Jsem kvadruplegik. Nemůžu hýbat rukama, nohama, hlavou, ústy, prostě ničím kromě očních víček. Jsem jen upoutaná k vozíku, který jezdí, ale není dostatečně přizpůsobený k tomu, aby za mě mohl i mluvit.
Jsem vklíněná do těch svých pomocných končetin na kolečkách, abych se dokázala alespoň přemístit do jiné místnosti, a dívám se na něj. Sedí uvolněně naproti mně a čte mi. Uši mi díky bohu fungují, a tak mu můžu alespoň mlčky naslouchat. Stejně jako si ho můžu i nestydatě prohlížet očima, do nichž jediných dokážu vložit všechny svoje niterný monology.
„Tohle je fakt stupidní příběh!“ odfrkne si pohrdavě a jedním prudkým pohybem odhodí dlouhou ofinu z čela. Pak si ty blonďaté prameny prohrábne a zastrčí je pod bílou kšiltovku.
„Kdo tohle mohl napsat?“ vysmívá se nějaké brakovce, kterou šlohl svojí starší sestře, a zavrtí hlavou nad fotografií odhalených těl ústředního páru na přebalu.
A já s ním letmými pohyby víček plně souhlasím, ale pravdou je, že naprosto chápu, jak to někdo mohl, ať už jakýmkoli způsobem, přenést na papír. Kdybych mohla psát, sepsala bych takovéhle šílené a předvídatelné zamilování taky, jen bych skryla křečovité klišé za hloubku, aby si z toho čtenář něco hodnotného odnesl.
Po tomhle neslyšném uvědomění se na něj pouze skrz oči smutně usměju a skenuju dál jeho ramenatou postavu, i když dávno moc dobře znám její každý jednotlivý detail.
„Napsal bych to líp,“ prohlásí samolibě a odhodí knížku za sebe na postel. Pak se opře o lokty a pohled mi na chvíli opětuje.
Snažím se ho skrz oči zeptat, jak by to napsal? Co by do příběhu vložil? Co by bylo jinak a jak by si pohrál s vnitřními rozpravami hlavního hrdiny? Ale on to z mého intenzivního pohledu nevyčte a začne vzápětí povídat o blížící se akci, na kterou se já stejně nedostavím.
„Můžeme se na něco podívat, ne?“ navrhne nakonec, a protože už ví, že z mé strany je odpověď hluchá, popadne ovladač a zapne bez váhání Netflix.
Pozoruju, jak se zamračeně soustředí na titulky k filmům a směju se s ním, když začne kousavě rozebírat bizarní obaly a anotace. Nakonec pustí Shreka, protože nad ním netrpělivost jako vždy vyhraje, a pohodlně se na mojí matraci rozvalí. Zahlédnu proužek opálené kůže břicha a toužím po něm přejet a alespoň na malou chvíli se o něj zahřát.
„Jo, mimochodem. Za měsíc odjíždím pryč. Dostal jsem to stípko,“ oznámí mi hrdě a já se ho snažím povzbudit úpěnlivým mrkáním, aby z toho pochopil, že si nepřeju nic víc než jeho pracně zasloužené štěstí.
Už jsem mnohokrát zkoušela vymrkávat i morseovku, ale nikdo si to nikdy nespojil, nebo je ani nenapadlo, že bych se o to mohla snad pokoušet.
„Máš ze mě radost?“ pokračuje s neskrývaným narcismem a já dám oči v sloup a pak podpořím rozpuk jeho ega tím, že zase mrknu v souhlasu. Roztáhne rty do svého typického drzého úsměvu, ze kterého si převezmu jen stopy vděku a fakt, že mu záleží na mém názoru.
Jistěže z něj mám radost. Kdyby si mohl přečíst moje myšlenky, pochopil by, jak moc jsem na něj pyšná za to, kam se od doby, co se známe, posunul. A jak moc si ho vážím za to, že mi při každém našem setkání otevře malý kousek sebe.
Ale taky by si přečetl, že ani za tělo, co správně klape, nechci, aby kdykoli odjížděl. Že se odmítám smířit s tím, aby tak snadno vymizel z mého života a že mě z nepřipravenosti přímo bolí představa, že už se po dnešku možná nikdy neuvidíme.
„Kdybych měl vztah, musel by vypadat jako ten mezi oslíkem a dračicí,“ protrhne ticho za moment otevřeně, jakmile se na obrazovce promítne scéna, kdy se tyhle dvě animované postavy sbližují v opuštěné věži, odkud mezitím Shrek vysvobozuje Fionu. Zasměju se v duchu s ním, ale vmžiku si v mysli osvojím daleko poutavější obraz.
Kdybych měla vztah já, chtěla bych, aby byl s tebou, řeknu si pro sebe a moc doufám, že to uslyší. Ale ani se nehne a kouká se na rozsvícenou širokoúhlou obrazovku dál, příčemž jen vtipně komentuje následující snímek, aby mě pobavil.
Dokoukáme film a on se zvedne k odchodu, zatímco vypíná televizi. Posmutním a snažím se mu očima naznačit, aby ještě chvíli zůstal. Že nejsem ani v nejmenším psychicky vyzbrojená na tu skličující samotu tady. Že nehodlám osamoceně čelit svým neodbytným myšlenkovým pochodům, které mi škubou cévy v mozku a zintenzivňují tu chemickou odlišnost.
Ale on to zase nepochopí a jen se skloní, aby mě na rozloučenou obejmul. Nasaju jeho vůni chladivého pánského sprcháče, která je mi jedinou blízkostí a kterou si ho vehnávám do mysli ještě barevněji. Toužím ho stisknout nazpět a vložit do toho teplého sevření všechno, co se ve mně právě teď mele agresivitou zapomenutého kávového prášku v mixéru.
„Tak jo. Tak zas někdy. Teď budu mít před odjezdem fakt plnej rozvrh, ale snad se ještě uvidíme,“ sdělí mi omluvně a stiskne silně opěradla vozíku, až se mu vyrýsují klouby pod snědým závěsem.
Na chvíli je tak v míře mých očí a já se snažím pomalu vymrkat svoje řvoucí nitro. A já se urputně snažím do toho pohledu vehnat to všechno, než mě tu zanechá. Tak jako vždycky opakuju svou zajetou rutinu a modlím se, že si toho všimne a pochopí. Tak jako při každým našem setkání i loučení vykonávám rituál, aby se mu zaryl hluboko do všech tkání.
Pokouším se mu skrze modrozelené duhovky povědět, co pro mě znamená a co cítím vždycky, když se proplete naše přítomnost. A co se nám děje v mých tolik živých snech a v mojí vlastní zrádné hlavě, kde žádný vozík neexistuje. A o kom vlastně ve volných chvílích v duchu píšu tu debilní brakovku, kterou by si asi v životě dobrovolně v knihovně nevybral.
„Víš, že jsem se nikdy nikomu tolik neotevřel, jako tobě? Dík. Ani nevíš, jak si mi pomohla. Seš fakt nejlepší posluchač,“ zašeptá mučivý závěr a pak se odrazí od opěradel a s těmito slovy mě opouští na dobu neurčitou. Já za ním v duchu a skrze svoje oči volám vytrvale pořád to samé dokola. Liju všechny ty emoce ven, ale on to nedokáže slyšet, cítit ani vidět.
A tak si ještě dlouho po tom přehrávám tu scénu znova a znova a přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak. Jak víc jsem mu to mohla ještě naznačit. Myslím na to, že já možná nemůžu mluvit, nebo se hýbat, ale on se zase musel narodit slepý, protože přece i idiot by pochopil, že v mých očích jsou všechny odpovědi, které potřebuje vědět.
A nebo jsem prostě jenom stupidní, protože z tohohle by to nevyčetl ani reinkarnovaný Einstein.
Vstanu z vozíku, který je ve skutečnosti jenom blbá obyčejná židle. Narovnám se a zvučně si povzdechnu. Pak posléze do ticha svého pokoje vykřičím všechny své tolik oblíbené nadávky.
Jistěže jsem to do prdele mohla udělat jinak, a mnohem líp! Ale to bych se nesměla kurva tolik bát! A i když si nadávám a do vozíku v podobě mojí židle znechuceně mlátím o sto šest, ani na moment mě nenapadne, abych svoje naprosto funkční nohy dala do pohybu, rozběhla se za ním a svýma dokonale funkčníma rukama ho zastavila.
Jsem zavřená sama v sobě, moje hrdost a ledovost sedí na tom zpropadeným jezdícím křesle a citově jsem se zranila natolik, aby mě to na něj ochrnutou posadilo a nedovolilo mi to nikdy víc explicitně o slabosti k lidem promluvit.
Reklama
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek
