Pátek Karla Křivana: Co vím o roce 2024? V derby pískne penaltu

Nový rok začínáme otázkou: Jaký bude? Je to, jako když přijdete do restaurace a zeptáte se kamaráda či kamarádky: Tak co si dáme? Vaše chutě se musí nějak sladit s nabídkou na jídelním lístku. A poté vaše očekávání s donesenou realitou. Když je nejhůř, dá se nepovedené jídlo vrátit. V životě to tak nechodí.

Žádnou nabídku, co že si to můžeme v novém roce dát, nedostanete. A nepovedené okamžiky a dny se nedají vrátit. Vše je na nás. Protože by člověk ale rád dopředu věděl, co ho čeká, vytváří si vlastní jídelní lístek. Nejdříve si tedy začne dávat různá předsevzetí.

Proč už to nezkouším

Nebudu pít nebo pít tolik, přestanu kouřit, budu víc chodit, zhubnu, pořádně se vrhnu na angličtinu, naučím se nově to či ono, budu častěji volat domů, půjdu konečně na kolonoskopii, každý týden dám stranou tisíc korun, což bude hračka, když omezím to pití a nebudu kouřit. Zvlášť když jeden kouří doutníky.

Vyhrajeme derby? Bude titul? Zvolí Trumpa? Strhnou starý železniční most?

Předsevzetí si už nedávám. Jednak většina toho, co mi jiní doporučují změnit, se týká slastí, které mně pomáhají překonávat strasti světa, jež změnit nemohu. A pak se znám již příliš dobře na to, abych věděl, že když mi sudičky nadělovaly životní styl, inspirovaly se více u Talleyranda než Fouchého.

Moudří již vědí, ostatní se třeba něco více dozvědí o velkých mistrech zákulisí napoleonské éry, jimž oběma se připisuje hláška: Bylo to horší než zločin, byla to chyba. A protože to poslední, co potřebuju, jsou zbytečné chyby, tak si tedy žádné předsevzetí nedávám, protože jejich nedodržení by znamenalo slabost, což je chyba, i když mnozí módní mudrci si myslí, že ne.

Vlastně se mám skvěle

Naštěstí nám život nějaký náznak jídelního lístku dává. Spíš ale v podobě možností. Bude zítra gulášová nebo hrášková? A svíčková nebo smažený květák? Čokoládový dort nebo zmrzlina? Protože neočekávám úplný konec světa, i když mnozí ano, ale ti většinou končí jako ta parta jurodivých husitů upálených Žižkou někde na ostrově u ještě nedostavěného Tábora, po silvestru hádám, kterak očekávané situace skončí.

Vyhrajeme derby? Bude titul? Zvolí Trumpa? Strhnou starý železniční most? A tak podobně. Předpovědi mi většinou nevycházejí, takže se do nich nebudu pouštět. Penaltu ale v derby pískne, tak odvážný ještě být dokážu.

Ostatně jsem rád, že ten starý rok skončil, protože se mi zdál poněkud nešťastným. Nestalo se v něm mně osobně nic zásadně špatného, ale také nic, na čem by se dalo stavět do budoucna. Pokračování covidového bezžití jinými prostředky, abych použil jiný známý citát jiného dávného evropského stratéga.

V českém Hobitíně jsme ještě neslezli z pece, protože je na ní stále teplo, i když topit už moc není čím. Ale dva sliby jsem si přeci jen dal. Že navštívím místa, kde tvořil Santini, a budu víc konzervativce provokovat svými liberálními postoji a liberály svými konzervativními názory. Třeba mi to vyjde, protože loni touto dobou jsem si řekl, že na otázku, jak se máš, budu odpovídat: skvěle. A funguje to.