Žiju druhý život. Po transplantaci ledviny jsem hodně věcí přehodnotila, přiznává Květa

V Květě Santlerové se nezapře životní optimista. Právě síla jejího pohledu na život ji dostala z nejhoršího období, kdy jí selhaly ledviny a málem zemřela. Tehdy se, jak sama říká, podruhé narodila. „Dříve jsem se starala o všechno ostatní, jen ne o sebe. Přecházela jsem chřipky, angíny. Přednější bylo studium, práce, děti, podnikání, péče o domácnost a já jsem byla na posledním místě. Kladla jsem na sebe extrémní požadavky. Někdy jsem si připadala jako křeček v kolečku, který pořád běží a běží a nemůže se zastavit. Žila jsem samými MUSY, můj plánovací kalendář byl narvaný úkoly,“ vzpomíná na dobu minulou.

Před devíti lety se ale všechno změnilo. Květu zachvátila neskutečná únava, kdy prakticky nebyla schopná se zvednout z postele. Náročné bylo vůbec otevřít oči. Přidaly se otoky, nevolnost. Následovaly léky, kortikoidy, po kterých přibrala patnáct kilo. „Pak už to prostě nešlo. Ta únava byla tak strašná, že jsem přes den i desetkrát usnula. Psychicky i fyzicky jsem byla na dně. Neskutečně mi pomáhal manžel, který o mě pečoval jako o mimino, a báječní lékaři,“ vzpomíná dojatě. V šedesáti letech skončila na domácí dialýze.

Dříve jsem se starala o všechno ostatní, jen ne o sebe. Žila jsem samými MUSY, můj plánovací kalendář byl narvaný úkoly. Teď si život užívám.

Hledal se tedy vhodný dárce. Svou ledvinu Květě nabídli i oba její bratři. „Sice to nevyšlo, ale oběma za to nepřestanu být do smrti vděčná. Věřili byste tomu, že mi ledvinu chtěl dát i můj nejstarší, tehdy devítiletý vnuk? To mě opravdu rozplakalo.“

Vhodný dárce se ale nakonec našel, Květa dostala druhou šanci a rozhodla se ji naplno využít. Firmu předala synovi a dnes už si jen plní své sny. „Snažím si užít každý den. Hodně cestuji, čtu, nedělám za každou cenu věci, které nechci. Snažím se odpočívat. Zkrátka se raduji ze života. Věřím, že většina lidí je dobrých a slušných. S těmi se velmi ráda stýkám,“ říká s potutelným úsměvem.

Jak se cítíte dnes? Můžete dělat vše?

Cítím se výborně. Kromě několika malých omezení mohu dělat všechno. Například jsem přestala lyžovat, abych se nezranila. Dlouhé horské pochody už také nezvládnu, ale to jsou věci, které se dají nahradit jinými a nechybí mi.

Když se ohlédnete zpět, je něco, co byste udělala jinak?

Asi bych nebyla tak náročná na sebe ani na své syny. Chtěla jsem, aby byli úspěšní, aby se dobře učili, sportovali, měli všechno v pořádku, myslela jsem si, že pro ně dělám to nejlepší, a oni mi to dnes někdy vyčítají, že jsem na ně hodně tlačila. Ano, je pravda, že jsem chtěla být ve firmě i doma „paní dokonalá.“ Nevím, kdybych na ně neměla takové nároky, jestli by z nich vyrostli tak dobří chlapi, kteří se umějí porvat se životem, umějí jazyky, mají dobrou práci a jsou skvělí tátové. Jinak jsem to prostě neuměla.

V dobrém manželství nesmí chybět láska, úcta a snaha o to, aby se ten druhý s námi cítil dobře, nenudil se s námi, těšil se domů. Je dobré také vztah okořenit humorem.

Litujete něčeho?

Nedávno jsem o tom přemýšlela. Lituji, že jsem se nerozloučila s maminkou, než zemřela, přijela jsem pozdě. To mě moc mrzí. Ale mělo to tak být, jako všechno v životě.

A měla byste recept na spokojené manželství?

Jé, tomu se musím smát. Těch jsem napsala v obou mých knihách! Já věřím, že v dobrém manželství nesmí chybět láska, úcta a snaha o to, aby se ten druhý s námi cítil dobře, nenudil se s námi, těšil se domů. Je dobré také vztah okořenit humorem. Ale pozor, platí, že recept, který funguje nám, nemusí jinému fungovat vůbec a každý si život musí uspořádat podle sebe.

Jak vidíte dnešní děti a mladé lidi?

Pokud soudím dle svých vnoučat, dnešní děti jsou báječné. Ne, vážně, nesnáším, když se nadává na mladou generaci. Dělalo se to již v antice, kdy si moudří mužové stěžovali, jak si mladá generace neváží starší, jak jsou mladí poživační, hodně se opíjejí, jak málo pracují a jsou prostě příšerní.

Já mám s mladými lidmi, které znám, výborné zkušenosti. Jsou chytří, použitelní, znají jazyky, cestují, mají často srovnané hodnoty více než ti staří, nebojí se tolik, jak jsme se báli my. Jasně, mnozí namítnou, že stále čumí do telefonu, berou drogy, jsou líní aj. Každá doba má své nástrahy, plusy a mínusy. Já jim ale věřím a myslím si, že se v životě budou dobře orientovat.