Co je duchaplnějšího než člověk, který dokáže v pravý čas přijít se správným bonmotem, a to nejlépe ve formě citátu z respektovaného literárního díla? Citujícímu to dodá na renomé jedince jednak vzdělaného, jednak obdařeného skvělou pamětí. Málokoho přitom napadne, že dotyčný má prostě zbytečně mnoho volného času. Citát je zkrátka oblíbeným žánrem a fakt, že osamoceně často působí docela jinak než ve svém původním kontextu, vzal čert.
Reklama
Následuje deset zhusta překrucovaných citátů více či méně známých slovesných děl. Začínáme citátem (ze Saturnina Zdeňka Jirotky), jenž původně také znamená něco trochu jiného.
"Mens sana in corpore sano," psal kdysi v druhém století římský satirik Iuvenalis čili Juvenál. Ve zdravém těle zdravý duch – kdo by nesouhlasil? Naneštěstí verši předchází "orandum est ut sit", tedy zhruba "je žádoucí, aby..." Celá báseň (pro hnidopichy Satira X) je, jak název napovídá, spíš kousavou kritikou římských poměrů než návodem na harmonický rozvoj jedince. Však to také jednoho dne Juvenál s kritikou přehnal a musel dožívat ve vyhnanství. Řečeného verše se pak na zbytek věků zmocnili Miroslav Tyrš a spol. a už mu to nikdy nikdo neodpáral.
Citát (mimochodem nepřesný) pochází z básně čtyřnásobného laureáta Pulitzerovy ceny za poezii Roberta Frosta nazvané Mending Wall o spravování zdi mezi pozemky dvou sousedů. Je tak populární, že jej například legendární nedávno zesnulý soudce amerického Nejvyššího soudu Antonin Scalia použil při výkladu zákona o dělení moci.
Blonďatou bestií je najednou kdekdo bez ohledu na barvu vlasů či pleti. No, protože tou šelmou je míněn lev, což náckům blaženě uniká.
Má to malinký háček: Ve Frostově básni tráví sousedi společným spravováním rozbité zdi tolik času, že si začnou jít pekelně na nervy. Kdyby tedy byli měli zeď v pořádku, mohly jejich vztahy zůstat v pořádku i bez plotu.
"...na dně těchto vznešených ras číhá tahle šelma, ona blonďatá bestie, a hledá kořist a vítězství..." Citát není kompletní, poněvadž Friedrich Nietzsche byl filosof, a byl tudíž květnatý, kdežto tady jste na internetu. Ale jeho blonďatá bestie dodnes pomáhá napěnit pravověrnou krev leckterého moderního nácka (nebo aspoň těch, kteří na slovo Nietszche na internetu narazili). Už více než sto let se odtud odvíjí představa o nadřazenosti blonďáků nad Slovany, pavouky, Cikány a podobnými.
Naneštěstí citát pokračuje: "Římané, Arabové, Germáni, japonská šlechta, homérští hrdinové, skandinávští Vikingové, ti všichni tuto potřebu sdíleli." Blonďatou bestií je najednou kdekdo bez ohledu na barvu vlasů či pleti. No, protože tou šelmou je míněn lev, což náckům blaženě uniká. Nietzsche je k leckomu neuctivý (ačkoli hypotéza o nadřazenosti blonďáků by vznikla i bez něho), ale tohle na triku nemá.
Kdyby měl Sonet číslo osmnáct Williama Shakespeara zadnici, šeredně by ho bolela. Dostal přes ni od mnoha generací mladých mužů, jejichž zájem na výměně genetických informací převážil nad smyslem pro literární detail. Citovaný úvodní verš (zde v překladu Jana Vladislava) se v anglosaském prostředí proměnil v klišé stejně otřepané jako v češtině Máchův hrdliččin hlas.
A přece je to nesmysl: básník pokračuje, že "dokud muži dýchají a jejich oči vidí, bude žít i toto a to dává život tobě". Když se tedy na začátku básně ptá, jestli by měl adresátku (nebo adresáta, protože u Shakespeara nikdy nevíte) přirovnat k jasnému dni, neříká "ty jsi úžasná", nýbrž "hele, co umím". Vášeň, která vede jeho slovo, dostává pramen i cíl v jeho vlastním umění, nikoli v adresátově výzvě z prvního verše.
Literatura samozřejmě nemá na omyl monopol. Proslulá píseň z doby francouzské revoluce (zde v podání Edith Piaf) našla podle legendy inspiraci v odpovědi Benjamina Franklina na otázku, jak se daří americké válce za nezávislost. "Ça ira," měl odpovědět Franklin, v té době ve Francii populární postava; bude to dobrý nebo "půjde to".
Dylan hrál onu píseň poprvé na veřejnosti o rovný měsíc dříve, než John Kennedy oznámil, že Američané našli na Kubě sovětské rakety.
Skutečný původ je prozaičtější. Franklin s sebou vezl obrovité bedny soukromých věcí, a když jeho parník dorazil do přístavu, měli tamní nádeníci co dělat, aby je vyložili na břeh. Tehdy je měl Franklin povzbudit citovaným sloganem, jejž později adoptovali revolucionáři. Jen příběh jeho vzniku asi nezněl dost majestátně, tak bedny prostě nahradil americký boj za nezávislost.
Někdy vejde omylem v povědomí celé dílo, nejen jeho útržek a kontext je pak třeba hledat v reáliích. V každém textu o Bobu Dylanovi (jinak laureátovi Nobelovy i Pulitzerovy ceny a držiteli Oscara i Grammy) najdeme zmínku o tom, jak jeho píseň A Hard Rain's A-Gonna Fall reaguje na karibskou krizi a bojuje tak za světový mír. "Slyšel jsem vlnu, která by mohla smést celý svět," praví například jeden z jejích veršů.
Nemůžeme sahat Dylanovi do svědomí stran globální mírumilovnosti, ale reakcí na kubánskou krizi píseň nejspíš nebude. Ačkoli rusko-americký konflikt kvůli Kubě visel ve vzduchu již nějakou dobu, Dylan hrál onu píseň poprvé na veřejnosti (rovnou v newyorské Carnegie Hall) o rovný měsíc dříve, než John Kennedy oznámil, že Američané našli na Kubě sovětské rakety.
Když lid nerozumí svému básníkovi, je to mrzuté, ale nikoli neobvyklé. Když však básník neporozumí svému lidu, je to na pováženou. Zejména když dotyčný nedostane šanci omyl napravit, protože mezitím vypustí duši. Právě to potkalo francouzského velikána Guillauma Apollinaira. Když umíral na španělskou chřipku, zaslechl, jak dav pod jeho okny skanduje: "À bas Guillaume! Pryč s Guillaumem!" Básník se prý převelice zarmoutil, že své krajany proti sobě natolik popudil; přitížilo se mu a do pár hodin byl mrtev.
Podobně se Bruce Springsteen čertil, když jeho píseň Born in the USA v roce 1984 zněla na zastávkách kampaně prezidenta Ronalda Reagana, jehož byl zpěvák zapřisáhlým odpůrcem.
Naneštěstí téhož dne, 9. listopadu 1918, končil nejen život Apollinairův, nýbrž také vláda německého císaře Wilhelma II., po francouzsku Guillauma. To jemu patřil hněv Pařížanů. Básník však údajně zemřel s pocitem, že to on sám je terčem jejich nevole.
Vlastenectví umí být nejen špatným pánem, nýbrž také leckdy špatným sluhou. Obzvlášť pikantně to pocítil prominentní americký muzikant Woody Guthrie. V roce 1940 napsal kousavou píseň This Land Is My land jako protiklad oslavné proamerické skladbě God Bless America z pera Irvinga Berlina. Byla v ní řeč o zhoubnosti soukromého vlastnictví a hladu chudých, stejně jako o svobodě a kráse tamní přírody; rozpor mezi jedním a druhým zřejmě doufal Guthrie využít k vytvoření kýženého posluchačského napětí. Zub času však ohlodal kritické sloky a ponechal jen ty prima i s jásavým refrénem o "zemi stvořené pro mě a pro tebe". V roce 2010 si píseň přivlastnila parta bojující proti sňatkům homosexuálů; nikdo by v ní dnes nehledal za mák protestu...
V knize o Švejkovi žádná zmínka o klidu a nohách v teple není; to národ přijal dílo svého geniálního syna a tvůrčím, bodrým způsobem jej doplnil prostředky sobě srozumitelnými.
Podobně se Bruce Springsteen čertil, když jeho píseň Born in the USA v roce 1984 zněla na zastávkách kampaně prezidenta Ronalda Reagana, jehož byl zpěvák zapřisáhlým odpůrcem. Jestli Reaganovi lidé neposlouchali slova (s odkazem na válku ve Vietnamu ještě o hodně trpčí než Guthrieho píseň), nebo je vedlo něco jiného, nevíme. Jisté je, že Američané mají dnes docela rádi Springsteena i Reagana.
Filmové omyly by samy vydaly na sérii knih zajímavého čtení. Pro účely tohoto textu se však nejvíc hodí "Zahraj to znovu, Same!" z filmové klasiky Casablanca (1942). Hláška natolik získala na oblibě, že ji Woody Allen v roce 1969 použil pro název své divadelní hry (o tři roky později natočil i stejnojmenný film). Vtip je v tom, že v Casablance nikdy nezazněla. Humphrey Bogart řekl jen "Play it!". Ale tak už to v showbusinessu chodí.
Aby domácí scéna nepřišla zkrátka, máme tu Švejka. Jeden z velmi mála světových románů české provenience, jenž si dělá rovnou měrou legraci z lidské malosti všeho druhu, přežil jako triumf čecháčkovství. Propagandisticky geniální Ladovy ilustrace – celkem jich bylo 1339 – pomohly knihu zakotvit v povědomí jako oslavu kolaborace a udavačství, lidské mysli orámované strachem, světlým ležákem a škodolibostí.
Žádná hospoda se po desetiletí neobešla bez plechové cedule s Ladovým Švejkem a sloganem, že to chce klid a nohy v teple. V knize žádná zmínka o klidu a nohách v teple není; to národ přijal dílo svého geniálního syna a tvůrčím, bodrým způsobem jej doplnil prostředky sobě srozumitelnými.
foto: Profimedia, zdroj: Poetry Translation
