Pátek Karla Křivana: Co mi chybí na cestě podél Vltavy

V Praze jsem se narodil a naštěstí jinde ani nebydlel. Nikdy jsem ale nebydlel u Vltavy. Dětství a mládí v Dejvicích, devadesátky chvilku ve Vršovicích, dlouho v Michli, pak klídek na Vinohradech – všude hezky, ale daleko od řeky. Půl rok žiju na Výtoni a lebedím si víc než po vítězném derby.

Řeka a její okolí jsou každý den jiné. A krásné. Výhled otevřený všemi směry, když se navíc ten vyšehradský ani hradčanský pohled asi nikdy neokouká. I v tyhle deštivé studené dny mám chuť se podél řeky procházet, zastavit se, počkat na vlak, který krokem přejíždí železniční most, a na chvíli tak odložit vyndání telefonu z kapsy, kde mi pípá nepříjemná esemeska, protože v půl sedmé večer jiné nechodí.

Je veseleji a příjemněji na březích Vltavy než dřív, zvláště od jara do podzimu, díky náplavkám a k nim přivázaným plavidlům.

A ty barvy. Vltava má každou hodinu jiný odstín, její okolí se mu přizpůsobuje a vzájemně k sobě ladí. Vše je přitom jasně a příjemně městské, žádný závan nějakého idylického venkova, ale spojení lidské činnosti, chcete-li pracovitosti, ruchu, energie s někdy temným, jindy zádumčivým až nostalgickým, za sluníčka zase zářivým proudem vody, jejíž praktické přemostění či tajemné vyvolení dalo Praze možná jméno.

Díky za náplavky

Řeka nedodává městu klid, nýbrž zrcadlí jeho nikdy nekončící a v čase se proměňující živost. Snaha udělat z Prahy venkovsky ospalou díru je mi cizí. Vltava se také neloudá, ale spíše spěchá pryč, zatím netušíc, že do moře už doputuje pod jiným jménem.

Praha je krásná i za nevábného počasí a času. To počasí ovlivnit nemůžeme, časy ano. Je veseleji a příjemněji na březích Vltavy než dřív, zvláště od jara do podzimu, díky náplavkám a k nim přivázaným plavidlům. Smíchovský reliéf klasických střech a pár zbylých komínů se brzy změní díky nové čtvrti a navzdory zabedněným staromilcům, kteří by město chtěli udržet jako muzeum něčeho, co není ani výjimečné, natož funkční. I k nám vpouštíme nové století. S jeho estetikou, potřebami a možnostmi.

Jak přispějeme?

Kouzlo místa a výsledky umění našich předchůdců by nemělo být omluvou naší vlastní nečinnosti. Když Karel IV. navrhoval rozšíření Prahy jako evropské metropole, neničil její duchovní sílu, ale naopak jí dal vyniknout. Pochopení toho, co je důležité a co dosloužilo, by mělo být elementární schopností každého, kdo se odváží být tím, kdo rozhoduje, kam a jak se bude město vyvíjet dál.

Když nastupuji u staré podolské celnice do tramvaje, těším se na cestu podél Vltavy a výhled na Malou Stranu, Karlův most a Hradčany. Vedle té směsi gotiky, renesance, baroka, různých neostylů a kousků funkcionalismu bych ocenil i příspěvek století, které je podobně kreativní, ale u nás tak nějak zvláštně nejisté a zakřiknuté. Jako bychom se báli projevit, neměli odvahu k činorodosti a vyjádření vlastních pocitů a tužeb. Vltava je dost široká na to, aby se v ní naše současné ztvárnění zrcadlilo, a moudře nenabubřelá, aby se v její proměňující se hladině neztratilo.