Před chvílí roztomilé děťátko, teď se válí po zemi, je rudé vzteky, kope kolem sebe a šíleně nahlas křičí. Nad ním stojí nešťastná maminka, rudá stejně jako její ratolest, ale studem. Dělá, že nevidí pohoršené pohledy kolemjdoucích, že neslyší poznámky typu: „No jo, další fracek, co se neumí chovat,“ nebo „Ty ale zlobíš maminku, to se nedělá, ošklivé dítě.“ Přemýšlí, co by asi tak mohla udělat, aby batole přestalo, snaží se rozvzpomenout si, co že se to v příručkách respektující výchovy vlastně doporučuje, jenže během toho všeho jí začíná přemáhat stoupající stres a ona se slyší, jak na dítě křičí, táhne ho pryč a zároveň ví, že si tohle bude za chvilku vyčítat. Křičela, zase se neudržela. Jenže jak tohle šílené období vzdoru zvládat? Vždyť je to k zbláznění…
Menší okénko do běžného dne s batoletem mezi druhým a třetím rokem, u některých dětiček se podobné „záchvaty“ mohou začít objevovat už kolem roku a půl. O období vzdoru se hodně mluví, hodně píše, hodně se radí, co a jak dělat, když si potomek lehne na záda, přestane spolupracovat a brečí a křičí a dělá rozruch. Už méně se mluví o tom, proč se to všechno děje, jak se s tím dá pracovat, nebo dokonce zda a případně jak se dá takovým „hysterákům“ předcházet.
Hranice v respektující výchově
S laskavým řešením přichází koncept respektující výchovy, který popisuje, jak s dítětem jednat s respektem k jeho potřebám. Jenže v posledních letech vidíme, že rodiče respektující výchovu berou za nesprávný konec, čímž v podstatě anulují její pozitivní efekty a dovádějí do extrému běžné dětské projevy, které jim potom začínají přerůstat přes hlavu. A potom je tu buď křik rodičů, kteří rozbouřené děti už v danou chvíli nedokáží snést, nebo jejich okolí, kterému jednoduše vadí, že mu cizí dětí „lezou po hlavě“, křičí, dupou… Takže kde je respekt a co je vlastně ta respektující výchova, co je správně a co je špatně, dá se dítě vychovávat s respektem a zároveň se zdravým nastavováním hranic?
Reklama
Podle Kristýny Eliášové je největším úskalím respektující výchovy nepochopení toho, co vlastně znamená respekt. To pak samo o sobě podrývá roli rodiče, ten se ve svém postavení cítí nejistým, sám vlastně neví, co by dítě mělo a nemělo a jak by se on k tomu měl či neměl postavit. Pokud je ale nejistý rodič, je nejistý potomek a s nejistotou úzce souvisí rozháranost, splín, smutek, vztek. Což jsou pocity, které dítě jinak než pláčem vyjádřit nedokáže. Ve dvou nebo třech letech k tomu zkrátka ještě nemá jiné komunikační prostředky.
S respektem musí rodič začít u sebe
Co to tedy vlastně je respekt? A jak ho projevovat potomkům? Podle Kristýny Eliášové je potřeba začít u sebe. Já jako máma musím znát své hranice, co mi vadí, co už je pro mě přes čáru, a je mou povinností starat se o to, aby je dítě nepřekračovalo. Potom jsme oba „v bezpečí“, jak říká Eliášová, potom mohu být klidná, spokojená a mohu pro sebe a pro své dítě vytvářet bezpečné, respektující prostředí. A dostáváme se k jádru situace – protože respektující výchova nemůže fungovat jednostranně, vždy tu musí být respekt jak k dítěti a jeho potřebám, tak také k rodiči. „Potřebujeme ale pochopit, že malé dítě není schopno vidět potřeby svého rodiče. Často jim nedokáže ani porozumět, byť se rodič snaží komunikovat, co potřebuje. Nemá k tomu dostatečný nadhled a zkušenost. I tato část je tedy na rodiči. Součástí rodičovské role je zařídit, aby byly respektované jak potřeby dětí, tak potřeby rodiče samotného,“ vysvětluje Kristýna Eliášová. Já jako rodič jsem si vědom svých hranic a mám také nadhled, který dítě nemá, což mě činí zodpovědným za jeho prospívání a bezpečí.
Aby to neznělo moc abstraktně, zmiňme konkrétní příklad. Na konkrétních příkladech Kristýna Eliášová celý svůj výklad hranic v respektující výchově také staví. Jak to tedy je? Já jako máma vím, že když se dítě nenají, bude mít hlad, klesne mu hladina cukru v krvi, bude unavené a protivné, což povede k tomu, že bude přehnaně reagovat na některé podněty, což může vyústit v záchvat vzteku. Já jako máma vím, jak dlouho moje dítě vydrží být vzhůru a aktivní, a kdy je čas jít do postele, abychom ráno mohli přiměřeně vstát, abychom stihli, co potřebujeme stihnout. „Malé dítě, které má hlad nebo pociťuje velkou únavu, často nepřijde samo s požadavkem na jídlo nebo odchod do postýlky.
Kristýna Eliášová odrazuje od zdlouhavého vysvětlování, které dítě v záchvatu jednak vůbec nemusí vnímat, jednak ještě nemá kapacitu na to pochopit všechny souvislosti.
Dává nám svou únavu nebo hlad najevo řečí svého těla,“ vysvětluje Kristýna Eliášová. Je tedy na rodiči, aby rozhodl, kdy se půjde do postýlky, a dopřál mu klidné usínání a chystání dřív, než se přetáhne a opět se stane citlivějším na různé podněty, které mohou vyvolat záchvat vzteku. Ano, maminky (rodiče) musí myslet dopředu, musí plánovat, odměnou za to je spokojené, najedené a vyspané dítě, které lépe zvládá situace, jež denně přicházejí.
Jak na hysteráky u batolat? První dvě rady, které zmiňuje Kristýna Eliášová, už zazněly. Dbát na to, aby bylo dítě najedené a dobře vyspinkané. S tím souvisí nastavení určitého denního rytmu – takového, který bude vyhovovat dítěti i mamince, takového, ve kterém se bude celá rodina cítit dobře. Děti potřebují své rituály, potřebují vědět, co bude následovat, potřebují ve dni záchytné body, díky nimž se učí o průběhu dne, radostech, povinnostech, také získávají povědomí o čase. Dítě, které ví, co ho čeká, se může v rámci svého rytmu učit přebírat menší povinnosti, čímž postupně získává samostatnost, o kterou v období vzdoru tolik stojí. Protože co je období vzdoru?
Naplnění potřeby „já sám“ pomáhá dítěti od frustrace
Podle mnohých psychologů jde o špatně formulovaný název pro čas, kdy se začíná probouzet ego, formovat osobnost, kdy si dítě začíná uvědomovat sebe sama jako samostatnou jednotku, přichází na to, co je jeho, testuje hranice, zkouší, co si může dovolit. Malé děti jsou navíc přirozeně egocentrické, dokáží tedy posoudit situace jen ze svého úhlu pohledu, což je přirozené, ale plyne z toho, že nechat malé dítě rozhodovat o zásadních situacích zkrátka nelze. Protože, a vracíme se zase na začátek, ono nemá nadhled a nezná přímé důsledky, od toho má rodiče, který o něj pečuje, protože on ten nadhled má a využívá. Pokud ale budeme své dítě pozorovat, sledovat a vnímat, můžeme ho krásně respektovat, dovolit mu, co může v rámci své rozvíjející se osobnosti zvládnout, a zároveň jej vést a nastavovat mu laskavé hranice.
Konkrétně: mezi druhým a třetím rokem přichází také období „já sám“. Z omezování potřeby zkoušet také pramení vztek. Umožněme dětem zkoušet, co zvládnou, vymýšlejme drobné úkoly, které jim můžeme dát na zodpovědnost – jednak tím rozvíjíme jejich um a šikovnost, jednak podporujeme zdravý vývoj a uspokojujeme jejich chuť po samostatnosti. Z toho profitují všechny strany – dítě není frustrované, že mu všechno zakazujeme, rodič postupně získává parťáka, který mu v mnohém pomůže, tudíž je potom více času i na zábavu. Kristýna Eliášová v tomto radí, abychom zapojovali děti do běžných denních činností, jako je práce v kuchyni nebo uklízení: „Pro dítě může být i práce v domácnosti skvělou hrou a pro rodiče často větším uspokojením než dlouhé hraní s dětmi a jejich hračkami,“ vysvětluje s tím, že dítě tak naplňuje přirozenou potřebu napodobovat, učí se, jak být užitečné, učí se, jak funguje pomoc, jak funguje život.
Důležité je uznat opravdovost dětské emoce či potřeby
Dalším významným pomocníkem při zvládání projevů v období vzdoru je prosté pochopení. Uznání opravdovosti dětské emoce. Protože nám se může zdát nicotné, že dítě pláče kvůli rozbitému hrníčku nebo rozbourané věži z kostek nebo kvůli tomu, že ho ke stolu s židličkou přisunul tatínek místo maminky, nebo proto, že mu nechceme koupit to úžasné hasičské auto. Jenže pro dítě to zrovna v tu chvíli může být ta nejdůležitější věc v životě – děti nemají nadhled (opakuji záměrně), neznají souvislosti, žijí přítomností. A zlehčování situace může ranit, náš odpor zase budí jejich odpor a reakce se jen vyhrocuje.
Dítěti v emocích nemá cenu něco vysvětlovat – to můžeme udělat později, při reflektování situace.
Mnohdy opravdu stačí uznat emoci, nebojovat, říct třeba: „Já vím, že jsi naštvaný. Moc jsi to auto chtěl. Moc tě to mrzí, viď?“ A nabídnout objetí, teplou náruč. K uznání emoce patří také nabídka alternativy: „Ne, nebudeme přelévat vodu z hrníčku do polévky. Jestli chceš přelévat, můžeme to dělat ve vaně, co ty na to?“ S tím souvisí důslednost – nenechat dítě, aby dělalo něco, co nám vadí, a se slovy nechat přijít i činy: „Tedy jemně si hrníček vzít, odsunout z dosahu a doprovodit slovy – Nemůžu tě nechat přelévat polévku,“ radí Kristýna Eliášová. Počítáme s tím, že může přijít pláč a vztek, je to normální, dítě to ještě jinak neumí. Můžeme nabídnout pochopení, objetí, alternativu. Ale je důležité nepolevit, protože potom si dítě může zapamatovat, že na maminku funguje pláč, a bude tuto metodu přirozeně využívat.
Pozor na zdlouhavé vysvětlování, na batolata nespěchejme
Takže: pochopení, uznání emoce, nastavení hranice, nabídka alternativy. Kristýna Eliášová odrazuje od zdlouhavého vysvětlování, které dítě v záchvatu jednak vůbec nemusí vnímat, jednak ještě nemá kapacitu na to pochopit všechny souvislosti. S batolaty mezi druhým a třetím rokem radí mluvit stručně, jednoduše a takovéto jednoduché vysvětlování si nechat na konec, kdy reflektujeme situaci. Například: „Pamatuješ, jak ses u stolu zlobil, že nemůžeš přelévat vodu z hrníčku do misky s polévkou? A já jsem ti říkala, že můžeme přelévat z kelímků ve vaně. A vidíš, teď jsme ve vaně a přeléváme.“ Pomáháme tak dítěti poznávat souvislosti, kontexty a spojovat si je. Postupně se tak naučí, že každé „ne“ neznamená konec světa, protože existují jiné možnosti, jak uspokojit svou potřebu.
Vyplácí se také na batolata nespěchat. Nám se může zdát, že si jen tak jezdí autíčkem po zemi sem a tam, ale ono může být zabráno do hry až po uši a náš pokyn, aby toho ihned nechalo a šlo k obědu, se potom samozřejmě nesetká s nadšením a můžeme narazit a přivodit jeho bouřlivou reakci. Dejme jim čas dodělat, co potřebují, dejme jim pochopení a nahlasme dopředu, že „až bude ručička tady, za deset minut, půjdeme uklidit hračky a obědvat“. Nebo se zeptat: „Co ještě potřebuješ udělat?“ a umožnit jim to. Zároveň opět nezapomínejme na důslednost a trvejme, na čem jsme se dohodli, i přes to, že dítě smlouvá. Ono „trvání na svém“ přitom neznamená být podrážděný, zvyšovat hlas, křičet, ale přátelským přístupem ukázat, že co řekla maminka, platí, a to opět s pochopením k dítěti. „Já vím, že se ti nechce, ale už jdeme, už je čas,“ říkáme a můžeme dítě vzít do náruče a odnést ke stolu, případně můžeme využít vtip, legraci: „Kdo bude první u stolu? Tři, dva, jedna…“ – záleží, co dítě preferuje, co nám zabere.
Nevysvětlovat, neodporovat, jít do soukromí a počkat
Takže jak je vidět, k tomu, abychom předešli obávanému „hysteráku“, můžeme využít celou řadu prostředků, které jsou respektující jak k dítěti, tak také k rodiči. Někdy se ale stane, že nic nefunguje, dítě má zkrátka špatnou náladu a vztekat se začne tak jako tak. Jak potom k situaci přistoupit respektující metodou? Kristýna Eliášová připomíná, že každý je odborník na své dítě. Své dítě milujeme, známe, máme vypozorováno, co mu pomáhá, takže neexistuje univerzální řešení.
Co platí pro všechny, že dítěti v emocích nemá cenu něco vysvětlovat, to můžeme udělat později, při reflektování situace. A další v podstatě univerzální rada – pokud se dítě vzteká na veřejnost, dopřejme jemu i sobě soukromí a odveďme ho (odnesme) někam, kde budeme mít společně alespoň trochu soukromí. A potom už platí, že u každého zabere něco jiného – pomáhá ozvěna: „Já vím, že se zlobíš, ano, hrůza,“ nabídka objetí, nebo jen tichá sounáležitost – být s dítětem a čekat, až si samo řekne nebo ukáže, co mu pomůže. Co však Eliášová doporučuje, je usměrňovat reakce (nastavovat laskavě hranice): „Ano, je v pořádku se zlobit. Ne, nebudeš mě kopat,“ s tím, že rovnou bereme nožičku a dáváme ji z dosahu. Nebo: „Je v pořádku se zlobit, ale nemůžeš házet autíčkem, můžeš házet polštářem,“ a bereme autíčko, podáváme měkký polštář.
Když se to vezme kolem a kolem, respektující výchova je vlastně docela logická. Alespoň tak, jak ji vykládá Kristýna Eliášová. Respektovat dítě, respektovat sebe a v tomto modu společně fungovat. Nastavovat hranice, které sami respektujeme, bez křiku a dříve, než dítě překročí ty naše hranice. Předávat dětem svůj pohled na svět, učit je, pomáhat jim se rozvíjet, vést je a ochraňovat, rozhodovat z polohy rodiče a nadhledu, který máme.
A ještě jedna užitečná rada na závěr: „Ke každému ´ne´ by mělo existovat nějaké ´ano´. Ve chvíli, kdy dítěti nastavujeme hranici, říkáme ´toto ne´, přemýšlejme, kam ho můžeme přesměrovat, jakou nabídnout alternativu. I tím vyjadřujeme pochopení, jdeme naproti dětským potřebám a předcházíme vzteklým záchvatům,“ uzavírá Kristýna Eliášová.
