Pátek Karla Křivana: Komenský dnes žije nejspíš v Singapuru

O Velikonocích jsem si pročítal některé zajímavé posty na síti X, které jsem si „naskenoval“ během času, protože mně přišly zajímavé. Dva se týkaly vzdělání či, chcete-li, školy. První byl o tom, že v Singapuru chtějí vzdělávat generaci 40+ ve vědomostech o umělé inteligenci, aby její příslušníci byli ve světě konkurenceschopní. A druhý napsal můj oblíbený ředitel smíchovské průmyslovky a gymnázia. Citoval studenta, který se domnívá, že „co se učíme v českém školství, se dá využít zase jen v českém školství“.

Zkušený pedagog k tomu doplnil otázku, zda se neučíme na základní škole proto, abychom mohli studovat školu střední, a na té zase, abychom mohli studovat školu vysokou. Jeden by řekl, že zatímco v Singapuru se připravují na výzvy měnícího se světa a chápou moc dobře, že dnes vzdělávání nemůže skončit sebeúspěšnějším opuštěním školy, my se učíme, abychom se učili. Čest výjimkám.

Kam šel učitel?

Je to zvláštní s tím naším školstvím. Jeden z největších vzdělanců, intelektuálů, který se u nás kdy narodil, byl tak významný tvůrce moderního způsobu výuky své doby, že se mu říká učitel národů. Bohužel my v jeho šlépějích nejdeme, alespoň tedy nějakou světovou perlou vzdělanosti, která by inspirovala ostatní, jistě nejsme.

Je-li doba flexibilní, pak takové musí být i vzdělání, které nás má na ni připravovat.

Byl jsem při tvorbě několika volebních programů různých politických stran a vždy tam zdůrazňovali význam vzdělání. Takové to okřídlené, že nemáme moc surovin, a musíme se tedy spoléhat na mozky, hlavy a zručnost. Nabízí se tedy klasická otázka: Když to tedy víme, tak proč to také neděláme?

Co je třeba si přiznat

Sám učím a vím, že je to těžké. Zvlášť v době, kdy vím, že když něco vykládám studentům na začátku semestru, tak to pravděpodobně nebude tak úplně platit na jeho konci. Čímž nemám tentokrát na mysli nevyzpytatelnost a nadprodukci tvůrců různých zákonů a nařízení.

Nýbrž ony změny, o kterých se tak často mluví a týkají se prakticky všech oborů, ale my se ve většině škol tváříme, že si vystačíme se systémem vymyšleným v době Marie Terezie. Což má mimo jiné dopad na vyučující, protože ti by se zejména v technologiích spíš měli učit od svých studentů. Což je těžké, ale nezbytné přiznat.

Proč to není priorita

Dávno již totiž neplatí, jestli to tedy někdy platilo, že autoritu si u mladých lidí získáte jen tím, že je můžete známkovat. Učíte-li je věci prošlé, a oni to samozřejmě vědí, pak musí mít logicky k výuce formální přístup, protože je jim jasné, že to, co jim vyprávíte ve druhé čtvrtině jednadvacátého století, nevyužijí. Je-li doba flexibilní, pak takové musí být i vzdělání, které nás má na ni připravovat.

Člověk nemusí být tak pronikavý myslitel, jakým byl Jan Ámos Komenský, aby přišel na to, že vzdělání je rozhodující pro náš úspěch ve světě. Je-li tomu tak a panuje-li na tom všeobecná shoda, pak je třeba, aby bylo vzdělání prioritou. Finanční i organizační. Tedy ekonomickou i politickou. Začněme tím, že školství jako obor bude natolik přitažlivé, že přitáhne ty nejchytřejší z nás, aby v něm pracovali. Je to vlastně jednoduché. Stále ale nemám rozumnou odpověď na otázku, proč na to kašleme.