Eucharistické zázraky, církevní relikvie a věda: Raně novověká tvrzení by současnou argumentaci neustála

Eucharistické zázraky a církevní relikvie přitahují věřící již po staletí. Pro mnoho z nich jsou hmatatelnými důkazy Boží přítomnosti a působení ve světě, do náboženského života přinášejí prvek mystiky a tajemství. Jsou pro ně symbolem víry samotné, jež přesahuje běžnou lidskou zkušenost.

Skeptici však často přistupují k eucharistickým zázrakům kriticky a zpochybňují jejich platnost a pravost. Zde jsou některé z nejčastějších námitek:

Skeptici tvrdí, že mnoho eucharistických zázraků lze vysvětlit pomocí přírodních jevů nebo vědeckých metod.
Někteří skeptici se domnívají, že ve vnímání zázraků mohou hrát významnou roli psychologické faktory, jako je síla sugesce nebo kolektivní víra. Lidé podle nich tedy mohou vidět to, co očekávají nebo chtějí vidět, zejména v náboženském kontextu.
Existuje také argument, že na propagaci a potvrzování eucharistických zázraků mohou mít zájem samy náboženské instituce, aby posílily víru a přilákaly stoupence.

Zaujatost může vést k nedostatku kritické kontroly a objektivního posuzování, to však alespoň z čistě vědeckého hlediska neplatí pro následující čtyři známé případy: Turínské plátno, Kristovu předkožku, zjevení Panny Marie ve Fatimě a neporušená těla svatých. Jak je věda interpretuje?

Turínské plátno: Tajemství ukřižovaného muže

Turínské plátno je pravděpodobně jedním z nejznámějších a nejdiskutovanějších náboženských artefaktů na světě. Tento 14 metrů dlouhý kus lněné tkaniny, který údajně nese obraz Kristovy tváře, byl v historických pramenech poprvé zmíněn v roce 1354 a mnoho věřících jej považuje za jeho pohřební rubáš. Přestože skeptici tvrdí, že se jedná o středověký podvrh, plátno zůstává jedním z nejdůležitějších náboženských symbolů, jehož skutečný původ je obestřen tajemstvím.

Když se ve 14. století Turínské plátno objevilo, církev k němu přistupovala s opatrností a původně jej prohlásila za neautentické. Nicméně, později se stalo předmětem uctívání a bylo považováno za relikvii, která dokládá utrpení Krista. Historici nicméně poukazují na to, že v období středověku byla poptávka po náboženských relikviích vysoká, což vedlo k tvorbě mnoha falešných artefaktů.

Turínské plátno.

V roce 1988 byla provedena radiokarbonová datace vzorků plátna, kterou prováděly tři nezávislé laboratoře (v Oxfordu, Curychu a Tucsonu). Výsledky datace určily stáří plátna na období mezi lety 1260–1390, což by znamenalo, že plátno pochází z doby středověku a autentickým pohřebním rouchem Krista tedy nemůže být. V roce 2013 však italští vědci pomocí infračerveného světla a spektroskopie datovali plátno do období mezi rokem 280 př. n. l. a 220 n. l., což by jeho starověký původ mohlo potvrzovat. Kterému výzkumu ale věřit?

Nedávné studie se zaměřily na forenzní analýzu krvavých skvrn na plátně. Vědci, včetně forenzního antropologa Matea Boriniho a profesora chemie Luigiho Garlaschelliho, simulovali s využitím figuríny i účastí dobrovolníka krevní vzory, které by mohly vzniknout při skutečném ukřižování. Jejich výzkum naznačuje, že krvavé skvrny na plátně neodpovídají žádné známé pozici těla během ukřižování, což pravost plátna opět zpochybňuje.

Kontroverzní relikvie: Kristova předkožka

Bible zmiňuje Kristovu obřízku v Evangeliu podle Lukáše. „Ježíš byl jako židovský chlapec obřezán, když mu bylo osm dní, jak je to v této kultuře zvykem. A někdy během středověku se zrodila teorie, že předkožka, která mu byla při obřízce odstraněna, mohla být zachována.“ říká James White z Albertské univerzity.

Svatá předkožka se poprvé objevuje ve starověku – o Vánocích roku 800 n. l. ji měl Karel Veliký věnovat papeži Lvu III., když jej korunoval císařem. Sám Karel Veliký ji dostal jako svatební dar od byzantské císařovny Ireny.

Spis Descriptio laternansis Ecclesia, sepsaný krátce před rokem 1100, popisuje truhlu, kterou nechal Lev III. umístit pod oltář v papežské kapli Sancta Sanctorum v Lateránském paláci a která obsahovala zlatý kříž s drahokamy. V tomto kříži měla být uložena také Ježíšova předkožka a pupeční šňůra.

Vyobrazení Kristovy obřízky v dánském kostelu v Tuse.

V roce 1527 během plenění Říma vyloupil Sancta Sanctorum německý voják a relikviář si odnesl. Později byl zajat a uvězněn v Calcatě, městě vzdáleném asi 30 mil severně od Říma. Relikviář ukryl ve své cele, kde byl v roce 1557 objeven. Od té doby byl uctíván – Calcata pořádala každoročně procesí na svátek Obřezání Páně, v jehož čele byl kříž s údajnou Kristovou předkožkou nesen. V roce 1983 však o něj přišla – místní farář otec Dario Magnoni oznámil: „V letošním roce nebude svatá relikvie vystavena zbožnosti věřících. Ztratila se. Z mého domu ji odnesli svatokrádežní zloději.“

Vatikán však už v roce 1900 hrozil exkomunikací každému, kdo by se vyjadřoval k pravosti jakékoliv relikvie, a tak Magnoni o kalkatské relikvii mlčel až do své smrti. Kdoví, třeba měl dobrý důvod, aby tak vzácný předmět sám ukryl, v každém případě neměla moderní věda možnost jeho pravost potvrdit ani vyvrátit.

Zjevení Panny Marie ve Fatimě: Nebeské poselství nebo masová hysterie?

V roce 1917 se ve městě Fatima v Portugalsku třem dětem údajně šestkrát zjevila Panna Maria, která byla obklopena světlem a představila se jim jako „růžencová paní“. Dětem svěřila tři tajemství týkající se světových událostí, včetně předpovědi druhé světové války a atentátu na papeže Jana Pavla II. Opakovaně rovněž děti nabádala, aby se modlily za mír ve světě, a zdůrazňovala nutnost úcty k jejímu neposkvrněnému srdci. Zjevení vyvrcholilo tzv. „slunečním zázrakem“ 13. října 1917, který dětem během svého zjevení Panna Maria „předpověděla“ a o němž zprávu věřícím prostřednictvím dětí poslala. Zúčastnit se jej tak proto údajně mělo přibližně 70 000 lidí. Svědci tvrdili, že viděli, jak slunce „tančí“ na obloze, mění barvy, a zdálo se, že se přibližuje k zemi.

Po počátečních pochybnostech o pravosti dětských vidění je potom Vatikán uznal jako zjevení Panny Marie a Fatima se stala místem, kam každoročně putují tisíce poutníků. Zaznamenány tam byly také četné případy uzdravení nemocných.

Sestra Lucía, poslední žijící z dětí, které byly svědky zjevení ve Fatimě v roce 1917, zemřela v karmelitánském klášteře v Coimbře 13. února 2005

Skeptici tvrdí, že „sluneční zázrak“ mohl být způsoben optickými jevy, jako jsou halové jevy, sluneční koróna nebo atmosférické efekty, které mohly ovlivnit vnímání světla. Děti, které byly svědky zjevení, mohly být pod vlivem svých vlastních náboženských přesvědčení a přání. Někteří psychologové poukazují na to, že podobné zkušenosti lze vysvětlit také kolektivními halucinacemi, zvláště v dobách vysoké emocionální zátěže.

Tisíce lidí svědčily o tom, že se slunce na obloze otáčelo, měnilo barvy a velikost, a to přibližně po dobu deseti minut. Mnozí to považovali za potvrzení své víry. Podobné jevy byly zaznamenány i jinde, například v Brazílii v roce 2011 nebo v Bosně a Hercegovině v roce 2010.

Arthur Wirowski se od roku 2012 výzkumem těchto jevů zabývá a domnívá se, že by mohly mít meteorologické vysvětlení. Podle něj mohou mraky ledových krystalků ve velkých výškách vytvářet tzv. falešné slunce, barevné pásy a optické efekty podobné těm, které byly pozorovány během „slunečního zázraku“ na začátku minulého století.

Je zajímavé, že předem ohlášené datum „slunečního zázraku“ se nakonec ukázalo být pravdivým, problémem však zůstává, že v roce 1917 nebyly k dispozici žádné záznamové technologie, které by tento jev dokumentovaly.

Neporušená těla svatých

Neporušená těla svatých představují jeden z nejzajímavějších fenoménů církevní historie, který dodnes vzbuzuje velký zájem a fascinaci. Přesněji jde o těla světců, která se po smrti nerozkládají běžným způsobem. Církev tyto případy často považovala za zázraky, což vedlo k tomu, že tato těla byla uctívána jako svaté relikvie. Termín „neporušené tělo“ však neznamená, že tělo nepodlehne rozkladu nikdy. Mnohá z nich jsou dnes v jeho pokročilém stádiu nebo jsou z nich pouze kostry. Ten však trval násobně delší dobu, než je běžné.

Jedním z nejznámějších příkladů neporušeného těla je případ Alžběty Aragonské, španělské princezny a královny Portugalska. Její tělo zůstalo nedotčeno rozkladem více než 700 let. Alžběta byla známá svou dobročinností a zbožností, což jí přineslo pověst světice už za jejího života. Po její smrti bylo tělo pohřbeno, ale zůstalo neporušené, což bylo považováno za zázrak.

V roce 2016, při příležitosti 500. výročí jejího blahořečení, byla její pravá ruka vystavena veřejnosti. Věřící se mohli přiblížit ke stříbrné hrobce, kde byli vyzváni, aby přiložili čelo k její ruce a podívali se skrz kruhové skleněné otvory. Tento akt připomněl věřícím význam Alžběty Aragonské a posílil jejich víru v zázračné síly, které mohly zachovat její tělo.

Hluboce věřící Ital Carlo Acutis byl nadšený amatérský programátor, který vytvořil rozsáhlou online databázi eucharistických zázraků. Ve svých 15 letech podlehl leukémii, jeho tělo však po exhumaci z důvodu jeho blahořečení vykazovalo pozoruhodně nízké stopy rozkladu. P. Carlos Acácio Gonçalves Ferreira, rektor Sálu zřeknutí, v jednom rozhovoru řekl: „Bylo zjištěno, že jeho tělo je celistvé a integrální se všemi svými orgány, ale bylo již mírně porušené, proto bylo nutné provést rekonstrukční práce zejména obličeje. Nicméně poprvé uvidíme světce, oblečeného v džínách, teniskách a svetru.“

Alžběta Aragonská je také spojena s jedním z nejslavnějších křesťanských zázraků, známém jako „zázrak růží“. Jedno zimní ráno, když vycházela z hradu, aby rozdala chléb chudým, ji zastavil její manžel. Když se jí ptal, kam jde, řekla, že nese pouze růže, protože věděla, že by její skutky neschvaloval. Král pochyboval, že by v lednu mohla mít tolik růží, které jí naplňovaly sukni. Když Alžběta rozložila své šaty, ukázalo se, že chléb se skutečně proměnil v růže.

Méně než rok po její smrti došlo v blízkosti její hrobky k dvěma uzdravením, což vedlo k její kanonizaci. Když byl její hrob otevřen, tělo královny bylo nalezeno v neporušeném stavu. Biskup byl tak ohromen, že zhotovil novou hrobku ze stříbra a skla, kde její tělo odpočívá dodnes.

Zatímco zázrak neporušených těl byl dlouho vnímán jako nadpřirozený fenomén, moderní věda přinesla několik teorií, které mohou tento jev vysvětlit:

V některých případech bylo tělo světce pohřbeno v prostředí, které zpomalovalo proces rozkladu. Nízké teploty, suché prostředí nebo přítomnost určitých minerálů mohly přispět k přirozené mumifikaci těla. Nabízí se také přirozená mumifikace či chemické procesy a biologické faktory. Přirozená mumifikace je proces, při kterém se tělo uchovává bez lidského zásahu díky velmi specifickým podmínkám prostředí. Například suchý vzduch, vysoká nadmořská výška nebo prostředí s nízkou vlhkostí mohou způsobit, že tělo zůstane neporušené. Některé chemické procesy, jako je přítomnost určitých solí, mohou rovněž zpomalit rozklad. Navíc absence mikroorganismů a bakterií, které by tělo normálně rozkládaly, může také přispět k jeho dlouhodobé konzervaci. Zapomenout nesmíme také na to, že ve středověku a renesanci bylo balzamování běžnou praxí, ačkoli často nebylo dokumentováno. Některé z neporušených těl světců mohly být ošetřeny metodami, které výrazně zpomalily proces rozkladu.

Fenomén neporušených těl světců představuje fascinující průsečík mezi vírou a vědou. Zatímco věda dokáže mnohé jevy vysvětlit, zázraky a náboženské přesvědčení mají v srdcích mnoha lidí stále své pevné místo. Neporušená těla světců, ať už jsou výsledkem přirozených procesů, nebo božského zásahu, budou i nadále předmětem úcty, zájmu a debat.