Pátek Karla Křivana: Když kampaň není cíl a když práce není zábava

Zahlédl jsem na tramvajové zastávce zase nějakou kampaň na dobrou věc. Byla sebevědomá vírou, že něco vyřeší. Ale dobré úmysly nestačí. Málo dbáme na výsledky a více na prezentaci, vnější projevy, pocity, dojmy, snahu. Snaha ale není koksovatelná, slyšel jsem v Ostravě, když jsem se tam jako Pražák zjevil rozdávat jim před mnoha lety píár rozumy. Jako bychom dnes nehledali řešení, ale přihlášení se k té správné cestě.

Tohle je špatně, mělo by to být jinak, prohlásíme v kampani. Ale neříkáme nic k tomu, jak dosáhneme výsledku, za jakou cenu je možné k němu dojít a zda jsme ochotni či připraveni ji zaplatit. Bojíme se často té ceny. Nemám na mysli peníze, ale práci, kterou je třeba vykonat, kompromisy, které je nutné podstoupit, rozhodnutí, která bude nezbytné učinit, a prostředky, jež je nezbytné zvolit.

Práci neodkecáte

Vlastně nám stačí, když si hezky namalujeme, jaké by to mělo být. Chceme se bavit, nikoli podstupovat potíže. Pokud si sami před sebe postavíme nesnáze, bolest, či dokonce odříkání, řekneme, že jsme to špatně odkomunikovali. Jenže práce se nedá odkomunikovat, ta se musí udělat.

Hloupá iluze, že jsme zde proto, aby okolí uspokojilo každé naše přání, nás přivádí k závislosti na těch, po nichž to požadujeme.

Pleteme si pojmy a uvěřili jsme obrovskému omylu virtuálního století, že co není příjemné, veselé a snadné, to je špatné. Povinnost je slovo z minulosti, které se nenosí. Nikdo nás nesmí nutit do něčeho, co nechceme dělat. To jednoduše necháme být. A tak se nám hromadí neřešené problémy a koučové a komunikátoři nás učí, kterak se mezi těmi hromadami navršených průšvihů umně pohybovat.

Státe, starej se

Stáváme se velmi bezohlednými a sobeckými. Hloupá iluze, že jsme zde proto, aby okolí uspokojilo každé naše přání, nás přivádí k závislosti na těch, po nichž to požadujeme. Především tedy k závislosti na státu.

Nedaří-li se nám, pak nepřemýšlíme, kterak se z toho dostat, ale voláme po eráru, ať zařídí, abychom se měli dobře. Neuskromníme se, nezačneme více pracovat, nýbrž chceme, aby se někdo jiný postaral o naše dobro. A toho si všimli mnozí politici, kteří pomocnou ruku (rozuměj naše peníze) rádi nabídnou. My to za tebe vyřešíme. Chyba není v tobě, ale v těch jiných. Zvol nás a bude ti dobře. Za to nám odevzdej svoji svobodu rozhodování.

Ani oni nedodají výsledek. Ale zbaví nás tíhy odpovědnosti. Budou naše starosti řešit za nás. Nic nevyřeší, ale my alespoň budeme moct říct, že za to nemůžeme. Vzniká podivná nová a zákeřná společenská dohoda. Nebudeš přemýšlet nad tím, jak bys sám mohl dosáhnout nějakého výsledku, nebudeš se trápit nad vlastními nedostatky a my ti za to slíbíme, že se určitě budeš mít líp. Nic ve skutečnosti nedostaneš, ale nebude tě to stát žádné úsilí.

Drahé fiktivní nákupy

A tak žijeme v nekonečné spirále kampaní, které nesměřují k cíli, nýbrž k utvrzování pocitu, že jsme na té správné straně. Lidé, kteří něco dělají, nutně produkují i chyby. My nasloucháme těm, kteří říkají, jak by se to mělo dělat lépe, ale tihle lidé ve skutečnosti nedělají nic.

V době přepjaté kritiky jakéhokoliv drobného zaváhání jsou tvůrci plakátů s drsnými hesly vítězi. Protože my hodnotíme podle kampaní, slibů, nikoli podle výsledků. Nevnímáme marketing jako prostředek k prodeji produktů, nám už stačí jen ten marketing samotný. Nekupujeme výrobky či služby, nakupujeme jen to prodávání. Myslíme si, že jsme vyzráli na realitu. Ve skutečnosti ale padáme z třicátého patra a říkáme si v tom desátém „pořád dobrý“.