v sexuální doprošování – aby sex tyto špatné pocity vyřešil.

Například pokud mají muži často sex, objevuje se u nich povznesený pocit vlastního já, jistota a celkový pocit, že je na světě „všechno v pořádku“. Když však tato aktivní romantická pozornost opadne, může u mužů dojít k jakémusi existenciálnímu kolapsu – pocit atraktivity i vlastní hodnoty se vytratí téměř na nulu, píše Balaisis. Tento pokleslý pocit vlastního já se podle něj pak může promítnout do drobného uraženého chování, jako je podrážděnost, infantilní prosby o sex, nebo v horších případech aféry.

Film tuto dynamiku podle Balaisise tematizuje tím, že ukazuje Kenovo směřování k touze po mužské dominanci a patriarchátu – když nemůže mít Barbieinu pozornost, může alespoň uspokojit svou touhu po jistotě prostřednictvím dominance a autority nad jinými muži, ženami nebo předměty, jako je jeho mužská jeskyně.

Ken nám nabízí vzácnou příležitost být svědky modelu mužské péče o sebe sama v kultuře, kde se archetypální muž může pomalu a samostatně dopracovat k sebepřijetí a sebelásce.

„Z klinického hlediska zde vidíme rychlý přechod od studu k hněvu: Ken prožívá hluboký stud, který se přesměruje do odporu a hněvivých projevů mužnosti. Kdyby se jednalo o párovou terapii, chtěli bychom dát hlas studu a namísto toho, abychom se mu oddávali prostřednictvím hněvu, pracovali bychom na nalezení způsobu, jak tuto touhu vyjádřit a převést ji třeba do dvoření se nebo svádění, které by fungovalo pro jeho partnerku i pro něj samotného. Nebo bychom chtěli najít způsoby, jak se vyrovnat s pocity odcizení. Jinými slovy, chtěli bychom prodloužit Kenovu schopnost zůstat s pocity studu, místo abychom je přeměnili v uraženeckou mužskou jeskyni,“ říká Balaisis.

2. Sexualizace existenciálního strachu a osamělosti

Druhý případ mužské psychologie, který film podle Balaisise dobře inscenuje, se týká vztahu ke studu či existenciální osamělosti a konverze k sexu jako uklidnění. V posledních částech filmu se Barbie rozhodne dát si od „Barbie a Kena“ pauzu. Ten se cítí osamělý. Když k němu Barbie přijde, aby ho utěšila a popovídala si s ním, Ken si to hned vyloží jako náklonnost a pokusí se ji políbit, což ona odmítne. „Na těchto sekvencích se mi líbilo, jak ukazují převod existenciální samoty a úzkosti do ‘rychlé nápravy‘ láskou a sexem. Stejně jako se stud může rychle proměnit v odpor a hněv, vidíme zde, jak se osamělost a existenciální úzkost převádí v sexuální doprošování – aby sex tyto špatné pocity vyřešil,“ podotýká psychoterapeut.

Pokud mají muži často sex, objevuje se u nich povznesený pocit vlastního já, jistota a celkový pocit, že je na světě „všechno v pořádku“. Když však tato aktivní romantická pozornost opadne, může u mužů dojít k jakémusi existenciálnímu kolapsu – pocit atraktivity i vlastní hodnoty se vytratí téměř na nulu.

Z terapeutického hlediska by laciným řešením tohoto mužského strachu mohlo být, kdyby Barbie jednoduše podlehla Kenově potřebě objetí a utišila jeho pocity odmítnutí a studu prostřednictvím jakéhosi polibku ze soucitu. Z hlediska párové terapie by však takový krok podle Balaisise dvojici přesměroval ke vztahu, kde je sex poskytován ze soucitu, což je akt, který má z dlouhodobého hlediska tendenci pouze posilovat stud a nízké sebevědomí – Barbie totiž po sexu autenticky netouží.

S klinickým řešením této potřeby lásky a sexu se film podle Balaisise vypořádal obratně. „Barbie Kena nepopírá ani zcela neopouští. Spíše ho podporuje, aby dokázal své těžké pocity zvládnout a vypořádat se s nimi sám. Myslím, že je to správná strategie, protože nenabízí snadné východisko z těžkých emocí, falešně neuklidňuje, ale naopak dává Kenovi, tomuto zástupci univerzálního muže, možnost prozkoumat vlastní emoce a vyprávět o sobě nezávisle na Barbie. Tímto způsobem nám Ken nabízí vzácnou příležitost být svědky modelu mužské péče o sebe sama v kultuře, kde se archetypální muž může pomalu a samostatně dopracovat k sebepřijetí a sebelásce,“ říká psychoterapeut.