V případě teroristického útoku se na facebooku vynoří záplava vlaječek sympatizujících s postiženou zemí. Dáváme si je například přes své profilové fotky. To je jen jeden z příkladů takzvaného slacktivismu, tedy aktivismu vyžadujícího minimální úsilí. Jak tento „pasivní aktivismus“ funguje?
V roce 2012 vypustila organizace Invisible Children na internet dokument Kony 2012 – film o Josephu Rao Konym, vůdci ugandské skupiny Boží armáda odporu (LRA). Organizace chtěla co nejvíce lidí informovat o jeho válečných zločinech, a získat tak jejich podporu pro kampaň za dopadení Konyho do konce roku 2012. Video vidělo přes 97 milionů lidí na YouTube a přes 16 milionů lidí na Vimeo. A Americký kongres na to zareagoval.
Uganda, Jižní Súdán a Středoafrická republika Kongo, které byly ohrožovány LRA, vytvořily mezinárodní brigádu o 5 000 vojáků, která měla za úkol Konyho dopadnout. USA toto úsilí podpořilo 100 poradců, kteří brigádě poskytli rady, výcvik a vybavení. Přestože nebyl Kony dosud dopaden, můžeme alespoň vidět, že zájem lidí rozpohyboval vládu k akci.
Sociální média ze sociálních akcí paradoxně odstranila úsilí.
Docházíme tedy k závěru, že kvůli sociálním médiím
je teď těžší dosáhnout změny.
Jedná se o jeden z nejznámějších případů slacktivismu. Slovo je odvozeno ze slov slack (flákač) a aktivismus (aktivismus). Tento „flákačský aktivismus“ se mění v trend. Lidé činí snadná opatření na podporu určitých myšlenek, a to hlavně proto, aby se cítili dobře a měli pocit, že dělají něco užitečného. I když reálně nedělají skoro nic.
Bezmocná aktivita
Slactivismus vídáme poměrně často. Odznáčky se Schwarzenbergovým punkáčem na facebookových profilových fotkách. Vlaječky za osvobození Tibetu, francouzské vlajky na podporu Francie po útoku teroristů, hashtag na twitteru #BringBackOurGirls na podporu dívek unesených islamistickou skupinou Boko Haram... Lidé tak vyjádří svůj názor. Celá akce je nestojí ani korunu, jen několik minut jejich času. Ve slacktivismu se neukrývá moc, pouze vyjádření názoru a je na vládě a dalších představitelích moci, jestli jim budou naslouchat.
Přesto tyto flákačské aktivity nejsou zbytečné. „Zjistili jsme, že sociální viditelnost odznáčku na podporu čehokoliv skutečně ovlivňuje, s jakou pravděpodobností budou zákazníci následovat a poskytovat podporu konkrétní věci. Zjistili jsme, že spotřebitelé veřejně podporující konkrétní charitu, spíše poskytnou i smysluplnější podporu než lidé, kteří byli o podporu požádáni náhodně,“ říká profesor Kirk Kristofferson ve studii zabývající se dopadem odznáčků na sociálních sítích na veřejnou podporu.
Výmluva, která nic nestojí
Příkladem slacktivismu je i tzv. „kbelíková výzva“. Každý, kdo obdržel výzvu, si měl na hlavu vylít kbelík plný ledové vody, natočit o tom video a sdílet ho na facebooku. Následně k tomu samému vyzve své známé, kteří musí do 24 hodin výzvu naplnit anebo zaplatit „pokutu“ 100 dolarů organizaci ALS Association, která zkoumá nemoc Amyotrofická laterální skleróza. Výsledek?
Organizace obdržela čtyřikrát víc příspěvků než kdy dřív, ale internet taky zaplavily tisíce videí s lidmi polévajícími se kbelíkem vody. A původní myšlenka se vytratila. „Sociální akce na podporu dobré věci nahrazuje fyzický dar. Místo abychom darovali peníze, postujeme na sociálních sítích,“ vysvětluje Benjamin Kosinski, zakladatel Sumpto, platformy měřící vliv sociálních sítí na studenty.
„V 60. letech, kdy protestanti blokovali ulice, to byly skutečné akce. Tehdy lidé vyvíjeli skutečné úsilí,“ doplňuje ho Kristofferson. „Paradoxně sociální média ze sociálních akcí odstranila úsilí. Docházíme tedy k závěru, že kvůli sociálním médiím je teď těžší dosáhnout změny.“ Slacktivismus je fenomén moderní doby, který usnadňují nástroje, jako jsou internet a sociální sítě. Je snadné vyjádřit svůj názor. Slacktivisté ale leniví. Než aby vyrazili do ulic a vyvinuli skutečný nátlak na vládu, radši si aktualizují profilovou fotku.
foto: Profimedia, zdroj: Huffington Post
