Před pár lety jsem udělala velkou chybu. Experimentovala jsem tehdy s psaním poezie a napadlo mě, že by bylo fajn mé výtvory někde zveřejnit a dostat zpětnou vazbu. Našla jsem český web, určený právě pro tento účel, a po delším váhání jsem našla odvahu a jednu svoji báseň tam poslala. Nečekala jsem komentáře chvály a obdivu, spíše konstruktivní kritiku od lidí, věnujících se poezii, na níž bych mohla dál stavět. Až později mi došlo, že to byla velmi naivní představa.
Jako když se supi slétnou k čerstvému masu, přišli si mě samozvaní experti vychutnat. Dozvěděla jsem se, že nejenže neumím vůbec psát, ale navíc jsem úplně zkažený člověk bez špetky sebereflexe, který si dovoluje špinit internet svými výtvory. Tyto zdrcující, osobně mířené útoky mě ze snahy psát básně vyléčily. Trvalo mi dlouho, než jsem odvahu psát opět našla, ale poezii se pro jistotu vyhýbám doteď.
A udělala jsem ještě jednu chybu – snažila jsem se s hejtry diskutovat, čímž jsem bohužel situaci jen zhoršila. I teď se pod mými články občas objeví komentář s jediným cílem – informovat mě o mé bezcennosti. Stávám se však postupně odolnější.
Doba hejtovací
Kritika a nenávist je všude kolem nás a na „anonymním“ internetu ještě o něco víc. Pokud jste někdy něco zveřejnili nebo si snad dovolili dosáhnout nějakého úspěchu, pravděpodobně vás hejtři navštívili také. Doufám však, že vás nenávistné komentáře nezasáhnou stejně jako kdysi mě a neodradí vás od dělání toho, co máte rádi. Strategie, jak se s hejtry vypořádat a nenechat si otrávit život, by pro vás mohly být užitečné.
Související…
Reklama
V první řadě je nutné hejtra identifikovat. Ne každý komentář, který vaši práci kritizuje, musí být namířen proti vám – konstruktivní kritika je naopak pro neustálé zlepšování velmi důležitá. Pokud dotyčný uvádí konkrétní věci, které se mu nelíbí, či dokonce nabízí způsob, jak je udělat lépe, zamyslete se nad jeho slovy. Kdyby se například pod mojí básní objevil komentář typu: „Chtělo by to zlepšit veršovou návaznost,“ možná zkusím svoji další báseň napsat jinak, nebo taky ne…
Někdy je však hranice mezi konstruktivní kritikou a hejtem velmi tenká, kupříkladu: „Autor byl očividně zdrogovaný, nějaké druhy rýmů mu asi nic neříkají.“ Připravte se na to, že komentující často nepřemýšlejí nad vhodnou volbou slov, ale chtějí jen rychle dát najevo svůj názor. Většinu hejtů však poznáte snadno – osobní útoky, vyhrožování, zesměšňování či šíření pomluv s cílem vás znemožnit… Jak s takovou náloží negativity pracovat?
Pasivní a aktivní přístup
Představte si, že na sociálních sítích zveřejníte svoji fotku z dovolené a v komentářích se objeví hejtr. Nejjednodušším řešením je ignorace. Hejtři touží po pozornosti, a pokud ji nedostanou, obvykle sami zmizí. Většina platforem také nabízí možnost komentář smazat (případně uživatele rovnou zablokovat). Pokud zmizí jeden komentář, nikdo si toho asi nevšimne. Mazání veškeré kritiky se však může obrátit proti vám. Vaši sledující si mohou začít říkat: „Možná na těch hejtech něco je, když je maže.“ „Nedokáže unést kritiku.“ „Myslí si, že je dokonalá, běda když jí někdo něco vytkne…“ Cenzurou nesouhlasných názorů prosluli i někteří naši politici, rozmyslete si proto, zda ignorace nebude schůdnější strategií.
Pokud se mnou máte problém, napište mi. A pokud nemáte moje číslo, neznáte mě dost dobře na to, abyste se mnou měli problém.
Můžete se také rozhodnout pro aktivnější přístup a na komentář zareagovat. Odpovídejte vždy s klidnou hlavou. Pokud jste rozčílení nebo smutní, počkejte, až emoce odezní, a teprve poté odepište. Vyhněte se jakékoliv agresi a osočování, nenávist vyvolá jen další nenávist a jeden komentář by se mohl rozrůst do diskuse obřích rozměrů, která vám zkazí celý den. Na některou kritiku můžete odpovědět prostým „děkuji za váš názor“, „cením si vaší upřímnosti“ apod. Někdy také může být žádoucí pokusit se komentujícímu lépe vysvětlit svůj záměr, třeba vás jen špatně pochopil. Nejtěžší disciplínou je pak odpovědět s humorem. Když dotyčný řekne něco aspoň trochu vtipného, zkuste zasmečovat zpět. Nadhledem a humorem si získáte přízeň i dalších diskutujících, stále si však hlídejte, abyste nesklouzli k aroganci a zášti. Nechcete se přece také stát hejtrem.
I po smazání či odepsání ve vás může nadále rezonovat: „Co když měl pravdu? Možná bych měla trochu zhubnout.“ Co s takovými neužitečnými, leč urputnými myšlenkami?
Hejty vypovídají o svém autorovi
Uvědomte si, že uštěpačné poznámky spíše než o vás vypovídají o jejich autorovi. Online nenávist představuje pro mnoho lidí ventil, kterým vybíjí svou frustraci. Být hejtrem je totiž jednodušší než řešit vlastní problémy. Kritika proto není namířená konkrétně proti vám, ale proti každému, kdo se dotyčnému dostane do rány. Britský herec Tom Holland, známý hlavně jako Spider-Man, řekl v jednom rozhovoru: „Pokud se mnou máte problém, napište mi. A pokud nemáte moje číslo, neznáte mě dost dobře na to, abyste se mnou měli problém.“ Hejtři nevědí, co všechno jste pro svůj úspěch museli obětovat, kolik práce vás to stálo, ani kolikrát jste propadli pochybám o sobě samém. Jejich slova nemají žádnou vypovídající hodnotu, tak jim ani žádnou nepřikládejte.
Nezáleží na tom, co děláte, vždy se najde někdo, kdo na vás nenechá nit suchou. Umělci, vědci, politici i „obyčejní“ smrtelníci se setkávají s nepochopením, posměchem a závistí. Mně osobně velmi pomáhá uvědomit si, že i lidé, ke kterým vzhlížím a považuji je v jejich oborech za nejlepší, se musí vypořádávat s kritikou. A když i takové kapacity mají své dvorní kritiky, co teprve já?
Kvůli kritice byste neměli zapomínat na pozitivní komentáře, které ve většině případů převažují. Jak však ve své práci konstatují výzkumníci z Floridské státní univerzity, negativní kritiku si pamatujeme mnohem silněji a podrobněji než pochvalu. Roy Baumeister a jeho tým tvrdí, že je potřeba zhruba pět pozitivních zážitků, aby se vykompenzovala jedna negativní zkušenost. Až se tedy příště budete příliš zaobírat nějakou kritikou, přečtěte si pro zvednutí nálady alespoň pět pozitivních ohlasů. Nakonec záleží jen na nás, čemu budeme věnovat pozornost.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
