Proč ženy končí na ulici? Často kvůli domácímu násilí, říká sociální pracovnice

„Ulice je prázdná jako moje duše, život je krutou – hrůznou hrou, na oltář smutku pokládám růže... Kde smích a radost berou lidé? V Kotvě nemají je k mání, svět je Dachau a my jemu Židé. Chci křičet, ale něco mi v tom brání.“ Možná právě úryvek z básně, který pro Bezdomoviny napsala Pavla, dokáže běžnému čtenáři přiblížit, jak bezútěšný a smutný je život lidí na ulici.

Podle analýzy Centra sociálních služeb Praha z roku 2020 žije jen v hlavním městě čtyři až pět tisíc lidí bez domova. Z velké části jsou závislí na pomoci okolí. Jednou z iniciativ, která pražské bezdomovce, respektive bezdomovkyně, podporuje, má příhodný název Jako doma a funguje už od roku 2012. Do jejich sídla v Praze jsem se vypravila, abych si s ředitelkou Lenkou Vrbovou popovídala o tom, co české ženy bez domova spojuje, proč tak často ztrácí naději a jak jim pomáhá pražský magistrát.

Asi jen třikrát jsme tu měli fyzický atak a obě dotyčné k nám mají zákaz vstupu. To byly jediné zákazy, které jsme kdy dali.

Hned u vchodu do budovy se mě ochotně ujala tmavovlasá dívčina, pravděpodobně jedna z klientek, aby mě přes vstupní halu, kde posedávalo několik žen se psem, provedla tmavou chodbou až do kanceláře velmi netypické paní ředitelky. Lenka Vrbová, která mě na první pohled zaujala svým moderním asymetrickým sestřihem, hned na začátku zdůraznila, že na hierarchii se tu rozhodně „nehraje“. To ostatně dokazuje i fakt, že ona sama zde kromě velení plní také funkci psychologa, účetního i opraváře. Ale vůbec jí to prý nevadí.

„Libí se mi, že má práce je hodně různorodá. Bavím se s holkama o jejich problémech, pak vypisuji grant, žádám o byt, ale řeším i technické věci, třeba když přestane fungovat kotel. Baví mě i hodnoty naší organizace. Být na stejné úrovni jako tyto ženy, nepovyšovat se, respektovat jejich zkušenosti,“ popisuje Lenka. Ne každý případ ženy bez domova má šťastné rozuzlení. „Některé ženy mají tak komplexní problémy, že u nich asi ani nemůžeme čekat, že se zabydlí a najdou si trvalou práci. Člověk se musí učit vidět prospěch toho, co dělá, i v mnohem menších věcech,“ přiznává.

Co všechno ženám v organizaci Jako doma nabízíte?

Naše centrum je určené pro ženy a trans osoby v sociální tísni a bez domova. Máme otevřeno jen přes den od pondělí do pátku s tím, že když je špatné počasí, fungujeme i o víkendu. Nabízíme základní věci, které ženy na ulici potřebují, takže sprchu, možnost vzít si nějaké oblečení, kosmetiku, osobní hygienu, možnost uložit si věci do skříňky. Ženy si tu také mohou přes den odpočinout, na to máme určenou klidovou místnost. Někdy poskytujeme i potravinovou pomoc, dále je tu k dispozici mobilní telefon a počítač, pomáháme jim také třeba se zařízením zdravotního pojištění, občanky, zároveň je doprovázíme k lékaři, na úřady…

Centrum je pro ženy i trans osoby otevřené pět dní v týdnu. A někdy má kvůli počasí otevřeno i v sobotu. Zdroj: Se svolením organizace Jako doma

Mnoho žen má za sebou různá traumata, organizujeme tedy také aktivity, které mohou být určitým způsobem posilující, například arterterapii, jógu, kurz sebeobrany, ale i angličtinu nebo počítače. Nedávno se nám sešlo hodně kosmetiky od dárců, tak jsme si udělaly takový „beauty day“, přišla kadeřnice, která ženy ostříhala. Všechny jsme si povídaly, bylo to moc hezké. Tohle jsou věci, které ženy málokdy zažívají.

Jaké ženy k vám tedy především chodí?

To je velmi různorodé. Nějaké věci mají společné, třeba, jak jsem říkala, zkušenosti s násilím, což je také častý důvod, proč nemají střechu nad hlavou. Když s nimi začnete mluvit, vidíte hodně problémů, které jsou často i systémové, například duševní onemocnění, které nebylo nijak opečované, také žádné rodinné vazby, násilný partner, dluhy... Je to většinou takový spletenec, na který často narážíte, když se snažíte společně něco řešit.

Některé ženy jsou hodně silné, umí se o sebe postarat, zároveň vidím, jak jsou citlivé a zranitelné. Jiné jsou samozřejmě občas verbálně agresivní, ale když víte, že člověk je dlouhodobě frustrovaný, nevyspalý, hladový, bez pocitu bezpečí a ubitý náročnými úředními postupy, kdy vás vyhodí z azylového domu jen proto, že jste si zapomněla ustlat, tak je to pochopitelné.

Jak přísná pravidla tady máte nastavená vy?

Klasické sociální služby fungují tak, že pokud si například neumyjete hrnek po kafi, máte zákaz chodit na kafe celý týden. Když něco ukradnete nebo se s někým pohádáte, máte zákaz navždy. My se snažíme takhle nefungovat. Víme, že když dáme nějaký ženě zákaz, tak už nemůže nikam jinam. Takže k nám chodí i ženy, které mají hodně těžké příběhy.

Nebojíte se konfliktů?

Tak konflikty tady jsou. Je to centrum, kde se na relativně malém místě potkává hodně lidí se specifickými potřebami, problémy a frustrací. Naštěstí většinou neshody končí na té verbální úrovni a my se spíš učíme, jak s nimi pracovat. Asi jen třikrát jsme tu měli fyzický atak a obě dotyčné k nám mají zákaz vstupu. To byly jediné zákazy, které jsme kdy dali.

Mají tyto ženy bez domova pořád snahu zapojit se do běžného života, nebo už spíše rezignovaly?

Jak které. Je to hodně citlivé téma. Není to tak, že by se vrátit nechtěly, ale teď třeba jedna z nich bydlí na ubytovně a platí hodně peněz, padne na to celý její výdělek, protože nedosáhne na příspěvek od sociálky. Nedávno se jí naskytla naděje, že dostane od města sociální bydlení, ale nakonec se ukázalo, že to nevyjde, nebo minimálně ne teď. A to je samozřejmě velké zklamání, proto se snažím ženám nic neslibovat. Klientky, které jsou často zklamávané, už si raději žádost nepodají, protože jsou znechucené. A to je smutné.

Nedávno se na vládní úrovni řešilo, že se krajům nedostává peněz na sociální služby. Je celý tento sektor podfinancován?

My registrovaná sociální služba nejsme, takže ta problematika se nás zatím přímo netýká. Každopádně myslím, že stát by si měl uvědomit, že neziskovky dělají velice dobrou práci, proto by mělo být prioritou je podporovat. Když budou muset zavřít nebo omezit své služby, bude to obrovský krok zpátky, přitom by se měly naopak dále rozvíjet. Následky omezení sociálního systému budou mnohem dražší než investice do prevence, péče i dalšího rozvoje.

Lenka Vrbová (1985)

Během i po studiích žurnalistiky a genderu proplouvala nejrůznějšími pracemi a aktivitami, kde ráda řídila auta, organizovala, učila, vymýšlela a tmelila, ale vždy se soustředila na genderovou problematiku. V Jako doma pracuje od roku 2014. Ráda se vzdělává - například ji zajímá arteterapie, hraje fotbal s holkama z SK Trefa a miluje zmrzlinu.

Víte, veřejnost má možná často pocit, že tato oblast stále potřebuje nějakou almužnu, ale upřímně, neznám snad člověka, který by tyto služby alespoň jednou za život nepotřeboval, ať už se to týká domácího násilí, duševního onemocnění, paliativní péče... Druhá otázka samozřejmě je, zda je využije, jestli se o nich vůbec dozví. Každopádně ty možnosti zde jsou.

Jaká pozitiva a nedostatky vidíte v přístupu pražského magistrátu k lidem bez domova?

Magistrát nyní rozvíjí možnosti sociálního bydlení, což je skvělé, sociální byty navíc uvolňují i některé části Prahy. Škoda, že ne všechny, každopádně magistrát asi nemá možnost je do toho nutit. Také je dobře, že si vedení města uvědomuje, že aby člověk mohl v sociálním bydlení fungovat, potřebuje komplexní podporu, protože má komplexní problémy – dluhy, zdravotní a psychické problémy, závislosti, prožitá traumata a podobně.

Každopádně existují i určitá opatření, která jsou, myslím, v Praze pro lidi bez domova nepřátelská. Například policie by měla být ohledně této problematiky lépe vyškolená, protože slýchám, že se z její strany děje na lidech bez domova násilí. Měla by být vidět větší snaha o budování solidarity mezi lidmi.