Nechce se mi příliš zabrušovat do gay diskuse, protože se v ní čím dál více mává fanglemi stranických zájmů a lidské osudy jdou stranou. Zastávám přesvědčení, že být gay není politický názor, ale stav, který jsem si nezvolil a do kterého nikomu nic není.
Než začnu se svými námitkami, chci jasně říct, že akci, jakou je gay pride, považuji za potřebnou. Pokusím se to vysvětlit svým konzervativním přátelům velmi osobně.
Tenkrát v Amsterodamu
Když jsem poprvé přijel někdy na začátku devadesátek poprvé do Amsterodamu, zíral jsem na množství „našich“ klubů a jiných podniků. To ale nebylo to hlavní, co mě překvapilo. Nejvíc mně vnitřně pomohlo samozřejmé vystupování gayů na veřejnosti. Dnes tolik vysmívaná, ale i zprofanovaná a zneužívaná duhová vlajka, trčící do ulice z amsterodamského knihkupectví, byla pro dvacetiletého kluka s bincem v hlavě „jak s tím žít“ skutečným pokropením živou vodou.
Snaha představit zbytku veřejnosti gay komunitu jako jednolitou skupinu je nepravdivá a hlavně škodí jí samotné.
Bylo pro mě sakra důležité, že ta jinakost se neschovává někde v podzemí nebo neskrývá za neprůhlednými dveřmi, ale je normální součástí evropského města. Kluci, kteří evidentně chodili s klukama, držící se za ruce nebo sedící bez problémů v barech podél kanálů mi dodávali nejen sebevědomí, ale i jistotu, že tohle bude jednou u nás.
I náš veřejný prostor
Proto je gay pride tak důležitý. Ne pro nás v Praze a jiných větších městech, ale pro ty samé lidi někde na venkově, kteří vidí, že nejde o to být jen trpěni a tolerováni, ale že nám veřejný prostor patří jako komukoliv jinému.
Jen si myslím, že je zbytečné, aby tato akce dostávala dotace z veřejných peněz, protože jsme snad dost bohatá komunita, abychom si ji zaplatili sami. Nehledě na to, že firmy, které se tak rády zabarvují doduhova, jistě rády vyjádří svůj vztah k pestrosti společnosti i penězi, nikoli jen grafikou na svých webových stránkách. A protože máme i volební právo, logicky se přifaří k takovýmto akcím i politici, kteří nevynechají žádný dav, kterému se mohou postavit do čela. A jsem u jádra pudla.
Trochu nemístná politika
Z vyjadřování některých účastníků na sociálních sítích by jednoho mohlo napadnout, že být účastníkem gay pride znamená automaticky mít i další jednotné politické názory, samozřejmě progresivní či postaru levicové. Nadšený aktivista se dokonce rozhořčoval, že tam nepotkal jediného politika koalice Spolu a porovnával to s větší účastí straníků jiných partají. Z diskuse pod jeho statusem jsem nabyl dojmu, že jsem si svojí neúčastí zadělal na malér.
Nebo roztomilý transparent mladých sociálních demokratů „Volnost lásce, ne trhu“ motá jabka s hruškama, pominu-li, že je to pitomost, která se snaží vymačkat z příležitosti, co se dá. Ze slavnosti jinakosti a jejího přirozeného místa ve veřejném prostoru se někdo pokouší udělat politickou demonstraci, na které se absence bez omluvenky netrpí. Veselá oslava lidské pestrosti se nenápadně mění v pouhé kulisy pro jeden politický směr.
Návrat k teploušům?
Snaha představit zbytku veřejnosti gay komunitu jako jednolitou skupinu je nepravdivá a hlavně škodí jí samotné. Chce-li někdo přesvědčit nerozhodnuté, třeba aby podpořili manželství stejnopohlavních párů, mohu s jistotou říct, že cesta není udělat z gay pride jakousi společenskou povinnost, kde je nutné být viděn.
Sexuální orientace je jen jednou z částí člověka, který má i spoustu dalších, a může je dokonce považovat pro svůj život za důležitější. Rozšiřujeme-li společenskou pestrost, neodstraňujme současně její jiné odstíny. Necháme-li si slovo gay ukrást politickými aktivisty, nezbyde mnohým než si zvolit jiné slovo. Uneseme-li na závěr nadsázku, ironii či provokaci, nabízí se nám staré dobré teplouš. Ostatně kniha Wiliama Borroughse stejného názvu můj coming out odstartovala. Tak proč ne.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek
