Pracovat jen tolik, kolik zvládnu. Soft living jako odpověď na workoholismus

V srpnu obletěla média a sociální sítě zpráva o tragické sebevraždě mladého úředníka Jakuba Šepse, který pracoval v oddělení cestovního ruchu na Krajském úřadě Libereckého kraje. Své rozhodnutí vysvětlil v příspěvku na facebooku, jako jednu z příčin uvedl svůj workoholismus. Šeps pracoval šest dní v týdnu, po večerech i z domova, nikdy nevypínal telefon a vždy byl na příjmu. Za tři roky měl zaevidováno 1 177 hodin přesčasů. „Proč nezafungovaly žádné kontrolní mechanismy? Kdo za to může? Proč je společnost pořád nastavená na extrémní výkon? Proč tolik stresu a nervů 'jenom' kvůli práci?“ ptá se v dopise na rozloučenou.

Dlouhou dobu trvá také krize v českém zdravotnictví. Od září mladí lékaři upozorňují zákonodárce na dopady novely zákoníku práce stran dostupnosti zdravotní péče v ČR. Více než 6 000 lékařů se zapojilo do vzpoury a přestanou počínaje prosincem sloužit přesčasy. Stěžují si na neexistující volný čas, malou finanční kompenzaci, nedostatek spánku, času s rodinou a další.

Práce, práce, práce

Mnoho z nás nežije v tak extrémních podmínkách jako čeští zdravotníci, kterým lze těžko radit, aby „začali u sebe“, když je systém tak chybně nastaven. My ostatní na sebe ale klademe vysoké požadavky mnohdy naprosto dobrovolně. Jsme naučení pořád pracovat a podávat výkony a nedokážeme vypnout ani tehdy, když máme volno.

Není divu, že se tolik chytil fenomén tichého odchodu. Další trend, o kterém píše Eviemagazine, jde ale ještě o krok dál – „soft living“, v překladu něco jako „jemné žití“ – znamená upřednostňovat sebe a své duševní zdraví před situacemi, povinnostmi nebo závazky, které pro nás nejsou zdravé.

Pokud se však podíváme trochu hlouběji, zjistíme, že tyto přístupy problém neodstraňují. Na hrozivý e-mail stejně budete muset časem odpovědět, a až skončíte s hýčkáním, tak nastane nový pracovní týden a celý kolotoč se rozjede nanovo. Soft living spočívá v něčem jiném.

Mnozí z nás si to pravděpodobně představí jako různé způsoby trávení volného času. Pro někoho to může být uvelebení se na gauči v pyžamu, popíjení teplého čaje a čtení knihy, přičemž se vědomě rozhodne ignorovat e-mail, který ho stresuje. Pro jiné to může znamenat různé rituály péče o tělo, jako je napuštění relaxační pěny do koupele nebo hýčkání pleti výživnou pleťovou maskou, a to vše s vědomím, že vaše práce pro tento týden je hotová a vy budete po zbytek večera osvobozeni od všech povinností. Něco jako odměna.

Pokud se však podíváme trochu hlouběji, zjistíme, že tyto přístupy problém neodstraňují. Na hrozivý e-mail stejně budete muset časem odpovědět, a až skončíte s hýčkáním, tak nastane nový pracovní týden a celý kolotoč se rozjede nanovo.

Soft living spočívá v něčem jiném. Je o nalezení rovnováhy mezi přestávkami a prací, o lepší sebepéči a o chytřejším rozhodování o závazcích.

Když vím, že něco nebudu stíhat, tak to prostě nikomu neslíbím. Nebudu si brát více úkolů, než budu schopen zvládnout. Nebudu celý týden dřít od rána do večera na úkor spánku a rodiny, abych si pak mohl o víkendu vyhodit z kopýtka.

Jinak cvičit a nestresovat se

„Zhubla jsem 15 kilo, kvalita mého života se exponenciálně zlepšila a jako člověk, který 30 let bojoval s vysilující úzkostí, ji mám teď tak pod kontrolou, že to s vámi musím sdílet,“ říká na Tik Toku v sérii videí svou zkušenost s trendem soft life influencerka Rachel Stahlkeová.

„Zaprvé jsem přestala dělat všechna cvičení, při kterých jsem se necítila dobře,“ říká Rachel s tím, že každodenní intenzivní cvičení jí připadalo spíš jako trest než krok ke zdravějšímu životu. „Ukázalo se, že cvičení HIIT, které zahrnuje krátké dávky intenzivního cvičení, o němž jsem si myslela, že je pro mé tělo dobré, jen zvyšovalo hladinu kortizolu a udržovalo mé tělo v zánětu.“

Mé nové pravidlo zní, že pokud mě něco nenadchne, nebo to dokonale nezapadá do mého rozvrhu, tak to prostě dělat nebudu.

To vedlo nejen k tomu, že se během cvičení cítila mizerně, ale došlo to až do bodu, kdy jí přestalo bavit chodit do posilovny, protože jí to připadalo spíš jako trest než odměna. To je vlastně běžná chyba, kterou dělá mnoho z nás, když se snažíme být zdravější. Předpokládáme, že když se budeme tlačit do krajnosti, tak dosáhneme svých cílů, ale nakonec se často cítíme ochuzeni, unaveni a bez motivace.

Rachel radí najít cvičení, ve kterém se budeme cítit dobře. Díky přechodu na pilates si nejen více užívala cvičení, ale také jí pomohlo být v pohybu důslednější.

Umět říkat ne

„Za druhé jsem přestala říkat ano na akce, na které jsem ve skutečnosti nechtěla jít,“ svěřuje se Rachel a dodává, že se bála odmítat společenské události s rizikem, že bude vypadat jako špatná kamarádka nebo že zažije FOMO.

Tento nekonečný cyklus pocitu povinnosti říci „ano“ a pozdějšího odporu k závazku je něco, s čím se spousta z nás může ztotožnit. Většina z nás se někdy ocitla v situaci, kdy víme, že budeme litovat, když odsouhlasíme nějaký plán, přesto to ale uděláme, abychom se vyhnuli konfrontaci nebo nepříjemnému pocitu.

Pravdou je, že odmítnutí pozvání z vás nedělá špatného přítele, a pokud jde o regulaci vašeho duševního zdraví, je důležitější stanovit si hranice a upřednostnit své potřeby před rizikem, že budete vypadat nesympaticky nebo nevděčně.

„Takže mé nové pravidlo zní, že pokud mě něco nenadchne, nebo to dokonale nezapadá do mého rozvrhu, tak to prostě dělat nebudu,“ říká Rachel.

Žít jemnější život může znít jako další trend na sociálních sítích, ale ve skutečnosti jde o způsob myšlení, který klade důraz na skutečnou péči o sebe, stanovení zdravých hranic a zaměření na to, co vás skutečně dělá šťastnými, a ne na honbu za vnějším potvrzením a společenskými očekáváními. Jde o nalezení rovnováhy a vytvoření návyků, které respektují naše zdraví a hormony. Odpovídající péče o sebe by nikdy neměla být považována za sobectví nebo známku slabosti, ale spíše za nezbytný krok ke šťastnému a naplněnému životu.