Bylo mu osmnáct let, když začal koketovat s drogami. Ty ho srazily na kolena. Několikrát přišel o všechno, zakusil, jak chutná život na ulici i za mřížemi. Po dvaceti letech je ale k nepoznání. Majitel realitní společnosti, hrdý otec a v neposlední řadě autor knižní zpovědi Změna je možná, popisuje, jak velkou roli v tom všem hrálo pochopení Boha a všeho, co to slovo znamená a přináší.
„Zásadní bylo se rozhodnout. Okolo vnitřního rozhodnutí se točí všechno. Náš život je souborem na sebe navazujících rozhodnutí, která nás formují pro další dny a roky. A druhou, stejně důležitou věcí, je pochopení toho, kdo skutečně jsme a proč sem přicházíme. Respektive kdo skutečně jsem a proč jsem tady,“ říká Petr Firman.
Vy jste to pochopil. Proč jste tady?
Abych ukázal lidem, že změna je možná, nehledě na to, v jaké životní nebo sociální situaci se nacházíme. Abych jim ukázal, že chodit do práce na osm hodin denně za třicet tisíc měsíčně nemusí být jediná cesta, protože například díky malému podnikání, které si rozjedete při zaměstnání, bez velkých investic a rizik, se po nějaké době dá tato částka vydělávat za dvě nebo tři hodiny práce denně. Pak je prostor opustit klasické zaměstnání. Díky tomu získáte víc času pro svou rodinu, pro své děti, své blízké, ale především pro sebe. Dokud jsme v tom věčném kolotoči, v tom známém krysím závodě, tedy práce, složenky daně, víkend a pak zase zpátky, nemáme možnost uvědomit si naše možnosti a vidět další cesty. Proto je čas tak důležitý. Často se honíme za penězi na úkor všeho ostatního a to není správně. Chybí nám rovnováha, vyváženost. A tu je potřeba hledat ve všech životních směrech. Dokud na to není dostatek času a lidé žijí ve stresu ze své finanční situace, nemají možnost se nadechnout a žít.
Související…
Reklama
Především ale, abych lidem ukázal, že není potřeba hledat Boha kdekoli vně nás. Každý jsme Bůh, jen jsme na to zapomněli. Přišel čas vzpomenout si.
K tomu se určitě ještě vrátíme. Pojďme ale nejdříve na začátek vašeho příběhu. Trestná činnost, drogy, vězení, jak to všechno začalo?
To je hodně složité téma, které by samo vydalo na celou knížku. Za roky terapií a léčby jsem pochopil, že příčiny sahají do raného dětství. Bylo mi osmnáct, když jsem s kamarády začal krást auta, tím to všechno začalo. Chytil jsem se party a bylo to. Poměrně brzy, přibližně po půl roce, nás chytili. To byl ten spouštěcí bod, kdy jsem začal brát drogy.
Jak je to možné, když jste šel do vězení?
Právě že nešel, tedy ne hned. Pět let nás vyšetřovali na svobodě, zavřeli mne až po téhle době. Byla to divoká devadesátá léta. Do vězení jsem se dostal až potom, co jsem prošel civilkou, oženil se a založil rodinu. Celé to bylo postavené na hlavu. Měli nás zavřít všechny hned, hodně lidem by to ušetřilo trápení. Takže místo, abych byl na vazbě, našel jsem svoji novou lásku – pervitin. Když tak nad tím přemýšlím, za mou závislost může ten soudce, co nás nechal vyšetřovat na svobodě (smích).
Kde jste na to bral peníze?
Částečně z dealování, částečně z práce, kde jsem vydělával celkem dost na to, abych si mohl perník kupovat.
Co vám ve vězení dodávalo sílu to zvládnout?
Upřímně, bylo mi dvacet tři, dostal jsem pět let, ze kterých jsem odseděl tři a půl roku. Moc sil jsem tam neměl. Je ale na místě zmínit, že vězení nebylo nic úplně drastického, nebo aspoň pro mne ne. Byl jsem ve výkonu trestu nejdřív na Pankráci, kde jsem dva roky pracoval v tiskárně, a po přeřazení do mírnějšího typu věznice jsem to doseděl v Hradci Králové na Pouchově. Vycházel jsem z něj už jako úplně jiný člověk. Starší, zkušenější.
Jaký byl návrat do života? Říká se, že mnoho lidí se zase propadne do recidivy.
To právě byla ta nejnáročnější doba. Venku jsem byl od roku 2001 a myslím, že někdy kolem roku 2003 se objevila situace, kdy jsem musel někomu ze své minulosti zaplatit půl milionu, který jsem si půjčil od lichváře na měsíc. Tehdy to byly hodně velké peníze. Abych to splatil, začal jsem s kamarádem vyrábět a prodávat drogy, což přineslo zajímavý refresh mých začátků na drogách.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem v té práci udělal průser, a vyhodili mne. To byl ten bod, kdy jsem o vše přišel znovu, kdy jsem si řekl DOST a zařídil si léčbu, která celkem trvala dvacet měsíců.
Zároveň ale tady byla tíha vydírání, abych vše zaplatil. Bylo to velmi náročné období, které skončilo tím, že jsem odešel od rodiny, abych ji chránil, a během velmi krátké doby skončil na ulici jako bezdomovec. Kradl jsem, ale ten dluh jsem nikdy nezaplatil. Svou první ženu jsem několik let neviděl a přetrhl se vztah s mou milovanou dcerou, což mne dodnes velmi mrzí. Jakkoli jsme spolu teď úplně v pohodě, není to takové, jaké bych si přál.
Co bylo na cestě ke svobodě nejtěžší? A co vám nejvíc pomáhalo, když vám bylo fakt těžko?
Při prvním pobytu ve vězení mě hodně držela nad vodou rodina, takže to odloučení, ztráta svobody samotná a představa, o co venku přicházím, co se tam beze mne děje. Je to zajímavé, dlouho jsem o tom nepřemýšlel. Díky za tu vzpomínku a připomenutí.
Při druhém to bylo jiné. Vězení pro mě bylo vysvobozením, měl jsem střechu nad hlavou a byl jsem za to rád.
Kdy a jak tedy přišla ta zásadní změna, obrat ve vašem životě?
V prosinci 2005. V květnu toho roku mne pustili z druhého výkonu trestu. Už tam se něco změnilo. Byl jsem rok čistý, k drogám jsem se tentokrát nedostal. Po propuštění jsem šel v podstatě hned na ulici, ale už jsem tam být nechtěl. Přes léto jsem se ještě všelijak toulal, ale na podzim jsem si našel práci i bydlení – bylo to zkrátka jiné. Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem v té práci udělal průser, a vyhodili mne. To byl ten bod, kdy jsem o vše přišel znovu, kdy jsem si řekl DOST a zařídil si léčbu, která celkem trvala dvacet měsíců. Od té doby buduji svůj život. Asi také stojí za zmínku, že jsem se do té práce po léčbě vrátil a byl tam dalších osm let.
Posledních deset let analyzujete, co vám to mělo dát. K čemu jste došel?
Pochopil jsem, že každý z nás je Bůh. Respektive každý s nás je součástí jednoho Boha a on je naší součástí. My všichni jsme součástí jednoho celku, který se v různých úrovních probouzí. Někomu to potrvá ještě několik životů, někdo už v tom procesu je, ačkoli ho třeba nemusí chápat, vnímat, rozumět mu.
A co byste rád předal těm, kteří jsou na tom podobně?
Jako já tenkrát? Vždycky můžeš udělat změnu a otočit to. Záleží jen na tobě, ať ti kdokoli říká cokoli. Je to tvůj život, tvoje rozhodnutí, dokážeš, cokoli budeš chtít. Budeš ale potřebovat trpělivost a vytrvalost. Ta změna není jednoduchá, není zadarmo, ale stojí za to. A nikdy nezapomeň, že nejsi sám nebo sama. Vždy máš u sebe svého strážného anděla, pozvi si ho do života, požádej ho o pomoc.
Je to pryč. Je ale potřeba říct, že mám v tomhle fakt velké štěstí, protože je spousta lidí, kteří neberou drogy třeba ještě déle než já, a chutě na ně je stále přepadají.
Dokud to neuděláš, nemůže zasáhnout. A až to uděláš, nediv se. Věci se můžou a budou odehrávat úplně jinak, než si představuješ, protože abys došel nebo došla tam, kam máš, musí se dát do pohybu celý svět a všechno do sebe zapadnout. Budeš muset něco opustit, aby mohlo přijít něco nového. Budeš muset čekat tam, kde ti to bude nejméně příjemné, a být tam, kde být nechceš. Věci se začnou měnit a nakonec to bude neuvěřitelná jízda, která tě dovede do stejného bodu, kde jsem dnes já. Budeš vědět, kdo jsi, kde máš být, co máš dělat a proč jsi tady. A bude to zatraceně stát za to.
Jak žijete dnes?
Normálně, jak by měl žít každý Bůh na téhle planetě (smích). Mám novou rodinu. S mojí ženou Kačenkou máme dva skvělé kluky. Podnikám v realitách, což se musím pochválit, jsem v tom fakt dobrej (smích). Mám tím na mysli spokojenost mých klientů, která je pro mne na prvním místě. A rozjíždím startupový projekt, kde chci lidem dát možnost začít podnikat bez rizik, třeba ke svému zaměstnání, díky doporučování služeb. Občas někomu pomůžu analyzovat jeho život a celý ho zjednodušit, občas jsem na nějaké konferenci, podcastu nebo televizi jako host. Rád chodím do přírody a rád si zajdu na pivo. Žiju v souladu s pochopením toho, kdo jsem a co tady mám za úkol. A tím je přinést do životů lidí víc volného času, aby se mohli věnovat sami sobě, svým dětem, svým rodinám. A věta speciálně pro moji mámu… A taky se snažím se svou dcerou Péťou aspoň malinko doplnit to, o co jsme byli připraveni.
Vaše kniha dává naději, že změna je možná. Co vám nejvíc pomáhá, aby ta vaše změna byla trvalá, a vy jste zase nesklouzl zpátky?
Už je to devatenáct let a za celou tu dobu jsem měl chuť na drogy jen dvakrát. Tenkrát v roce 2005 jsem spadl na své totální dno, což vnímám jako zásadní pro mé uvědomění, že už toho bylo dost. V tu chvíli přišlo rozhodnutí, které mne formovalo každý další den mého života a formuje dodnes. Rozhodnutí, že takhle už žít nechci. Dlouhé roky jsem to definoval tak, že mne to přestalo bavit. Pravda je ale taková, že ta etapa v tu chvíli skončila, a já se vydal na další. Takže ano, můžu říct, že je to stoprocentní. A pokud jde o to, co mi pomáhá, už je to dávno, takže pomoc není potřeba. Je to pryč. Je ale potřeba říct, že mám v tomhle fakt velké štěstí, protože je spousta lidí, kteří neberou drogy třeba ještě déle než já, a chutě na ně je stále přepadají.
