Bar U Sekvoje nebyl tím nejzapadlejším místem galaxie. Ani nejšpinavějším. Ani se v něm nescházela podivná individua. Byl to prostě bar. Výčepní Greg byl zavalitý, asi tak, jak by měl výčepní být. Pípa se leskla častým láskyplným leštěním suchou utěrkou a dvěma malými okny dovnitř ráno proudilo i pár nesmělých paprsků žhnoucího slunce.
Greg dnes věnoval svou maximální pozornost leštění tmavohnědé dřevěné desky asi šest metrů dlouhého baru a odloupávání žvýkaček z její spodní strany. Byla středa a to byl odžvýkačkový den. Gregovi by to bývalo šlo mnohem lépe, kdyby mu nepřekážel obří pupek. Jenže co naplat, tak už se věci měly. Výčepní měl nadváhu a štamgasti lepili žvýkačky pod bar.
Přesně v šest hodin odemkl dveře a otočil cedulku na Otevřeno. Netrvalo dlouho a hosté začali přicházet. První trojice dveře rozrazila ve čtvrt na sedm.
Stegosaurus Howard, který pracoval u technických služeb, byl na svůj věk poměrně atletický, ale tílko ho obepínalo v místech, která už v jeho věku slušný dinosaurus nezdůrazňuje. Navíc se jako vždy zapomněl sehnout a jeho hřbetní pláty odřely další kousek dveřní zárubně. Tonyho pláťáky zase groteskně plandaly při každém kroku, protože byl příliš hubený i na velociraptora, a o Billovi ani nemluvím. Celá jeho garderóba by se dala shrnout slovy opotřebovaný T-Rex středního věku s příliš vysokou hypotékou a příliš málo šupinami na zátylku. Partička k pohledání.
Výčepní Greg otřel ještě jednou suchou utěrkou kohoutek pípy a opřel se o desku výčepu v gestu typickém pro barmany.
„Tak co to bude, hoši?`“
„Tři velká, jako vždycky,“ ohlásil Bill, zatímco obtížně soukal své neforemné, kancelářské tělo na barovou stoličku. Druzí dva zabručeli a pokývali hlavami na souhlas.
Greg natočil tři velká piva a postavil je na pečlivě rozmístěné tácky, jejichž odstup mezi sebou by se dal přeměřit úspěšně metrem, přičemž bychom zjistili, že výčepní má výjimečný smysl pro symetrii. Byla to jeho malá radost. Dál si jich nevšímal, stoly se totiž začínaly plnit dalšími ztroskotanci, kteří potřebovali jeho péči a jeho alkohol.
Howard škodolibě pootočil svůj tácek, protože věděl, že to výčepního namíchne. Čekal, jestli z toho něco bude, ale Greg si jen odfrkl na znamení, že tyhle provokace jsou pod jeho úroveň, a důstojně odkráčel k prvnímu žížnícímu stolu.
Tony už stihl vychlemtat třetinu svého piva a další čtvrtinu rozcamrat na dokonale vyleštěnou barovou desku, aniž by počkal na obvyklý přípitek. Měl žízeň. Akorát, že Tony měl žízeň pořád. Druzí dva nic neřekli a ctili tím nepsanou a nikdy nevyřčenou dohodu, která diktovala nevšímat si jeho nepřiznaného alkoholismu.
Bill a Howard si přiťukli se slovy: „Tak na konec dalšího týdne,“ a srdnatě si přihnuli. Bodlo to, už si oba potřebovali oddechnout a víkend přišel právě včas. Naštěstí začínal víkend vždy v pátek. Na to se dalo spolehnout jako na málo co. Tedy, Howard si až tolik oddychnout nepotřeboval, rozbíjet kameny, přemisťovat je a flexit, jak se mu v horku zbarvují krásně žíly v plátech, ho vcelku bavilo, ale předstíral, že pracovní týden také trpí, aby podpořil kamaráda, který to vždy dotáhl do pátku s vyplazeným jazykem a s vypětím sil. Kdyby začínal víkend třeba až v sobotu, Howard si byl jistý, že by to Bill nezvládl.
„Tak co novýho?“ zeptal se jako první.
„Hrůza, kamaráde.“ Bill zavrtěl nešťastně hlavou. Pomalu točil kamenným žejdlíkem a sledoval, jak se nažloutlá tekutina víří na jeho dně a jak olizuje kamenné stěny svého vězení. Jako on, připadal si jako ta tekutina. Beztvarý a ve vězení. Vlastně měl tak trochu pravdu.
„Jak to?“ zajímal se Howard, zatímco třetí z nich, Tony, proklouzl nenápadně za bar a natočil si druhé pivo. Výčepní byl někde po lokále, takže si toho nevšiml.
„No,“ začal Bill pomalu a neodvracel pohled od vířícího a pěnícího moku, „Gladys se na mě zlobí. Neprávem,“ dodal, když se Tony s nakloněným půllitrem u úst začal nadechovat k otázce.
„Cos proved?“ Howard si podložil hlavu dlaní a pohodlně se opřel.
„Nic!“ vycenil Bill sadu rozestupujících se, kdysi hrozivých tesáků. Pak na oba pohlédl, „znáte Andreu, ne?“
„Myslíš tu tvojí pěknou sekretářku?“ zakřenil se Howard.
„Jooooo,“ zajuchal Tony u vidiny peprné historky a přestal dávat pozor, jestli ho výčepní nezmerčí, „to je ta dillophonka s pěknym zadkem.“
„No, ta,“ zapíchl Bill pohled do lesklého povrchu baru, „tak ta čeká vejce.“
Howard vyprskl a Tonymu začaly vzrušením lézt oči z důlků.
„Juuuuuuuuu,“ vydal se rty stočenými do úzkého kroužku, „faaaaakt? A je to tvoje, jo?“ kýval hlavou jako zaujatá samice pterodaktyla, když číhá na drb o nenáviděné sousedce.
„Jistěže ne!“ ohradil se Bill, tentokrát dotčeně, a začal se soukat ze stoličky pryč.
„Tak počkej,“ mírnil ho Howard, „nikam nechoď. Co se teda stalo?“
Bill neodpověděl hned. Chtěl se vysoukat zpět na stoličku, ale zůstal trapně zaseknutý břichem mezi stoličkou a barovou deskou a jeho krátké ručičky mu nestačily k tomu, aby se hladce vyhoupl nahoru.
„No,“ funěl a snažil se vysvobodit, „Gladys si myslí, že mám s Andreou poměr.“
Tony se zakuckal smíchy nad kamarádovo tělesným a manželským neštěstím a Howard by mu byl rád pomohl, ale nechtěl ho ještě víc ztrapnit. Tak raději zůstal sedět, schoval obličej do žejdlíku s pivem a předstíral, že zápas mezi gravitací a obezitou nevidí. Bill nakonec rozkmital své tukem obalené nožky, po kouskách se vyhoupal zpět na své místo a řádně zpocen námahou se natáhl pro nedopité pivo. Jako na potvoru, i půllitr byl kvůli jeho krátkým údům z dosahu. Tony se rozhýkal a zaklonil se, jak ho křeč smíchu ohnula nazad jako strunu. To už Howard nevydržel a levou rukou Billovi žejdlík přisunul blíž. Bill také schoval tvář do piva a zachrčel do nádoby něco jako poděkování.
Tony tolik slušnosti neměl a jako typický velociraptor se chlámal cizímu neštěstí a plácal se do hubených stehen ve vytahaných kalhotách.
„Ty vole, ty mě dycky dostaneš!” chrochtal pivní pěnu nosními dírkami a snažil se normálně nadechnout. Šlo by mu to lépe, kdyby u toho nenapodoboval Billův zápas a krátké ruce. V Billovi vzkypěla zlost a ponížení a vyjel po něm se zaťatými pěstmi a cvakajícími zuby, až se barová stolička rozkmitala zepředu dozadu.
„Nech toho!“ zařval Bill.
Howardovy hřbetní pláty se začaly zabarvovat rudě.
„Tony, dej pokoj, prosim tě,“ řekl nuceně smířlivě. Tony zmerčil zbarvující se pláty a hbitě usekl svůj záchvat smíchu. Chopil se půllitru, který mu předtím upadl a jako by nic, začal zkušenou rukou točit další pivo, jako by mu to tam patřilo.
„A měl?“ Navázal Howard na předchozí téma, „si s ní něco?“
Bill zavrtěl hlavou, půllitr opět přitisknutý až po nos.
„He-hel.“
„Co?“
„Neměl,“ zopakoval Bill, „teda,“ odložil vypité pivo a zapíchl pohled zpět na jeho dno, „možná. Ale to už je dávno. Takže to nemůže být moje.“
Na konci věty byl maličký, nejistý, krčící se otazník. Bill hleděl prosebně do Howardových konejšivých, žlutých očí.
„Zabývám se spíš finančními cykly distribuce stavebních materiálů než reprodukčními cykly.“
Tony vzrušeně přikyvoval a v pravidelných intervalech lemtal čerstvé pivo, které vždy natočil napůl, naklopil ho do sebe a než polkl, točil už další. Stihl tak už minimálně čtyři rundy.
„Hej, ty!“ rozkřikl se náhle lokálem výčepní Greg, „mazej votamtaď!“
Rozsupěl své nesouměrné diplodočí tělo a z ramene si za běhu stáhl utěrku, kterou teď mával vysoko nad hlavou jako válečnou vlajkou.
„Kolikrát jsem ti už říkal, že za barem nemáš co dělat?!“ funící doběhl k pípě a opatrně ji prohlédl. Seznal, že jí nebylo ublíženo, což ale neomlouvalo vetřelcovu neomalenost. Otočil se na Tonyho, který opět se zakloněnou hlavou polykal po velkých doušcích milované pivo. Greg zúžil rozčileně červené oči a vycenil řadu dlouhých, špičatých zubů.
„Ty…“ napřáhl utěrku a začal s ní drzouna vypráskávat zpoza pultu, „mazej, mazej, ven!“
Utěrka dopadala na vytahané kalhoty v rytmu slabik slov mazej a ven. Tony si z toho moc nedělal, protože i s tlamou ponořenou ve zlatém moku stíhal jedním okem sledovat rozzuřeného hospodského a uskakovat před jeho bojovou utěrkou. Každá netrefená salva rozlítila výčepního ještě víc, takže vychrtlého velociraptora vyhnal z lokálu až za dveře, s nimiž ostentativně práskl víc, než bylo třeba.
„Hej, můžu dostat ještě aspoň poslední pivo?“ volal Tony malým okýnkem, ale hospodský už si ho nevšímal a rozvážně a elegantně se kolíbal zpět za bar.
„Gregu, já to za něj zatáhnu,“ začal Bill lovit peněženku z kapsy narvaných kalhot.
Greg ho zastavil.
„Ani náhodou, vždycky za něj platíš a on toho zneužívá. Píšu mu to na sekyru.“
Po krátké odmlce se Howard opatrně nadechl.
„No, Andrea je dilophosaurka, že jo?“ začal zlehka.
Bill přikývl.
„Hrozná drač–“ sklapl uprostřed věty a předstíral, že se právě neprořekl.
„Hm. Tak to to možná, kamaráde, bude tvoje,“ Howard předstíral s ním.
Bill na něj vyděšeně pohlédl. „Dilophky mají reprodukční cyklus 19 lunárních měsíců. T-Rexky 7.“
Bill zbledl a jeho zelenavá kůže vypadala najednou velmi nezdravě.
„No to je v prdeli. Co budu dělat?“
Howard se nadechl k odpovědi. Svou šanci ale nedostal, protože se ode dveří ozvalo hlasité zvolání výčepního Grega.
„Tohle musíte vidět, poďte sem všichni, honem!“ mával utěrkou, aby šli všichni za ním.
Chlapi všech možných druhů dinosaurů vyskočili od stolů a seskočili ze stoliček u dlouhého černého barpultu a běželi se podívat, co se venku děje.
Howard coby stegosaurus zabral v zárubních nejvíc místa a některé zranitelnější druhy si musely dát pozor, aby je omylem nepobodal svým ocasem s ostrými bodci.
Všichni, kteří vyběhli před hospodu se začali zmateně rozhlížet, dokud Greg neukázal utěrkou na oblohu.
„A sakra,“ vydechl někdo menší uprostřed asi dvacetihlavého hloučku. Po obloze se k nim řítila obrovská žhavá koule. Všichni strnuli jako zmražení.
„No, příteli,“ řekl Howard, „mám dojem, že už to řešit nemusíš.“
Reklama
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek
