Proč je důležité starat se o svou důvěryhodnost, propagovat etiku a nepodezřívat své okolí, vysvětluje světu britská baronka, etička a filozofka Onora O'Neillová. Loni byla oceněná právě za celosvětový přínos filozofii.
„Hezky si tady všichni předstíráme a jde nám to náramně dobře. Rozlišit mezi pravdou a lží je čím dál tím těžší,“ myslí si Onora O'Neillová. „Lidé se ale mohou naučit lépe posoudit, komu věřit a komu ne.“ Ví, o čem mluví. Onora je těžký kalibr, filozofii a studiu otázek spojených s důvěrou a důvěryhodností zasvětila celý život. A je bez přehánění největší filozofkou naší doby.
Na sklonku loňského roku to potvrdil Berggruenův institut v Los Angeles, který jí udělil své historicky druhé ocenění ve výši jednoho miliónu dolarů za přínos filozofii. Porota zdůvodnila své rozhodnutí schopností baronky kombinovat čistou teorii s praktickým životem. Mimochodem, i sám institut stojí za povšimnutí, není příliš mnoho institucí či investorů, kteří by oceňovali sice velmi chytré, ale pořád „pouze“ myšlenky. Je zvláštní, co všechno dokážeme finančně i jinak podporovat a na druhou stranu zapomínat ocenit to, co stálo u zrodu všeho, co kdy změnilo tento svět. Myšlenky.
Onoře je 76 let. Prošedivělá, energická drobná paní s titulem baronky a emeritní profesorky na univerzitě v Cambridge celý život zpochybňuje módní tvrzení o neduzích, kterými je údajně stižena naše společnost. Třeba to o krizi důvěry. „Lidská práva a demokracie nejsou základem pro důvěru, je tomu přesně naopak, důvěra je základem pro lidská práva a demokracii.“ O lidských právech toho napsala hodně. „Bohužel slovo povinnost se stalo skoro nadávkou, lidé naší doby rádi mluví o mnohem vznešenějším konceptu, o právech.“
Neskrývejme zranitelnost
Onora O'Neillová je dcerou diplomata, který vedl britskou delegaci, jež vyjednávala vstup Velké Británie do EHS (Evropského hospodářského společenství, dnešní EU). Narodila se v Severním Irsku. Prošla vzděláním v Německu a St. Paul's Girls' School v Londýně předtím, než nastoupila ke studiu filozofie, psychologie a fyziologie na Oxfordské univerzitě. Doktorát získala na Harvardské univerzitě a několik let strávila jako vyučující na Barnard College Kolumbijské univerzity v USA. Do Británie se vrátila v roce 1977. Je zakládající členkou Britské filosofické asociace (BPA), členkou Sněmovny lordů a držitelkou řady honorárních titulů a ocenění.
Ve svém nedávném proslovu na konferenci TED řekla: „Lidé říkají, že cílem je mít více důvěry. Já si myslím, že to je hloupý cíl. Chci mít přece více důvěry v to, co je důvěryhodné, a ne v to, co je nedůvěryhodné. V zásadě se vědomě snažím méně důvěřovat tomu, co je nedůvěryhodné.“ Podle baronky se musíme více soustředit na to, abychom byli důvěryhodní, a na to, jak dát lidem odpovídající, užitečný a jednoduchý důkaz toho, že důvěryhodní skutečně jsme.
Tato snaha vyžaduje v první řadě transparentnost, ale je zde ještě jedna, méně diskutovaná cesta, jak toho dosáhnout. Instituce i jednotlivci by měli dát najevo svou zranitelnost. Dělá to tak již řada společností, například Uber, které otevřeně vyzývají zákazníky k hodnocení svých služeb, a vystavují se tak riziku špatné kritiky a případné finanční ztráty.
Etika a co za to
Dalším konceptem, na který bychom se měli podle Onory soustředit, je ten zaobírající se etikou a povinností. Tyto pojmy jaksi ztratily na přitažlivosti a vyšly z módy. Mnohem raději mluvíme o občanských právech a regulacích. Onora O'Neillová ale tvrdí, že není možné vyléčit neduhy naší společnosti tím, že na ni uvalíme další pravidla. „Existuje zde mentalita, která se snaží vyhovět úplně všemu a všem, a míra této mentality je šílená, zbláznili jsme se. Místo toho bychom měli chtít oživit zapomenutý koncept etiky a oslavovat jej.“
„Bují nám zde také kultura podezřívavosti. Lidé říkávali, že žijeme v kultuře podřízenosti. Nejsem si jistá, že to je pravda, ale lidé se dnes cítí mnohem dospělejší, když jsou podezřívaví spíše než důvěřující.“ Onora sdílí obavu mnoha svých kolegů, která se týká takzvaného morálního relativismu neboli představy, že etika je záležitostí individuální, že její pravidla si každý může nastavit podle vlastního uvážení. Lidé se už bohužel neptají velkou otázkou Emmanuela Kanta „Co mám činit?“, ale „Co za to dostanu?“
foto: Dailynous
