Když peklo trvá příliš dlouho: Bitevní pole ve vlastní hlavě

Často přemýšlela o tom, že někteří lidé si prošli něčím mnohem horším, a jsou normální. Myslela si, že všechno to, co se jí přihodilo, si zaslouží. Když k sobě pocítila náznak soucitu, okamžitě se obvinila z toho, že se staví do role oběti. Minulost lidí, jako je Helena, ovlivňuje jejich duševní zdraví klidně celá desetiletí poté, co se od zdroje traumatu odstřihli. Navíc existuje vysoká pravděpodobnost, že se na původní trauma budou nabalovat další, protože postižení jsou náchylní k sebedestruktivnímu způsobu života, málo schopní obrany vůči šikaně a mají tendence navazovat vztahy s toxickými partnery.

Když CPTSD vystřídá trauma

Trauma je relativní, nedá se měřit. Někoho celoživotně naruší událost, kterou jiný bez potíží zvládne. Pokud vám připadá něčí trauma banální, nikdy si nemůže být jisti, jestli ten teror, který dotyčný podstoupil, nebyl natolik brutální, že by si raději vyměnil místo s někým, koho otec dvakrát týdně mlátil řemenem do krve.

„Obyčejná“ posttraumatická stresová porucha (PTSD) je způsobena konkrétní událostí, která netrvala delší dobu a byla v životě jasně ohraničena. Bývá to válka, autonehoda, napadení nebo třeba znásilnění. Postiženi jsou jí typicky váleční veteráni, u kterých už to vešlo do všeobecného povědomí. Jenomže veteráni nejsou jediní: PTSD se týká šesti procent populace, nejčastěji žen. Pokud lidé zažijí traumatizujících událostí více za sebou nebo se delší období nacházeli ve stavu permanentního ohrožení, může se u nich rozvinout tzv. „komplexní posttraumatická stresová porucha (CPTSD)“. Nejčastěji má původ v dětství, mezi pátým a osmým rokem života, ale ohroženi jí jsou i dospělí, například oběti domácího násilí.

Vyjma sexuálního zneužívání a extrémních fyzických trestů měla paní Helena podobné dětství jako sérioví vrazi – v rodině ji permanentně ponižovali, psychicky vydírali a obviňovali z vlastností, které měli sami. Díky hroznému dětství se z ní mohl stát zlý člověk nebo lidská troska – vybrala si to druhé, vztek obrátila vůči sobě.

LIdé s CPTSD jsou na nepřátelskou atmosféru doma zvyklí. Když se pak děje v jejich osobních vztazích něco pozitivního, připadá jim to nepřirozené. Jsou nervózní, jako by jim v nejbližší době měl spadnout květináč na hlavu – věci, které ostatní považují za běžné a kvůli kterým partnerské vztahy vlastně navazují, tedy pocit intimity a bezpečí, považují za něco nepřirozeného. Něco, co do jejich života nepatří.

Partneři lidí s komplexním traumatem často nechápou, že se jejich polovičky hned tak nevyléčí. Antidepresiva, změna životního stylu a psychoterapie pomáhají jen trochu. Pokud ale mají dostatek empatie a trpělivosti, mohou jim svou přítomností výrazně pomoci – výsledek ale uvidí až tak za dva tři roky stabilního bezpečného vztahu. Je přitom důležité, aby věděli, co komplexní trauma všechno obnáší.

Back to the future, forward to the past

Místo CPTSD se často diagnostikuje deprese, hraniční porucha osobnosti, generalizovaná úzkostná porucha a další, protože komplexní trauma má velmi širokou škálu příznaků. Specialitou traumatu jsou flashbacky (znovuprožívání traumatizující události v neodbytných vzpomínkách). Flashbacky vyvolává tzv. trigger – spouštěč, kterým může být cokoliv, co připomíná traumatickou událost: černé auto, ohňostroj, určitý výraz obličeje, člověk, který je někomu podobný, film, hudba nebo klidně vůně vánočních perníčků, mírně zvýšený hlas nebo zdánlivě nepřátelský výraz... cokoliv.

Flashbacky bývají emocionální nebo smyslové. Smyslové se dají přirovnat k extrémně živým vzpomínkám, které mohou přecházet v halucinace, postižení ale většinou dokážou rozpoznat, co se s nimi právě děje. Typické jsou pro PTSD, u CPTSD převládají flashbacky emocionální: postižení se cítí stejně jako při zážitku z minulosti, ale vzpomínka se jim plně nevybaví.

Další lahůdkou posttraumatického stresu jsou pravidelné noční můry, kvůli kterým pacienti hlasitě řvou ze spaní. Neliší se moc od běžných nočních můr kromě jedné maličkosti: trpíte-li CPTSD, pravděpodobně si je budete „užívat“ denně. Naštěstí na ně ale existuje poměrně účinná medikace. Typická je také hypervigilance, přecitlivělost na náhlé zvuky a pohyby. Lidé s komplexním traumatem jsou extrémně lekaví, nadskočí a málem si překousnou jazyk, i když někdo třeba zařve v hospodě „GÓÓÓÓÓÓL!!!“.

Poznat svého nepřítele

Vyjma sexuálního zneužívání a extrémních fyzických trestů měla paní Helena podobné dětství jako sérioví vrazi – v rodině ji permanentně ponižovali, psychicky vydírali a obviňovali z vlastností, které měli sami. Byla to černá ovce rodiny. Díky hroznému dětství se z ní mohl stát zlý člověk nebo lidská troska – vybrala si to druhé, vztek obrátila vůči sobě.

Komplexní PTSD se velmi často projevuje somaticky – to, že se stres na našem těle podepíše, není žádný eufemismus. Nedá se říct, že „by to bylo všechno v hlavě“, protože se v těle reálně odehrávají měřitelné změny. A i na Helenině těle bylo jen málo oblastí, které by fungovaly bezproblémově. Nejvíc ji trápila únava, chronické bolesti svalů a kloubů, pocení, křeče a migrény. Měla také kognitivní problémy, často si připadala dezorientovaná. Myslela si, že má vážnou nemoc. Absolvovala kvůli tomu nespočet vyšetření a doufala konečně v nějakou diagnózu – nikdo ale nevěděl, co s ní je. V nejhorším období Helena vzala za vděk čímkoliv, co bylo po ruce a bylo jí to schopné ulevit. Často to však byly návykové léky.

Vypadalo to, že Heleně není pomoci, ale teď už alespoň zná svou diagnózu. Došlo jí, že nemá nevyléčitelnou depresi, poruchu osobnosti, nádor na mozku, chorobnou lenost ani roztroušenou sklerózu – má komplexní trauma.