Endorfinový hit jménem peníze. Proč máme pocit, že nevyděláváme dost

V roce 2022 si čtyřiatřicetiletý Sam vydělal základní plat ve výši přibližně 200 000 dolarů (asi 4 384 000 Kč) a k tomu bonus ve výši téměř 100 000 dolarů. Pracuje v oboru financí ve firmě zaměřené na soukromé akcie.

Sam žije v New Yorku, kde se průměrný příjem domácnosti pohybuje kolem 70 000 dolarů (asi 1 534 561 Kč). Jeho byt se nachází ve čtvrti Tribeca na Manhattanu, která se často umisťuje na předních příčkách žebříčku nejdražších oblastí ve městě nebo v jeho blízkosti. Sam několikrát ročně podniká výlety s přáteli, mnohokrát týdně se stravuje v restauracích a po celou dobu se mu daří část měsíční výplaty ušetřit.

Srovnáváme se pouze se svou bezprostřední referenční skupinou, nikoliv s širší populací. Někdo tedy může být v 1 % nejlépe vydělávajících lidí, pokud jsou ale všichni jeho blízcí přátelé nebo kolegové ve stejné příjmové skupině jako on, porovnává své bohatství pouze s těmito osobami.

Jak sám přiznává, jeho plat je „vysoký“, nicméně mu nestačí. „Chápu, že v poměru k celé zemi patřím z hlediska příjmů samozřejmě k vyšší vrstvě, a vážím si toho, jsem velmi privilegovaný. Ale zároveň si nedokážu představit, že bych někdy nechtěl vydělávat víc, než dostávám,“ vysvětlil serveru BBC. „Řekl bych, že je to prostě lidská přirozenost.“

Sam má možná pravdu. Ano, zaměstnavatelé v současných ekonomických podmínkách zvyšují mzdy. Někteří odborníci však tvrdí, že zvýšení mezd nemusí stačit k tomu, aby některé z nás nasytilo. Tvrdí, že mnozí lidé, kteří již nyní vydělávají v rámci několika horních percentilů průměrného příjmu, se pravděpodobně nikdy nebudou cítit plně spokojeni s tím, kolik peněz jim každý měsíc na účet chodí.

Na relativitě záleží

Jedním z vysvětlení, proč jedinci jako Sam nejsou spokojeni se srovnatelně vysokým platem, který v současné době pobírají, je, že lidé jsou ze své podstaty podmíněni srovnáváním se s ostatními. A ti ostatní obvykle patří do malé vybrané skupiny, se kterou jsou denně v kontaktu.

„Srovnáváme se pouze se svou bezprostřední referenční skupinou, nikoliv s širší populací. Někdo tedy může být v 1 % nejlépe vydělávajících lidí, pokud jsou ale všichni jeho blízcí přátelé nebo kolegové ve stejné příjmové skupině jako on, porovnává své bohatství pouze s těmito osobami,“ vysvětluje Danna Greenbergová, profesorka organizačního chování na Babson College v Massachusetts. „V této srovnávací skupině je vždy někdo, kdo má víc, vydělává víc, a to vede jedince k pocitu, že potřebuje taky víc.“

Mnozí lidé, kteří již nyní vydělávají v rámci několika horních percentilů průměrného příjmu, se pravděpodobně nikdy nebudou cítit plně spokojeni s tím, kolik peněz jim každý měsíc na účet chodí.

Podle Greenbergové je dalším faktorem ego. „Mnoho lidí, zejména ve Spojených státech, a to více mužů než žen, považuje výdělek za ukazatel své vlastní hodnoty a důležitosti,“ říká. „Pokud jsou vaší referenční skupinou pouze lidé s vysokými příjmy, pak se v případě, že vyděláváte méně než oni, cítíte méně důležití. Ego povede jednotlivce k tomu, že se bude chtít vyrovnat svým vrstevníkům nebo být lepší než oni, což ještě podnítí jeho potřebu vydělávat více,“ říká.

Sam s ní souhlasí. „Když se stýkám s lidmi, se kterými jsem chodil na střední školu a kteří většinou pracují na hůř placených místech než já, rozhodně se cítím lépe, pokud jde o můj plat,“ vysvětluje. „Ale jakmile se zase setkám s lidmi, se kterými pracuji, změní se to.“

Mluvit o platu bylo v minulosti tabu. A přestože v mnoha organizacích tato kultura utajování i nadále převládá, stále větší počet pracovníků se o výplatách baví velmi otevřeně, vysvětluje Westová. „Na pracoviště pronikly nové normy týkající se transparentnosti odměňování, což je rozhodně dobře – ale také to lidem usnadňuje srovnávání.“

Endorfinový hit

Brendan, který pracuje na Manhattanu, si také nemyslí, že bude někdy spokojený s tím, kolik vydělává. Loni si prací pro banku vydělal asi 150 000 dolarů. „Jistě, zvýšení platu je příjemné, ale dostanu se někdy do bodu, kdy budu moci kategoricky říct: 'ano, jsem super spokojený s penězi, které vydělávám, a nechci vydělávat víc'? Pravděpodobně ne,“ říká 32letý muž.

Říká, že zvýšení platu ho obvykle přiměje k větší touze po dalším zvýšení platu, protože vidí, co je možné. „Určitě vás zvýšení platu nebo povýšení trochu – nebo někdy i hodně – zasáhne endorfiny a myslím, že je to tak trochu návykové.“

Sam souhlasí a také přiznává, že dostat jeden rok přidáno a další rok už ne – nebo dostat jeden rok přidáno a další rok mnohem méně – je obzvlášť těžké. „Myslím, že je to asi proto, že se v takové situaci srovnáváte nejen s ostatními, ale také se srovnáváte s tím, jak jste na tom byli loni, a to může být dost nepříjemné.“

Jistě, zvýšení platu je příjemné, ale dostanu se někdy do bodu, kdy budu moci kategoricky říct: 'ano, jsem super spokojený s penězi, které vydělávám, a nechci vydělávat víc'? Pravděpodobně ne.

Myslí si, že důvodem, proč chce vždy vydělávat více, je pravděpodobně to, že má tendenci považovat částku na výplatní pásce za přímé měřítko osobního úspěchu. „Věřím, že člověk má být prostě čím dál úspěšnější, jak postupuje ve své kariéře – má takříkajíc hromadit úspěch – a já možná jen přirovnávám výši svého příjmu k tomuto úspěchu.“

Tessa Westová také vysvětluje, že touhu vždy vydělávat více lze chápat jako plíživý vývoj životního stylu, kdy dodatečný příjem vede ke stále nákladnějším volbám a preferencím. Podle ní to nakonec může být tak, že pracovníci budou vždy ohledně svých platů neklidní. A s každým zvýšením platu si mohou zvyknout na dražší životní styl, což vyvolá touhu vydělávat ještě více.