Ženy jsou sice znevýhodněny v mnoha jiných oblastech (pay gap, skleněný strop, domácí násilí, sexuální obtěžování…), ale v situacích, kdy zemře mnoho lidí najednou, jako by muži byli ti méně důležití. Mrtvá těla mužů vyvolávají mnohem méně pohoršení, empatie a zármutku než těla žen.
Od mužů v produktivním věku se vždy čekalo, že nasadí svůj život ve válce, zatímco ženy kromě několika výjimek automaticky vyčkávaly doma, jestli se jejich muži vrátí, nebo ne. Často se nedočkaly, muži umírali na bojišti od nepaměti – na rozdíl od žen, jejichž život byl ohrožen jen v případě, kdy se vojska nepřítele probojovala až k nim.
Hodnota života mužů a žen by měla být na stejné úrovni, ale z logických důvodů je pochopitelné, že před dospělými upřednostňujeme děti. A to připomíná další smutnou skutečnost – muži často odcházejí do války i velmi mladí. Před 80 lety byli v posledních dnech světové války nasazeni do bojů dětští vojáci Hitlerjugend, toho času ve věku mezi 14 a 18 lety, stejného věku byli i nejmladší padlí v současném rusko-ukrajinském konfliktu. Kdy člověk přestává být dítětem?
Rusko a Ukrajina
Mezi uprchlíky z Ukrajiny byla mužů jen desetina, protože na začátku konfliktu bylo mužům ve věkovém rozmezí 18–60 let zakázáno odjet ze země. Za dezerci mohou dostat až 12 let a za neposlušnost nebo odmítnutí boje let 10. Někteří Ukrajinci se kvůli tomu rozhodli utratit svoje životní úspory a obstarat si falešné lékařské zprávy, na základě kterých je jim přechod hranic povolen.
Na opačné straně, v ruské armádě, dokonce branná povinnost dohnala některé k sebevraždě. Například dvacetiletý Sergej Gridin se oběsil na venkovním žebříku vodárenské věže na vojenské základně nedaleko Moskvy. Jeho kolegové branci našli tělo s dopisem na rozloučenou, ve kterém napsal, že ho jeho velení plánuje vyslat na rotaci na Ukrajinu. Poté, co požádal o vynechání z turnusu, ho prý „týrali“. „Nechci a nebudu popisovat, co mi ta zvířata udělala, ale nemohu s tím žít,“ napsal mladý muž a dodal, že se „rozhodl zemřít tady, ve své vlasti, a bez krve na rukou“.
Ženy tedy sice benevolentní sexismus ochrání před válkou, ale o rovných právech a povinnostech, které si tak přejeme, se ve válečném stavu hovořit nedá.
Situace, ve které se dnes ukrajinští a ruští vojáci necelé dva roky nachází, by měly spadat pod kategorii porušování lidských práv. Kdyby Evropa zavedla brannou povinnost, mohla by se ale teoreticky chovat stejně – podle Rady pro lidská práva svobody branců v určitých situacích být porušeny mohou.
Jak jsou na tom země ve světě?
Ve většině zemí světa jsou ženy v armádě dobrovolně a větší část z nich nebojuje v předních liniích. Pouze dvě země na světě berou aktuálně na vojnu (a do války?) obě pohlaví za stejných podmínek – Norsko a Švédsko. Ve Švýcarsku se momentálně projednává legislativa, jejíž vznik legislativa severských zemí inspirovala. V Izraeli tvoří ženy 33 % ozbrojených složek, podmínky ale mají na rozdíl od mužů o něco vlídnější – například slouží kratší dobu. V izraelsko-palestinském konfliktu jsou ale momentálně dvě třetiny všech obětí ženy.
V USA mohou být v případě konfliktu povoláni zdravotně způsobilí muži ve věku 18–41 let, ženy nikoliv. V Německu platí branná povinnost pouze pro všechny biologické muže – nedávno byl přijat zákon, na jehož základě se službě v armádě nevyhnou ani ti, kteří projdou tranzicí.
V České republice mají brannou povinnost muži i ženy ve věku 18–60 let, ale pokud by došlo na lámání chleba, povolaní muži budou pravděpodobně převažovat.
Proč ženy nemají povinnost bránit svou vlast?
Jedním z důvodů je benevolentní sexismus, který je pro někoho příjemný (když vám někdo koupí večeři), ale také dost často otravný. Benevolentní sexista ženu chápe jako krásnou, křehkou květinku, kterou je třeba ochraňovat a pečovat o ni.
Je sice pravda, že ženy jsou obecně fyzicky slabší, novodobá válka ale není zápas MMA – že by se vojáci mezi sebou poprali, se nestává. Hlavní roli hrají drony, bomby a střílení – a naučit se zacházet se zbraní může každý dospělý člověk s alespoň průměrnou inteligencí, bez zdravotních handicapů a s ucházejícím duševním zdravím. Ženy tedy sice benevolentní sexismus ochrání před válkou, ale o rovných právech a povinnostech, které si tak přejeme, se ve válečném stavu hovořit nedá.
Muži, kteří svůj život „za vlast“ obětovat nechtějí, jsou považováni za „zženštilé“ sraby, kromě odnětí svobody nebo jiných trestů čelí také společenskému stigmatu a nálepce beta samce. Na muže je vyvíjen tlak, aby svoji maskulinitu vyjadřovali skrze dominanci, stoicismus a sílu. Projevit strach nebo slabost je nepřípustné, mužskou povinností je přece chránit ženy a děti. Co takhle změnit paradigma na „povinností dospělých lidí nezávisle na pohlaví je chránit děti“?
Pravým „alfa samcům“ asi status mužů jako válečníků vyhovuje a genderovou povinnost bránit svoji vlast přijímají bez námitek. A pak jsou muži, kteří praví „alfa samci“ nejsou, ale touží po tom. Ti do války jdou také. Poslední skupinou jsou pacifisté, kteří tu chtějí být pro svou rodinu, nebo mají jednoduše strach – a na tom není špatného. O tom, že osmnáctiletí kluci chodí do války proti své vůli, se moc nemluví. To pochopitelně rozčiluje různé skupiny mužských aktivistů. Velká část z nich má za to, že kromě neférovosti branné povinnosti jsou muži oběťmi za všech okolností a ve většině životních situací, protože se proti nim feministky spikly a chtějí je demaskulinovat, týrat nebo kompletně zničit.
Ne, nejsem proti registraci žen do výběrové služby kvůli jejich křehkosti. Jsem proti ní proto, že ženy již nyní obětují pro svou zemi více než muži, a nemělo by se po nich chtít, aby nesly ještě více.
O problematice povinné služby v armádě jako porušování lidských práv a diskriminaci vůči mužům mluví hlavně lidé z Men´s Rights Activists (MRA), hnutí, které má společné kořeny ve feminismu 70. let, kdy se vytvořila skupina Men´s Liberation Movement. Z původní feministické skupiny se ale brzy oddělili zhrzení nenávistní samci, kteří se od feminismu distancovali. Lidé ze současné MRA vycházejí z teorií, které převážná část vědecké komunity sociálních psychologů, sociologů a statistiků považuje za pochybné, zavádějící nebo rovnou za dezinformace. MRA například tvrdí, že většina obvinění ze znásilnění žen vůči mužům je smyšlených, že jsou muži hrozivě znevýhodněni v manželství anebo že oběti domácího násilí jsou hlavně muži. Například rozvodu, kde muž má podle soudu zaplatit část peněz, které vydělal během jejich manželství, zatímco ona byla doma s dětmi, říkají „Divorce rape“ (Rozvod znásilněním).
Těm méně vzteklým bychom ale měli naslouchat a projevit nějakou empatii, už jen proto, že v něčem mají pravdu. Mezi tématy MRA, která si zaslouží pozornost, jsou například bodyshaming („small dick energy“), stigmatizace duševně nemocných a neurodivergentních, mužská obřízka u novorozenců a legální povinnost za daných okolností položit život, když ostatní nemusí. Řešení, která členové MRA navrhují, jsou různá. Někteří brannou povinnost akceptují jako součást své identity, ale vyvozují z toho, že pokud ženy nemají povinnost bránit svoji vlast, neměly by mít ani volební právo a další svobody, které ve 20. století získaly. Jiní vidí řešení v tom, že by se branná povinnost měla zakázat úplně, nebo byla platná pro obě pohlaví stejně a ženy by byly ekvivalentně zastoupeny třeba i v předních liniích, kde je největší riziko úmrtí. V tom se vesměs shodují s některými feministkami, zdaleka však ne se všemi.
Feministky v zákopech?
V náhledu na problematiku branné povinnosti výlučně u mužů nejsou feministky vůbec jednotné. Některé z nich zastávají pacifismus, oponují povinné vojenské službě a branné povinnosti obecně – nikdo by neměl být nucen nosit zbraň. Proto pro ně rovnoprávnost ve válce znamená hlavně to, že jak ženy, tak muži by měli mít možnost nebojovat vůbec. Logické by bylo rovnou brannou povinnost zrušit pro všechny.
Jiné feministky používají argument, že si muži ve válce zaslouží umřít víc než ženy, protože „za válku přece můžou muži“. Sice je pravda, že o válce rozhodují převážně muži, to ale neznamená, že bychom měli na celé mužské pokolení aplikovat princip kolektivní viny, což je oblíbená mentální gymnastika xenofobů nejrůznějšího druhu. Za agresivní buranské alfasamce by neměl trpět nebo cítit vinu muž, který agresivním buranským alfasamcem sám není.
Brannou povinnost by pak měli mít všichni, kdo jsou schopni ovládat dron nebo střílet a o jejichž děti se má kdo postarat.
Další skupiny feministek protestují proti branné povinnosti žen argumentem, že by „ženám nemělo být na bedra naloženo další břímě“. Norská organizaci Ženská aliance tvrdí, že ženy už nesou tolik povinností ohledně péče o děti, diskriminace a násilí, že by neměly být zatěžovány ještě povinností bránit svou vlast. Jedna z feministických komentátorek to shrnula takto: „Ne, nejsem proti registraci žen do výběrové služby kvůli jejich křehkosti. Jsem proti ní proto, že ženy již nyní obětují pro svou zemi více než muži, a nemělo by se po nich chtít, aby nesly ještě více.“
Je sice pravda, že muži jako skupina by toho měli napravit dost – co takhle děti vychovávat, ne „hlídat mamince“? Se změnou v branné povinnosti by se měly dít i změny další, které by zátěž péče o rodinu rovnoměrně rozdělily. V ideální společnosti by měli všichni dospělí mít stejná práva a ti zdraví i stejné povinnosti.
Feministky také zdůrazňují, že pro zapojení žen v armádě je překážkou toxické prostředí a nedostatek vybavení. Ukrajina se na rozdíl od Ruska snaží v armádě pěstovat genderovou rovnost a o to, aby tam ženy měly dobré podmínky – padnoucí uniformu (donedávna nosily mužské) a ochranu proti sexuálnímu obtěžování.
Sexistické komentáře jsou běžný denní chleba, nad kterým se nikdo nepozastaví. A znásilnění nehrozí ženám v armádě jenom v momentě, kdy jsou zajaty nepřítelem, ale i od jejich vlastních kolegů. V převážné většině armád se nahlášené sexuální násilí řeší „interně“, běžně se stává, že se případ ututlá a skončí tragédií, jako například v případě Vanessy Guillén, která si několikrát stěžovala svým nadřízeným, že ji kolega sexuálně obtěžuje, ale na americké základně Fort Hood s tím nikdo nic nedělal. Po Vanessině zmizení armáda odmítala, že by to mělo se sexuálním obtěžováním něco společného, její rodina ale tlačila na vyšetřování. Výsledek? Vanessa byla po několika měsících nalezena mrtvá (a znásilněná), z obou činů byl usvědčen kolega ze základny, na kterého si měsíce stěžovala.
Co z toho plyne?
Slovní spojení „ženy a děti“ by v 21. století už nemělo tolik rezonovat. Stačilo by rozlišovat „hodnotu života“ u dospělých a dětí, případně vojáků a civilistů.
Naverbovat někoho do armády proti jeho vůli by se ideálně nemělo dít vůbec, možná, že se to ale kvůli nějaké katastrofě stane. V případech, kdy je to nevyhnutelné, by se neměly dělat rozdíly mezi pohlavími. Brannou povinnost by pak měli mít všichni, kdo jsou schopni ovládat dron nebo střílet a o jejichž děti se má kdo postarat.
Reklama
foto: Freepik, zdroj: Autorský článek
