Pátek Karla Křivana: Jak kocourkovští vylepšují nádraží

Jsme zemí nedůvěřivých skeptiků, kteří nemají rádi změny. Ani k lepšímu, protože my dobře víme, že lépe už bylo. Vždy připraveni cokoliv nového shodit, zesměšnit nebo alespoň nad tím mávnout rukou a prohlásit to za vyhozené peníze. Pro ideály se někdy nadchneme, ale jen na chvíli, aby nám ten poklidný Hobitín moc nenarušily. Werich říkal, že Osvobozené divadlo začali dělat mimo jiné proto, neb nesnášeli přežívající „smrádek a teploučko“. Ano, my u nás neradi větráme.

Objevily se nyní návrhy nového architektonického řešení vstupní haly hlavního pražského nádraží. To je taková ta jeskyně pod magistrálou, která přijíždějící návštěvníky naší zlaté matičky měst ihned ujistí, že na pořádek a upravený veřejný prostor moc nedbáme.

Hlavák na síti

A když oni návštěvníci odjíždí, tak neotřelá atmosféra odvrácené tváře života velkoměsta je alespoň přinutí přidat do kroku, tudíž jim alespoň vlak neujede. Pár obrázků vyvolalo na sociálních sítích, této nové agory demokracie digitálního věku, klasickou smršť výsměchu, slovních kopanců a nespokojenosti.

„Praha je dneska něco jako Pompeje. Takový obdivovaný skanzen, který v minulých staletích pokryl lávový prach a nikdo se ho nesmí odvážit utřít hadrem.“

Nespokojení, to my jsme stále a se vším. Stejně jako Husa před koncilem prý moc nenechali se obhajovat a vysvětlit, o co mu běží, i zde bez nějakých zbytečných podrobností šel nápad na hranici odmítnutí. „Sem se něco takového nehodí,“ řekl mi kamarád. Nevím přesně, co se hodí do toho současného prostoru, který by asi nejlépe charakterizovalo nespisovné slovo označující podnik s děvčaty prodávající svoje těla. A čistě obecně, ono do muzea či skanzenu, který jsme z Prahy udělali, opravdu nic nového nepatří.

Nesahejte nám na skanzen

„Bude to zbytečně drahé.“ Tak zní další oblíbený argument v zemi, kde si vychováni receptářem Přemka Podlahy rádi vše stlučeme doma sami na koleně, protože proč platit někomu, kdo to umí, když si to dokážu slepit sám. Bude tam pršet a zima, ti architekti z cizí země ani nevědí, jaké je u nás počasí, hořekují vždy praktičtí Češi, aniž by si návrh pořádně prohlédli a opravdu si zjistili, co si vlastně prohlíží.

„Je těžké vládnout v zemi s 300 druhy sýrů,“ říkal francouzský prezident De Gaulle, netuše, jak nemožné je cokoliv nového postavit v zemi deseti milionů architektů, hokejových trenérů a geopolitických stratégů. „Praha je dneska něco jako Pompeje. Takový obdivovaný skanzen, který v minulých staletích pokryl lávový prach a nikdo se ho nesmí odvážit utřít hadrem,“ napsal v reakci na reakce spolusledujících na facebooku zkušený novinář a marketér Václav Sochor.

Možná bychom si už konečně měli tedy říct, jaké to naše město chceme mít. „Chybí nám vize,“ slyšíme ze všech stran. Tak si tedy řekněme, jestli chceme žít ve světě, kde změna je součástí života, nebo naše ambice končí v opečovávání toho, co máme.

Celý náš problém je, že my nechceme být součástí světa, který je kolem nás. Říká se tomu lenost. Jsme Honzové za pecí, kteří nechtějí vstát. A přátelé, v takové zemi se politikům a eskamotérům určitého ražení velmi dobře vládne. Je rozdíl mezi sny, které vedou k činnosti, a spánkem, který končí pomalým, ale jistý zmrznutím. Tady vůbec nejde o jedno nádraží. Je to debata o našem charakteru a budoucnosti. Tak ji tedy začněme.