Přesně toto zažil Petr Schneider. Nenechal se ale zlomit a místo toho začal vymýšlet, jak žít dál. Jak bez rukou chytat ryby? Jak si zapálit cigaretu? A co třeba střílet vzduchovkou bez prstů? Držel se toho, že žádná výzva není dost velká, když jste tvrdohlavý, máte smysl pro humor a chuť ukázat, že máte dost odvahy. A tak se dostal zpět na nohy, obrazně i doslova. Dnes nejenže se s láskou stará o rodinu, ale jezdí třeba rybařit do Norska a nikdo už nepochybuje o tom, že i bez rukou si dokáže život užívat na maximum.
Petře, můžeš popsat, jak k úrazu došlo? Byl jsi ještě dítě – pamatuješ si ten moment, nebo spíš až to, co přišlo potom?
Z toho dne si pamatuju jen pár detailů, ale to, co se dělo potom, už z paměti nikdy nevymažu. Bylo mi 12 let a s kamarády jsme hráli na babu na nezajištěné trafostanici. Tam mi ale uklouzla noha v blízkosti drátu. Padal jsem dolů a v tu chvíli mi v hlavě naskočil pud sebezáchovy. Chytil jsem se drátu, což byla ta nejhorší věc, kterou jsem mohl udělat. Dostal jsem ránu, která změnila všechno. Na bolest si ale nepamatuju. Měl jsem posttraumatický šok, který mi všechno vymazal z paměti. Pamatuju si jen, že jsem chtěl původně jít domů. Myslel jsem si, že mi to mamka obváže a že se vrátím. Ale kdyby mě tehdy nezastavili, stejně bych domů nejspíš nedošel. Naštěstí tam byli chlapi z garáží, kteří mě drželi, než přijela sanitka.
A jaká byla tvá první vzpomínka po úrazu?
Když mě začali v nemocnici probouzet, tak jsem si vlastně poprvé uvědomil, co se stalo. A pak jsem zjistil, že nemám ruce. To byla šokující chvíle. Nic nemohlo připravit na to, co jsem viděl, a co to všechno znamenalo.
Rekonvalescence musela být neuvěřitelně náročná. Byla horší fyzická bolest, psychika nebo spíš reakce okolí?
Psychika, ta byla nejtěžší. Když jsem se vrátil z nemocnice, první, co mě zajímalo, bylo, jestli budu moct zase chytat ryby. Rybaření bylo a je součástí mého života od dětství. Na lezení po stromech, co jsem do té doby dělal pořád, jsem vůbec nemyslel – věděl jsem, že s tím se vyrovnám. Ale ryby? Ty pro mě znamenaly mnohem víc. A chytám je pořád. Dokonce i v Norsku.
No, pískat na prsty rozhodně není moje parketa. Ale jsou věci, které se prostě těžko dělají.
Ten fyzický aspekt přišel až později, nejvíc náročné bylo zvládnout psychickou stránku toho všeho. Ale v hlavě jsem si musel srovnat, že můj život nekončí tím, co jsem ztratil. Místo toho jsem se upnul na to, co všechno ještě můžu dělat. A to mě nakonec posunulo dál.
Setkal ses jako dítě s posměšky nebo negativními reakcemi? A naopak – překvapila tě něčí podpora?
To je právě ono. Na půl roku jsem byl úplně v háji. K partě, se kterou jsem lezl na tu trafostanici, jsem opravdu hodně tíhl. A to i přes to, že jsem od nich většinou dostával na budku. Pořád jsem se k nim vracel. Přinesl jsem třeba balíček sušenek a říkal: „Kluci, omlouvám se, já se s vámi chci kamarádit.“ Chtěl jsem někam patřit. Po úraze to ale bylo jiné. Horší. Najednou jsem už nepatřil nikam. „Mrzák se s námi kamarádit nebude, ty chcípáku,“ slyšel jsem. A to bolelo víc než jakákoli rána, kterou mi kdy dali. Psychicky mě to srazilo na dno. Deprese, prášky… bylo to těžké.
Ale pak přišel ten den u rybníka. Byl jsem tam s tátou, chytil jsem rybu a v hlavě mi bliklo: „To prostě zvládnu.“ V takových chvílích člověk strašně rychle dospěje. Najednou jsem začal vidět věci jinak. Ty hloupé nadávky, ta zloba... dřív mě to ničilo, ale dneska se tomu směju. Někteří z těch, co si hráli na drsňáky, skončili ve vězení. Jiní se ufetovali. Někteří už nejsou mezi námi. A já? Já jsem díky tomu úrazu utekl z cesty, která mohla skončit úplně jinak. Kdybych zůstal v té partě, nejspíš bych do toho spadl taky.
Měl jsi chvíle, kdy sis říkal, že to prostě nepůjde? A co nebo kdo ti v těch momentech pomohl pokračovat dál?
Byly chvíle, kdy jsem opravdu pochyboval. Když ti říkají, že tohle prostě nedokážeš, že tohle nebo tohle už nikdy nebudeš dělat, tak jsou okamžiky, kdy se tomu poddáš. Říkáš si: ‚Měli pravdu, nemůžu to zvládnout, už to nikdy dělat nebudu.“ Ale pak tomu začala moje mysl vzdorovat: ´Proč mi to říkají? Závidí mi? Chtějí mě vidět dole?´ Rozhodl jsem se, že se nenechám zlomit, že je musím překvapit.“
Jaké to bylo znovu se učit úplně obyčejné věci, které lidé berou jako samozřejmost – obléct se, najíst se, napsat zprávu? Co jsi zvládl jako první a na kterou znovunabytou dovednost jsi byl fakt pyšný?
Tyhle základní věci, co ostatním lidem přijdou úplně samozřejmé, byly na začátku obrovskou výzvou. Byl jsem v rehabilitačním centru v Ostravě, tam to všechno začalo. Byla tam i keramická dílna, kde jsem měl možnost potkat chlapa na vozíku, který už nějaké zkušenosti měl, a ten mi hodně pomohl. I tak to ale pochopitelně bylo strašně těžké. Přišel úraz a najednou člověk zjistil, že to, co dřív dělal automaticky, teď prostě nejde. Jak se obléknu? Jak se najím? Jak sakra napíšu zprávu? Dá se to vůbec bez rukou zvládnout? Teď už vím, že dá. I když to nešlo dvacetkrát, padesátkrát, tak jsem na to šel znovu a třeba po sté se to už povedlo.
A na co jsem byl pyšný? Když jsem se začal učit kouřit. Nejdřív jsem se musel naučit zapálit oheň na rybách, což se zdá jako úplně normální věc, ale věř mi, že jsem měl vousy půl na půl – půlku tváře celou popálenou, než jsem přišel jak na to. Ale asi ten největší moment hrdosti přišel, když jsem se začal učit jezdit na kole. Po roce jsem byl schopný projet svou oblíbenou trasu. Bylo to jako vítězství, které stálo za to.
Umíš vařit, péct, sekat dříví, chodíš do práce… Je nějaká činnost, kterou skutečně nedokážeš?
No, pískat na prsty rozhodně není moje parketa (směje se). Ale jsou věci, které se prostě těžko dělají. Třeba obléknout sako, zapnout kalhoty nebo si navléknout pásek. To je něco, co si člověk vůbec neuvědomí, dokud neztratí ruce. Pravda je, že některé věci prostě nejsou úplně jednoduché. Ale člověk si zvykne, najde si svůj způsob, jak to udělat, i když to trvá trochu déle.
Zažíváš někdy fantomové bolesti? Jak bys je popsal – jsou nepříjemné nebo už je skoro nevnímáš?
Jo, tohle budu mít do konce života. V mém případě už asi nikdy nevymizí. Je to trochu jiné než třeba když přijdeš o prst – po nějaké době si na to zvykneš, a i když tě to občas bolí při změně počasí, je to snesitelnější. Ale u mě je to jinak. Tu dlaň pořád cítím. Třeba teď se snažím hýbat palcem nebo ukazováčkem. Ty to samozřejmě nevidíš. Ale já to v hlavě a v pahýlu prostě pořád vnímám. Snažím se něco udělat, ale je to jen v té představě, že tam ta ruka pořád je.
Vidíš na tom, co se ti stalo, něco pozitivního? Třeba selekci přátel? Poznal jsi díky tomu, kdo za to opravdu stojí? Nebo tě to někam posunulo jinak?
Asi bych neřekl, že jsem úplně změnil pohled na život, ale začal jsem si ho víc vážit. Uvědomil jsem si, že je důležité ho prožívat naplno, ne jenom přežívat. Když se mi to stalo, začal jsem jinak vnímat lidi kolem sebe, obzvlášť kamarády. Bylo to těžké období, ale na táboře pro popálené děti, kde jsem byl hned po úrazu, jsem měl možnost vidět, že i když máme nějaké zranění, i tak se můžeme posunout dál. A tam jsem si vlastně poprvé uvědomil, že mám druhou šanci, že ještě můžu žít, že to není konec. Teď vím, že to, čeho si opravdu vážím, nejsou peníze ani materiální věci. To, co mi opravdu dává smysl, je, že mám život, že můžu být s lidmi, které mám rád, že můžu dělat věci, které mi dělají radost. Teď už vím, že ne všechno je o honbě za zbytečnostmi. Člověk se může zamilovat do úplně jiných věcí.
Někdy to, že se za každou cenu tlačí na stejný přístup pro všechny, může mít opačný efekt. Místo toho, aby to pomohlo, to může těm dětem uškodit.
Rybolov s tátou byl asi jediná věc, co jsem opravdu chtěl dělat zase, protože to byl čas, který jsem si užíval. Později jsem si začal říkat: „Hele, tak dobrý, tohle už jsi dokázal. A ještě bys chtěl dělat tohle, tak se podívej, jestli by to nějak nešlo.“ A bylo to těžký, musel jsem se naučit spoustu nových věcí. Vždyť jsem s tátou celé roky štípal dřevo, dělal táboráky, opékal, chodil v noci na ryby… a hlavně to střílení. To mě strašně bavilo. Já bych si teď tak rád zastřílel, miloval jsem to. Tak jsem vymýšlel, jak to udělat, když nemůžu mačkat spoušť. I to jsem vyřešil. Provázek na spoušť a bylo to. Ale brácha mi říká, že se na to vykašle, že se mnou střílet nebude.
Společnost se tváří, že se snaží být inkluzivní, ale jaká je realita? Cítíš, že se věci zlepšují, nebo je tu pořád spousta bariér?
Společnost se sice tváří, že je inkluzivní, ale realita je složitější. Jasně, dnes už máme možnosti, ale... někdy to prostě nefunguje tak, jak bychom si představovali. Například slučování dětí s handicapem s těmi zdravými – to je složité. I když mají asistenty nebo pečovatelky, ne vždy to funguje, jak by mělo. Mám vlastní zkušenost, kdy jsem byl ve zvláštní třídě, a paní učitelka byla skvělá, vždy mi vycházela vstříc. Ale i přesto jsem viděl, jak těžké to pro některé děti bylo. Někdy to, že se za každou cenu tlačí na stejný přístup pro všechny, může mít opačný efekt. Místo toho, aby to pomohlo, to může těm dětem uškodit. Nejsem si jistý, jestli je správné dávat děti s handicapem do stejného prostředí se zdravými, i když mám sám handicap. Cítím, že to není vždy ta nejlepší cesta.
V tuhle tu chvíli jsi schopný udělat sám prakticky všechno. Vnímáš se jako handicapovaný?
Když se na to podívám z pohledu každodenního fungování, tak se rozhodně necítím jako handicapovaný. Když se podívám kolem sebe, vidím lidi, kteří jsou na tom mnohem hůř než já. Vlastně bych řekl, že jsem zdravý. Mám možnost chodit, vidím, slyším – to všechno beru jako obrovskou výhodu. Samozřejmě, pohledově to vypadá jinak, ale já vím, co všechno můžu. Lidi kolem mě často označují za borce a to mě vždycky potěší. Třeba to, že můžu chodit, pro mě znamená obrovskou výhodu. Kdybych nemohl, byla by to opravdová výzva. Ale to, že teď můžu vstát a jít, je něco, za co jsem vděčný každý den.
A co tvá dcera? Zná tě tak od narození – myslíš si, že ona nějak vnímá tvůj handicap?
Ona si občas udělá legraci, třeba řekne: „Ty nemáš ručičky, ty vlastně nemůžeš.“ Ale jinak to bere tak, jak to je. Je to pro ni normální, protože mě zná od narození, a ještě se nikdy nesetkala s nějakými negativními reakcemi od ostatních dětí. Ve školce jsem zatím žádnou informaci o tom, že by se jí smáli nebo se jí nějak vyptávali, neměl.
Nejčastější otázka, která mě fakt irituje, je na onanování. A na otázku, jak si utírám zadek, říkám, že toaletním papírem.
Znám rodiče dětí a věřím, že jim všechno vysvětlili. Myslím si, že to bude těžší, až půjde do školy, tam se jí určitě budou ptát. Ale ona ví, co se stalo, mluvili jsme o tom, a až bude starší, myslím, že to bude zvládat ještě lépe. Určitě se tím nenechá rozhodit.
Máš nějaký velký sen nebo výzvu, kterou by sis chtěl splnit?
Můj sen se už vlastně splnil. Mám krásnou dceru – Anička je úžasná. A hlavně si přeji, aby byla zdravá a šťastná.
Máš nějakou otázku, kterou slyšíš pořád dokola, a už tě nebaví na ni odpovídat?
No, na tohle už mám na profilu nastavené pravidlo, moje moderátorky blokují ty „blbé“ otázky. Ale ta nejčastější, která mě fakt irituje, je na onanování. Upřímně nechápu, proč je to pro někoho tak zajímavé, že se ptají na tak osobní věc. Naštěstí mě vždycky napadne nějaká vtipná odpověď. Třeba na otázku, jak si utírám zadek, říkám, že toaletním papírem.
Existuje něco, co je pro tebe paradoxně jednodušší než pro ostatní?
No, dělám si srandu, že aspoň ušetřím spoustu peněz za krémy na ruce nebo rukavice! (směje se) A taky mám nějaké výhody díky ZTP kartičce – třeba se za pár korun dostanu vlakem v podstatě kamkoliv. Takže z tohohle pohledu to má svoje výhody.
Kdybys měl možnost mít ruce zpátky na jeden den, co bys jako první udělal? Uplácal bys obří sněhovou kouli? Hrál bys na kytaru?
Těžko říct... Určitě bych si užil každou minutu. Asi bych začal nějakou „kravinou“, jak já říkám. Když jsem byl malý, často jsem chodil s tátou k potoku, chytal pstruhy pod kameny a pak jsme si sedli a jen tak se bavili. Bylo to pro mě nádherné. A vždycky jsem měl rád luky – střílet z luku mi šlo, měl jsem to v krvi. Mám tady jednu krásnou kuši, z ní občas vystřelím, ale kdybych měl ruce zpátky, udělal bych si vlastní luk z lískového dřeva a šel bych si zastřílet na terče. To byla moje vášeň, v tom jsem byl opravdu dobrý.
Kdybys měl vymyslet svůj vlastní znak nebo logo, co by na něm bylo? Něco jako symbol tvé jedinečnosti – třeba noha s palcem nahoře?
Kdybych měl vymyslet svůj vlastní znak, asi bych zvolil digitálky, ale s ručičkama. Bylo by to symbolické, ale zároveň trochu vtipné. A kdyby to bylo ještě odvážnější, tak možná ta fotka, co mám na TikToku. I když nevím, jestli by to lidi rozdýchali.
Petrova profilovka na sociálních sítích. (foto: se svolením Petra Schneidera)
Má tvůj handicap nějaký vliv na to, jak cvičíš nebo sportuješ?
Zkoušel jsem například držet činku pod bradou a dělat dřepy, ale moc to nešlo. Nejvíc mě ovšem ovlivnilo plavání. Když jsem ještě nosil protézy, měl jsem šílené bolesti zad. Byly těžké a prostě mi dávaly zabrat. Doktoři mi doporučili plavání, abych si zpevnil záda, a tak jsem tomu začal věnovat víc času. Na intru jsem plaval dokonce závodně, což bylo super. Pomohlo mi to nejen fyzicky, ale i psychicky. Najednou jsem se naučil být víc samostatný. Už jsem nemusel mít někoho při sobě, když jsem šel na záchod, nebo když jsem třeba šel rybařit. Nebyl jsem limitovaný tím, že jsem před každou činností musel s někým na ten záchod zajít. Nebylo příjemné pořád někoho žádat, aby mě odvezl domů, když jsem měl potřebu. Plavání mi dalo víc, než jsem čekal – nejen silnější záda, ale i větší svobodu.
Jaké nejšílenější věci jsi vyzkoušel?
Trojku s kamarádem a jeho přítelkyní (směje se).
Jak bys pojmenoval film o svém životě? Bezrukej rytíř?
No, „Jedna ruka netleská 2“ by asi byla trefa! I když ten film neznám, znám jen ten název. Mimochodem, při jeho sledování jsem usnul, když jsme byli na cestě do Norska. Viděl jsem pár minut, ale herci tam moc nejsou moje krevní skupina. Co se děje týče, asi bych nechtěl nějaký hrdinský film o mně. Spíš bych si přál, aby byl ten příběh varováním, co všechno se může stát, ale taky ukázkou toho, že to není konec. A že i po takové ráně se dá jít dál, třeba i se spoustou nových výzev. Určitě bych nechtěl, aby ze mě udělali hrdinu. Spíš odstrašující příklad a ukázku toho, jak se s něčím takovým dá vypořádat.
Je nějaká věc, kterou dokážeš nohama rychleji než někteří lidé rukama?
Chodit (směje se).
Jaký největší technologický fail jsi zažil kvůli tomu, že jsou věci navržené pro lidi s rukama? Odemknout telefon otiskem prstu, že?
Ano, máš úplnou pravdu! Jednou se mě v prodejně slečna zeptala, zda chci aktivovat odemykání telefonu otiskem. Kdybych ji ještě chvilku nechal omlouvat se, měl jsem mobil zadarmo a šel s ní na večeři.
Co je nejvtipnější reakce, jakou jsi kdy dostal na svou situaci?
Jednou jsem měl zabodnutou třísku v prstu. Tehdy jsem málem přišel o prst, ale jeden skvělý chirurg, doktor Coufal, mi ho dal do kupy. A když jsem pak přišel na kontrolu po úrazu, tak se mi smál a říkal: „Proč jsem ti zachraňoval prst, když jsi nakonec přišel o obě ruce?“ Byl to opravdu skvělý chlap, nikdy si na něj nikdo nestěžoval. Trochu drsný, ale to byl prostě on. Takoví lidé, co se postarají, aniž by o tom člověk věděl, jsou ti, co zůstávají v paměti. A já se od nich učil – jak jít dál, i když to není snadné. A proto jsem si říkal, že přece nemůžu vzdát všechno, co jsem měl rád, jen kvůli tomu, co se stalo.
Kdyby někdo, kdo právě prožívá těžkou chvíli, četl tenhle rozhovor, co bys mu vzkázal?
Určitě záleží na tom, co přesně člověk prožívá, ale jedno vím určitě – nikdy se nevzdávej! I když se zdá, že svět se zhroutil, ten život pořád stojí za to žít. Někdy je to těžké, ale z každé situace, i té nejtěžší, se dá vykročit dál. A pokud nemůžeš bojovat kvůli sobě, bojuj kvůli těm, které máš kolem sebe. Pro ně je tvoje síla nesmírně důležitá.
Reklama
