Uveďme si na začátek příklad rockového koncertu. Někteří zvukaři žijí v přesvědčení, že čím hlasitější hudba, tím lepší zážitek. Přesto jsme schopní na koncertu rockových hvězd rozumět tomu, co říká partner stojící vedle nás. Dokonce to vypadá, jako by se ostatní zvuky na chvíli ztlumily. Stěží můžeme předpokládat, že se celý stadión ztišil jenom proto, aby nám mohl partner říct o svých bolavých uších. Kdo tedy stojí za tím, že i v hlučných podmínkách dokážeme zachytit, co nás zajímá? Ten nejlepší zvukař ze všech – náš mozek. To on posoudí, jaké zvuky jsou pro nás důležité, a ostatní odfiltruje.
Role mozku coby zvukaře je ještě více patrná v situacích, kdy náhle zaregistrujeme úryvek z rozhovoru, který nás předtím vůbec nezajímal. Třeba na narozeninové oslavě, zabráni do hovoru s bývalým spolužákem – najednou zaslechneme svoje jméno, vyřčené v rozhovoru, který jsme doteď úspěšně ignorovali. Jak to ten mozek dělá?
Mozek rozhoduje, co uslyšíme
Kdybychom vnímali všechny informace, které se na nás během dne valí, asi bychom za chvilku skončili na psychiatrii. Lidský mozek naštěstí pracuje selektivně, což znamená, že si vybírá, čemu bude věnovat pozornost. Díky selektivní pozornosti jsme schopní naslouchat jednomu člověku a dalších padesát ignorovat.
{souviseící}
Takhle to možná zní jednoduše, jenže ono to jednoduché vůbec není. Jak například mozek pozná, na které informace se má zaměřit? Jak z toho množství informací určí, co je pro nás důležité? A jak je možné, že ačkoliv se soustředíme na rozhovor s jedním člověkem, zaregistrujeme zároveň i naše jméno zmíněné někým na druhé straně místnosti? Takové otázky si kladou i psychologové, první vědecké výzkumy však měly ryze praktický význam.
Jména i tabu
Na počátku 50. let 20. století zkoumal Colin Cherry problémy, s nimiž se potýkali řídící letového provozu. V té době dispečeři přijímali zprávy od pilotů prostřednictvím reproduktorů v řídící věži. Nicméně z jediného reproduktoru se ozývaly hlasy mnoha pilotů a dispečeři měli co dělat, aby postřehli relevantní informace.
Účastníci Cherryho výzkumu měli za úkol poslouchat a oddělit od sebe dvě různá sdělení, linoucí se z reproduktoru současně. Cherry odhalil, že schopnost oddělit zvuky od šumu v pozadí je ovlivněna mnoha proměnnými, včetně pohlaví mluvčího, směru, ze kterého zvuk přichází, tónu nebo rychlosti řeči.
Při dalším výzkumu rozdal Cherry účastníkům speciální sluchátka, která každému uchu přehrávala odlišnou zprávu, a požádal je, aby se soustředili pouze na informace přicházející z vybrané strany. Zjistil, že účastníci jsou schopni zaregistrovat své jméno i z kanálu, kterému neměli věnovat pozornost. Stejně jako v našem případě z narozeninové oslavy.
Kromě jmen pak poutají naši pozornost obzvláště silně tabuizovaná slova, zejména ta spojená se sexualitou. Schopnost selektivně si všímat vlastního jména byla zjištěna již u kojenců ve věku 5 měsíců, naopak tabuizovaná slova působí až na děti s rozvinutou slovní zásobou a porozuměním jazyku.
Jak probíhá „filtrace“?
Schopnost zachytit významově důležitá slova i z rozhovorů mimo naši pozornost vzbudila otázky ohledně způsobu, jakým mozek informace zpracovává a třídí. Vzniklo hned několik modelů, snažících se o vysvětlení selektivní pozornosti.
Špatně slyšící lidé mohou mít ve skutečnosti uši v pořádku, problém však nastává v jejich mozku, který ztrácí schopnost správně zpracovávat zvukové podněty.
Donald Broadbent navrhl teorii známou jako „model filtru“, podle níž existuje v mozku filtrační mechanismus, který blokuje informace mimo pole naší pozornosti. Broadbent předpokládal, že informace, které se dostanou do mozku prostřednictvím smyslových orgánů (v tomto případě uší), jsou uloženy ve smyslové paměti a do další fáze zpracování (do pracovní paměti) propustí mechanismus filtru pouze informace, na které jsme se soustředili. Broadbentův model však nedokáže vysvětlit schopnost zachytit významově důležitá slova, na něž se nesoustředíme.
Broadbentův model doplnila Anne Treismanová „modelem útlumu“. Podle něj filtr informace zcela nezastaví, nýbrž jenom oslabí, což jim umožňuje projít všemi fázemi zpracování na nevědomé úrovni. Díky tomu se k nám mohou dostat i slova ze zdroje mimo naši vědomou pozornost.
Naopak podle dalšího modelu Diany Deutsch, Anthony Deutsche a Donalda Normana nejsou do pracovní paměti posílány ze zdrojů mimo naši pozornost všechny informace, ale pouze ty, které projdou sekundárním filtrem hodnotícím jejich důležitost.
Kouzelná AI sluchátka
Ovšem ani u člověka není selektivní pozornost samozřejmostí. Se stářím se totiž zhoršuje nejen samotný sluch, ale také schopnost zpracovávat a vyhodnocovat přijaté informace.
Vědci z University of Maryland zjistili, že špatně slyšící lidé mohou mít ve skutečnosti uši v pořádku, problém však nastává v jejich mozku, který ztrácí schopnost správně zpracovávat zvukové podněty. Konverzace v přeplněné místnosti se proto pro ně může stát nesmyslnou změtí zvuků.
Starším lidem, a samozřejmě nejen těm, však svítá naděje na ničím nerušený poslech blízkých osob v rušivém prostředí. Sluchátka potlačující šum (noise-canceling) jsou již dobře známá, jenže ty potlačují všechny zvuky, tedy i ty, co bychom chtěli slyšet. Nový prototyp systému umělé inteligence s názvem Target Speech Hearing, vyvinutý výzkumníky z University of Washington, má tento problém vyřešit. Dává totiž uživatelům možnost vybrat si osobu, jejíž hlas zůstane slyšitelný, i když všechny ostatní zvuky zůstanou potlačené.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
