Školství je téma, které se v posledních týdnech dostalo do popředí zejména kvůli přijímacím zkouškám na střední školy. Nejen o nich si povídáme s Robertem Čapkem, který na sociálních sítích vystupuje pod jménem Líný učitel, a upozorňuje na nešvary, které se ve školství objevují. Ty nejkřiklavější případy přitom občas berou dech.
Jaké jsou největší neduhy českého školství?
Neduhy českého školství by lehce vydaly na celou knihu. Zmíním ale tři největší různých kategorií: první je rozhodně nekvalitní práce učitelů ve třídách, která se týká zejména výukových metod a hodnocení. Druhým je řízení škol zřizovateli – povědomí lokálních politiků o pedagogice je prostě tragické. Třetím je řízení MŠMT, které už dlouho ničí naše školství zmatenými kroky, ze kterých nyní vyčnívá velmi popletená a nekvalitní revize RVP, kde se nesplnily sliby dané učitelům. Mimo tyto kategorie je pak devastující zejména činnost CERMATU (přijímačky a maturity) a NPI (revize RVP).
V čem učitelé nejčastěji chybují?
Je to až trapné, protože už dvacet let musím říkat totéž: stále převládá frontální výuka – zejména výklad – a k tomu výkonové hodnocení. Učitel předává pasivním a otráveným žákům poznatky jako ve středověku, pak nemilosrdně vyzkouší, co se doma našprtali, a všechny chyby potrestá zhoršením známky. Přitom by učitelé měli dělat věci přesně naopak! Tedy žáci by měli objevovat, tvořit, sbírat poznatky z pramenů, učit se a inspirovat navzájem.
Bují byznys se strachem, žáci a rodiče zažívají stres, učitelé neučí to, co mají, ale to, co k přijímačkám může vymyslet Cermat.
Pokud se zmýlí, učitel je od toho, aby žákovi dal zpětnou vazbu a učil ho pracovat s chybou. Zatímco špatný učitel chyby penalizuje, kvalitní je má rád, protože se z nich dá nejlépe učit. Pokud bych měl označit další chyby, tak je to bezesporu průměrování známek, mizerná diagnostika toho, co se děje ve třídě, špatná spolupráce s rodiči a mohl bych ještě pokračovat.
Na svých sociálních sítích sdílíte různé případy, kdy učitelé více či méně otevřeně žáky a studenty šikanují. Jaký případ z poslední doby vám utkvěl v paměti?
Utkvěl mi případ ZŠ Vedlejší v Brně, a to z dobrého důvodu. Napsal jsem na svém blogu sérií článků o tom, že učitelka na prvním stupni opakovaně šikanovala děti za podpory ředitele školy. Škola požadovala stažení článků v žalobě proti mně na ochranu dobrého jména a před několika dny soud žalobu ve všech bodech zamítl. Články tedy zůstanou tam, kde jsou, a já i dále budu o podobných případech psát. Jeden z čerstvých případů, které jsem analyzoval, je ze ZŠ Lomnice, okres Sokolov. Tam se dějí praktiky, podporované ředitelkou, jako je házení kostkou za trest. Jedním z postihů je referát za trest, dalším trestem jsou třeba dřepy. Nevím, co z toho je hloupější, v každém případě jsou dřepy fyzickým trestem – a jsou tedy nepřípustné.
Máte naopak nějaký dobrý příklad z poslední doby?
Zrovna dnes mi napsala paní učitelka den po mém semináři, že hned použila metody, které jsem lektoroval, děti byly moc spokojené a ona také. To samozřejmě vždy potěší. Z těch závažnějších příkladů zmíním školu, kde učitelka šikanovala žáka tak, že se začal sebepoškozovat. Po tom, co jsem spolu s rodinou informoval pana ředitele o všech událostech, o kterých ani nevěděl, dal této osobě výstrahu a odejmul jí osobní hodnocení. Jsou tedy ředitelé, kterým záleží na kvalitě výuky v jejich škole, a za to jsem moc rád.
Proč se učitelé bojí nových postupů a větší empatie?
Proč mnozí učitelé nechtějí svou výuku modernizovat, je pro mě opravdová záhada. Důvodů bude víc: vtisk vlastního vzdělávání, které nebylo kvalitní, ale jiné nepoznali, vlastní lenost, sebeklam o tom, že jejich výuka je dobrá, ale za vše mohou děti a jejich rodiče. Na vině je také špatné řízení školy, nekvalitní příprava z pedagogických fakult – důvodů by se jistě našlo více.
Reklama
Empatie je věcí vztahu k žákům a ono to s kvalitou výuky souvisí. Učitel, který mizerně učí a střílí žákům pětky za pětkou, k nim neprojevuje žádný respekt a často se podobá spíše bachaři, který jen vyhrožuje a trestá. Jak může žák věřit učiteli, který pro něj má jen výsměch, sarkasmus a špatné známky? Zato učitel, který má k žákům dobrý vztah, k nim samozřejmě projevuje empatii, a to zejména k těm nejméně obdařeným, kteří to potřebují nejvíce.
Nyní se hodně řešily přijímačky na střední školy, je podle vás systém dobře nastaven? Byly například velké rozdíly v podmínkách přijetí mezi různými regiony.
To, co je principiálně špatně, prostě musí zákonitě vykazovat chyby. Státní přijímačky křiví naše školství. Bují byznys se strachem, tím myslím placenou přípravu na přijímačky, žáci a rodiče zažívají stres, učitelé neučí to, co mají, ale to, co k přijímačkám může vymyslet Cermat, a do toho ještě ty zmatky s pořadím preferencí, rizikem voleb a dalšími věcmi. Je to hloupé, drahé, byrokratické, zastaralé.
Je v pořádku děti stresovat náročnými přijímacími testy, které rozhodují o jejich další budoucnosti? Nešlo by to udělat jinak?
Samozřejmě, že není. Lék na ten festival hlouposti a obav je jednoduchý: ať si každá škola připraví takové přijímačky, jaké chce žáky. Lesníci jiné než gymnázia, puškaři jiné než ekonomky. A je po zmatku a po diskriminaci rodin, které na přijímačkové finanční dostihy nemají.
Robert Čapek.
Proč se podle vás politici dostatečně na nápor žáků nepřipravili? O silných ročnících se dlouhodobě vědělo.
Můj názor je, že politiky vzdělávání nezajímá. Nejde jen o peníze, jde také o péči o školy, které zřizují a spravují. Když k tomu přičteme, že každý politik vidí časový úsek jen od voleb do voleb, není divu, že dlouhodobé záměry je nezajímají. K tomu ještě obvyklá průměrná kognitivní kapacita politika a je vymalováno.
Nyní se hodně hovoří o závislostech dětí na sociálních sítích, mobilech... je to podle vás do budoucna velký problém?
Může to být problém. Začnu mobily: zákazy a perzekuce nic nevyřeší. Mobilní telefony jsou velmi užitečný nástroj, který má po ruce každý z nás. Měli bychom děti ve školách naučit s ním zacházet, ne se vracet o třicet let dozadu.
Tlak na výkon a v podstatě neexistující individuální přístup se nepodobá kvalitnímu vzdělávání, ale přijímači námořní pěchoty, při kterém není na neúspěšné brán žádný ohled.
Kdysi se psaly články o závislosti dětí na televizi, tohle nebezpečí ale dnes nikoho nezajímá, přestože u malých dětí trvá. Nyní se probírají telefony a sociální média. A přitom u všeho platí stejné pravidlo: všeho moc škodí. Ale místo zákazů je třeba dětem ukázat jiné varianty využívání volného času, mezi kterými pak může mobil a sociální sítě klidně být – jako rovnocenná varianta se vším ostatním. Dobrý pedagog umí ve škole s mobilními telefony pracovat výukově a pak s dětmi provádí tak zajímavé činnosti, že si na mobily ani nevzpomenou.
Je tu nárůst depresí a sebevražd u dětí. Čím si to vysvětlujete, a mají děti dostatečnou podporu během studia?
Tyto jevy nepochybně souvisí i s kvalitou školy. Kromě depresí a sebevražd bych přidal třeba i sebepoškozování. A je obrovsky důležité, aby dítě nebo i dospívající měli sociální vztahy s vrstevníky a také dospělé, kterým důvěřují. Že tohle by měla dodat škola, je snad jasné. Kvalitní výuka je teambuildingová, zlepšuje vztahy mezi žáky. Dobrý učitel podporuje spolupráci a vzájemné učení, ne soupeření. Takže by každý žák měl ve svých spolužácích cítit oporu a pomoc, byť problémy může mít kdokoliv. Férový učitel by zase mohl a měl být tím dospělým, který může být dítěti důvěrníkem a pomocníkem i v případech, kdy žák v rodině podobného dospělého postrádá.
V našem školství je podpora v podobě kompetentního školního psychologa spíše výhrou v loterii než pravidlem, bohužel.
Rád bych se ještě zmínil o tom, že mnohdy je špatné školní klima přímo spouštěčem, anebo dokonce hlavním důvodem psychických potíží. Tlak na výkon a v podstatě neexistující individuální přístup se nepodobá kvalitnímu vzdělávání, ale nějakému přijímači námořní pěchoty, při kterém není na neúspěšné brán žádný ohled. V našem školství je pak podpora v podobě kompetentního školního psychologa spíše výhrou v loterii než pravidlem, bohužel.
Jste ohledně českého školství do budoucna optimistou?
Jsem i nejsem. Nejsem optimista, co se týká řízení shora. Revize RVP, strategie 2030 a další marketingové hrátky jsou jen zmařené šance a zahozené zdroje. Nevěřím, že mnozí zřizovatelé myslí na dobro vzdělávání dětí, a mám za to, že jim více záleží na vlastních benefitech a lokálních půtkách. Od doby RVP, tedy od roku 2004, nepřišlo z ministerstva školství nic, co by našemu vzdělávání pomohlo – spíše naopak. A revize RVP, která probíhá, hrozí poškodit i tuto podstatu, podle které pracovaly všechny alternativní, soukromé, svobodné a samozřejmě i kvalitní veřejné školy. Typizované školní vzdělávací programy jsou zamaskovaným návratem k osnovám, a tedy krok o desetiletí zpět. Prostě na co sáhne ministerstvo školství, to je nekvalita a blamáž.
Optimistou jsem ale v tom, jak se zvyšuje počet rodičů, kteří vědí, jak má vypadat kvalitní vzdělání, a jsou ochotni ho od škol požadovat a bojovat proti největším extrémům. Stále roste i počet pedagogů, kteří chtějí učit kvalitně, a starají se o vlastní profesní rozvoj. Svou dobrou praxí mohou strhnout kolegy a být jim inspirací a příkladem. Existují ředitelé škol, kterým záleží na vytvoření dobrého klimatu ve škole, vědí, jak na to, a posouvají se se svými sborovnami dál. Jakkoliv je kvalitní škola a dobrý učitel nedostatkové zboží, žáci se s nimi setkat mohou a jejich vliv pak může formovat jejich budoucnost všem těm nekompetentním a vyhořelým učitelům navzdory. V tom se školám a pedagogům snažím pomáhat, co mi síly stačí.
foto: se svolením Roberta Čapka, zdroj: Autorský článek
