Když se Helena ohlédne zpět, cítí směsici lítosti, smutku a vděčnosti. Ve čtrnácti letech totiž neřešila, co si vezme na sebe, nebo který kluk ze třídy se jí líbí. Místo toho bojovala s bolestí, kterou nikdo neviděl. Sebepoškozování pro ni bylo způsobem, jak si poradit se světem, kterému nedokázala čelit. Dnes už ví, že i ty nejtemnější chvíle jí nakonec ukázaly cestu k síle, o které dřív neměla ani tušení. Co by vzkázala svému mladšímu já? A jak se dívá na svou minulost s odstupem let?
Co vás vedlo k prvnímu sebepoškození a jak jste se tehdy cítila?
Myslím, že to byla touha po pozornosti. Chtěla jsem, aby si mě někdo všiml, a v tu chvíli mi to připadalo jako snadný a neškodný způsob, jak toho dosáhnout. Uvnitř jsem byla smutná, ale nebyla to úzkost. Spíš taková prázdnota, kterou jsem nedokázala pojmenovat.
Jaké situace nebo spouštěče vás k dalšímu sebepoškozování nejčastěji vedly?
Neměla jsem jeden konkrétní spouštěč. Byly to spíš každodenní situace, se kterými jsem se nedokázala emočně vyrovnat. Vždycky za tím stál silný pocit – vztek, smutek nebo úzkost. Bylo to, jako by se ve mně nahromadilo něco, co jsem neuměla jinak uvolnit.
Jaké myšlenky se vám honily hlavou, když jste se rozhodla ublížit si?
Záleželo na situaci. Na začátku to bylo hlavně o pozornosti, ale postupem času se z toho stala závislost – způsob, jakým jsem vyjadřovala jakékoli emoce. Nejčastěji mi hlavou běžely myšlenky, že si tu bolest zasloužím.
Ze sebepoškozování se stal můj způsob, jak se vyrovnávat s emocemi, se kterými jsem si jinak nevěděla rady.
Že když si ublížím, alespoň se potrestám, protože nic jiného si nezasloužím. Někdy jsem se na sebe dívala a říkala si, že stejně nejsem hezká, že moje tělo už vypadá dost špatně, takže na tom pár jizev nic nezmění.
Jaké způsoby sebepoškozování jste volila?
Nejčastěji jsem volila řezání, ale občas i pálení. Byly to způsoby, které mi v tu chvíli dávaly pocit úlevy, i když jen na krátký okamžik.
Kdy jste si poprvé uvědomila, že sebepoškozování je pro vás způsob, jak zvládat emoce?
Bylo mi asi čtrnáct. V té době už jsem se sebepoškozovala téměř dva roky, ale až tehdy mi došlo, že to pro mě není jen jednorázová věc – stal se z toho můj způsob, jak se vyrovnávat s emocemi, se kterými jsem si jinak nevěděla rady.
Existuje něco, co vám pomáhá vyjádřit emoce jiným způsobem než sebepoškozováním?
Teď už ano, ale dřív jsem si jinou cestu neuměla ani představit. Zkoušela jsem box a zjistila, že mi vlastně dokáže nahradit ten pocit, který mi dříve dávalo sebepoškozování. A dlouhou dobu mi pomáhala i obyčejná bublinková fólie – mohla jsem se soustředit na praskání bublinek místo toho, abych ubližovala sama sobě.
Co vám sebepoškozování v daný moment dávalo? Úlevu, kontrolu nebo něco jiného?
Dávalo mi úlevu a paradoxně i pocit určitého uklidnění. Měla jsem dojem, že se konečně dokážu správně a dostatečně bolestivě potrestat – jako by to bylo něco, co jsem si zasloužila.
Jak jste se cítila po fyzickém aktu sebepoškození – přicházela spíš úleva, nebo výčitky?
Záleželo na situaci. Někdy jsem cítila úlevu, jindy výčitky. Když jsem si ubližovala jako formou trestu, úleva byla větší – jako by to bylo něco, co jsem musela udělat. Ale když jsem se k tomu uchýlila ze zoufalství, protože jsem nevěděla jak dál, přicházely výčitky.
Chtěla bych tu malou 12letou holčičku obejmout a říct jí, že tohle není správný směr v životě, a ukázat jí jinou cestu.
Ke konci už byly silnější a silnější… pokaždé jsem si vyčítala, že jsem to zase nevydržela déle, aniž bych si ublížila.
Pamatujete si moment, kdy jste si poprvé uvědomila, že se z toho stala závislost?
Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Bylo mi kolem čtrnácti a postupně mi docházelo, že bez toho už nedokážu fungovat. Stalo se to mojí útěchou, něčím, co mi dávalo pocit jistoty. A vlastně jsem si ten stav po ublížení začala i svým způsobem užívat. V ten moment mi došlo, že už to není jen občasné řešení, ale že se z toho stala součást mého života – můj způsob, jak zvládat emoce.
Co si lidé, kteří se s tím v životě nesetkali, mohou představit pod pojmem závislost na sebepoškozování?
Můžou si to představit jako nutkavé opakování nějaké činnosti. Je to podobné tomu, když máte pocit, že něco musíte udělat – a v hlavě vám pořád běží myšlenka, že bez toho už nezvládnete pokračovat. Je to jako u závislosti na alkoholu nebo drogách, kdy vám ta myšlenka v hlavě neustále běží, ať už chcete nebo ne. Bez toho kroku už se cítíte zaseknutí, bez možnosti jít dál.
Existuje nějaký moment nebo zážitek, který vám pomohl začít s uzdravováním?
Nejzásadnější moment přišel, když jsem začala chodit na terapie. Tehdy jsem poprvé začala vidět samu sebe jako někoho, kdo si zaslouží žít spokojenější život. Od toho okamžiku to už bylo o tvrdé práci na sobě – na sebelásce a sebepřijetí. Velkou roli v tom ale hrála i podpora přátel a přítele, kteří mi ukázali, že v tom nejsem sama.
Jak reagovalo vaše okolí, když se o tom poprvé dozvědělo? Měla jste podporu, nebo spíš nepochopení? Měla jste kolem sebe někoho, kdo si toho všiml a snažil se vám pomoci?
Když mi bylo kolem dvanácti, třinácti, setkala jsem se spíš s nepochopením. Mnozí lidé vůbec nevěděli, co sebepoškozování obnáší ani co všechno se za tím skrývá. Zpočátku jsem tedy žádnou podporu ani pomoc neviděla. Ale když jsem nastoupila na střední školu, lidé, kteří se to dozvěděli, mě začali chápat a stáli při mně. Rodina na to reagovala vždy špatně a vlastně o tom pořád nejsme schopní otevřeně mluvit.
Bylo pro vás těžké otevřít se někomu a přiznat, čím si procházíte?
Bylo to těžké, ať už dříve, nebo i teď. Otevřít se někomu a mluvit o tom osobně je pořád výzva. I když jsem věděla, že by to mohlo pomoci, stále se mi to těžko říkalo. Bylo to jako obnažit se před ostatními s něčím, co jsem měla hluboko v sobě a co jsem si dlouho nechávala pro sebe.
Co vám v těch nejtěžších chvílích nejvíce pomáhá překonat touhu ublížit si?
Nejvíc mi pomáhá uvědomění si vlastní hodnoty a sebeláska. Vím, že mi to nestojí za to. Často zjistím, že situace, která ve mně vyvolává tyhle pocity, není zas tak strašná, abych kvůli ní musela sahat po sebepoškozování.
❤️🩹
♬ Sweet Heat Lightning - Gregory Alan Isakov
Také si hodně říkám, že chci být krásná budoucí maminka, bez jizev na těle, které by mi připomínaly těžké chvíle. To mě motivuje, abych hledala jiný způsob, jak se s těmi emocemi vypořádat.
Kdy jste se rozhodla vyhledat pomoc? Bylo to rozhodnutí, ke kterému jste dospěla sama, nebo vás někdo podpořil?
Původně jsem pomoc hledala úplně sama. První krok jsem udělala, když jsem o všem řekla své nejbližší kamarádce. Ta mě poté vzala ke školní psycholožce, ke které jsem začala pravidelně docházet. Bylo to obrovské ulehčení. Najednou jsem na tu cestu nebyla sama, měla jsem někoho, kdo mi pomohl najít směr.
Jaká terapie nebo které techniky vám přestat se sebepoškozováním pomohly nejvíce?
Nejvíc mi pomohla psychoterapie s odborníkem, která mi dala prostor a nástroje, jak se s těmito pocity vyrovnávat. Dále mi hodně pomohlo otevřeně mluvit s někým, kdo mi byl v tu dobu nejbližší – věděla jsem, že mě pochopí a neodsoudí. Také mi hodně pomáhala bublinková fólie, která mi poskytovala jiný způsob, jak uvolnit napětí. A jedno z klíčových rozhodnutí, které jsem udělala, bylo vyhodit veškeré ostré nástroje – to mi pomohlo odstranit pokušení a omezit riziko.
Zvládat to je stále těžké, ale už to dokážu. Momentálně využívám antistresové prstýnky, které mi pomáhají se soustředit na něco jiného, a taky si ráda s čímkoliv hraju, abych zaměstnala svou hlavu nějakou jinou činností. I když to není vždy snadné, naučila jsem se najít jiné způsoby, jak se vyrovnat s těmi těžkými emocemi, aniž bych musela sahat po sebepoškozování.
Jak vypadá moment, kdy bojujete s nutkáním, ale rozhodnete se neublížit si?
Je to hodně o tom, co mi běží v hlavě. Mám stále nutkání vzít cokoliv, čím bych si ublížila, ale můj vnitřní hlas se mě snaží utěšit a uklidnit. Často si stoupnu před zrcadlo, podívám se na sebe a řeknu si, že to zvládnu, že jsem šikovná a už to nepotřebuju. V ten moment si připomínám, že jsem silnější než to nutkání a že si zasloužím žít lepší a zdravější život.
Jak se změnil váš vztah k vlastnímu tělu během procesu uzdravování?
Můj vztah k vlastnímu tělu se změnil opravdu hodně. Dnes se mám daleko víc ráda, vážím si sama sebe a konečně vidím, že mám nějakou cenu. Už se na sebe nedívám s nenávistí nebo znechucením, ale s respektem a láskou. I když to byla dlouhá cesta, dnes cítím, že si zasloužím být šťastná a přijímat své tělo takové, jaké je.
Jak vnímáte své jizvy – jako stigma, nebo jako součást svého příběhu?
Někdy se za ně stydím a nejsem schopná si kvůli nim vzít krátký rukáv nebo kraťasy. Jindy je dokážu přijmout jako součást svého příběhu – připomínají mi, čím jsem si prošla a jak daleko jsem došla. Jsou to jizvy, které mě formovaly, ale už nejsou tím, co by mě určovalo.
Co vás nejvíc překvapilo na cestě k uzdravení?
Nejvíc mě překvapilo, jak dlouhá ta cesta je. A také to, jak hodně se změnil můj pohled na sebe. Čekala jsem, že to bude rychlejší, ale skutečně se jedná o dlouhodobý proces, kde největší změna probíhá uvnitř. Každý krok, i když malý, mi ukázal, že jsem silnější, než jsem si kdy myslela.
Jaké role hrají sociální sítě ve vašem psychickém zdraví? Inspirují vás, nebo spíš zhoršují váš stav?
Mám pocit, že mi spíše zhoršují stav. V momentě, kdy jsem byla na cestě uzdravování, bylo pro mě hrozně těžké vidět na sociálních sítích někoho, kdo si tím právě prochází. Bylo to silné pokušení udělat to samé.
Související…
Reklama
Zároveň může být někdy inspirující to vidět, protože se v tom člověk necítí sám. Takže to je taková smíšená reakce – někdy mi to pomůže, ale častěji mi to připomene těžké okamžiky.
Jaké mýty nebo předsudky o sebepoškozování vás nejvíc zraňují?
Asi to, že si lidé myslí, že to všichni dělají pouze pro pozornost. Ano, na začátku jsem to možná dělala částečně pro pozornost, ale postupem času to už bylo opravdu jen volání o pomoc a způsob, jak vyjádřit svoje pocity. Naopak jsem tu pozornost už vůbec nechtěla. Bylo to spíše o tom, že jsem se cítila bezmocná a neviděla jiný způsob, jak se s těmi emocemi vypořádat.
Máte nějaké sny nebo cíle, které vám dávají sílu pokračovat dál?
Určitě mám. Mým největším snem je být dobrou a šťastnou maminkou a později i babičkou. Můj životní cíl je být zdravá a vyléčená maminka, která dokáže svým dětem ukázat, jak se postavit životu. A hlavně to, jak se milovat a přijímat.
Co byste vzkázala lidem, kteří prožívají něco podobného, ale bojí se o tom mluvit?
Určitě se nebojte o tom mluvit. Je to těžké, ale vím, že je to neuvěřitelně potřebné a vážně to strašně pomůže. Velká část lidí má někde v hloubi duše velké pochopení a věřím, že vám spousta lidí chce pomoct a nenechá vás v tom samotné. Neztrácejte hlavu, když to půjde zase dolů. Celý proces uzdravení je dlouhý, ale stojí to za to! Každý den bez ublížení je obří pokrok a každý moment, kdy si řeknete, že vám to za to nestojí, je důkazem, že pokračujete správným směrem. Bojovat s tím je neuvěřitelně těžké, ale věřím úplně všem, že to zvládnou. Nakonec na sebe budete moct být pyšní.
Co byste vzkázala svému mladšímu já, které s tím začalo?
Nedělej to, nepokračuj v tom a zastav to co nejdříve! Chtěla bych tu malou 12letou holčičku obejmout a říct jí, že tohle není správný směr v životě a ukázat jí jinou cestu. Určitě bych si s ní moc ráda popovídala a otevřela jí oči, že tohle není jediné řešení. Naopak, je to jedno z těch nejvíc nebezpečných. Moje mladší já by si zasloužilo vědět, že může najít jiné způsoby, jak se vyrovnat s bolestí.
Jsou určité věci nebo situace, které dnes stále považujete za spouštěče, a jak je zvládáte?
Určitě ano, spouštěč je každá špatná situace nebo vyvolání jakékoliv negativní emoce. Vyrovnávám se s tím asi stylem, že se vypovídám na terapii a následně se snažím tu situaci přijmout. Stále si opakuji, že mi to za to nestojí. Existují jiné způsoby, jak se s těmi pocity vyrovnat. Je to o tom, že si dávám čas na zpracování emocí, a hledám konstruktivní způsoby, jak se s nimi vypořádat.
Jak se dnes cítíte, když se ohlédnete zpět na toto období ve svém životě?
Je mi to líto, mrzí mě, že jsem potrestala samu sebe za situace, za které nemůžu. A vlastně mi je z toho dost smutno. Ale zároveň jsem za to období ráda, protože to byla zkušenost, která mě hodně naučila. Dnes na to koukám jako na část své cesty, která mě posunula a pomohla mi být silnější a vděčnější za to, jaký jsem dnes člověk.
