Obracím se k němu vždy, když se cítím na dně a zmocňují se mě emoce. Stačí otevřít knihu sestavenou z jeho poznámek a dopisů Mystik a učitel František Drtikol, kterou uspořádal Karel Funk (nakladatelství Fontána), a hned je mi jasné, že jsem se zase jenom chytila do pasti ega, svého nižšího já. Jinak by se mi totiž nic takového nemohlo stát.
Dlouhou část svého života jsme zvyklí hledat viníky svého diskomfortu ve svém okolí, ale od určitého okamžiku nám dojde, že to nikam nevede. Když totiž nedokážeme být v pohodě, klidu a jemné radosti „děj se co děj“, nebrání nám v tom nikdo jiný než my sami. Znamená to, že se naše nižší já, ego, stále domnívá, že by vše mělo být podle jeho představ, a tak chce stále něco měnit.
Když mě tedy něco převálcuje, otevřu si knížku o člověku, kterého většina lidí zná zběžně pouze jako geniálního fotografa. Nalistuju si třeba řádky o tom, že „při vnitřní práci člověk pomalounku přichází k tomu, aby se na všechno vysral“. Při tak jasném vyjádření se pochopení a nadhled vrátí stejně rychle jako schopnost cokoliv obejmout a milovat. Když to člověk udělá upřímně a ze srdce, rozpouští svoji karmu, která mu jinak na základě jeho minulých skutků stále staví do cesty to, co se mu nelíbí, nebo ho zraňuje.
Drtikol o tom píše: „Jsa člověk vysraný, uklidní se a po uklidnění je mu dobře. A je mu tak dlouho dobře, dokud v jeho hlavě nezačnou vznikat nová hovna a tlačit mu na mozek.“ Těmi výkaly jsou samozřejmě míněny myšlenkové konstrukce, kdy si stále něco o něčem myslíme, a skutečný život, který je plynutím v lásce, radosti a tichu, nám pak uniká.
Když neustálé přemýšlení „vypneme“ a zaměříme svoji pozornost do svého srdce, uleví se nám. Také tím vykročíme k uzdravení svého života po všech stránkách. Fráňovo jadrné vyjadřování mi nevadí. Vím, že tak s oblibou boural falešnou morálku a přetvářku.
Drtil jsem kola
František Drtikol, nazývaný Buddhou ze Spořilova, se narodil v Příbrami v roce 1885 jako syn kupce a po gymnáziu se vyučil fotografem.
Drtikolovy akty jsou světoznámé, tenhle se jmenuje Vlna
První fotografický ateliér si v Příbrami zřídil již v roce 1907. V rodném městě ho inspirovala Svatá hora i zbožnost zdejších horníků, rovněž se zajímal o filozofii a po první světové válce začal s překlady děl východních filozofů, většinou jako první u nás. O své cestě poznání říkal: „Jmenuji se Drtikol – drtil jsem kola, která mne svírala.“
Roku 1910 si otevřel fotografický ateliér v Praze na rohu Vodičkovy a Jungmannovy ulice a vrcholu slávy dosáhl ve 20. letech 20. století, kdy v Paříži vyšlo výpravné album jeho aktů. Tehdy se žádný mezinárodní fotografický salón neobešel bez jeho účasti.
Slavný fotograf měl za to, že dobrá fotografie nikdy nevzniká tím, že si před aparát stoupne dobrý model. „Obraz musí v hlavě fotografově být hotov dávno předtím, než se odrazí v hledáčku,“ říkal na adresu svých unikátních aktů se zachycením ženské mystiky. Vytvořil průkopnické a impozantní dílo, jímž české fotografii otevřel dveře do světa. Byl však přesvědčený o tom, že skutečné umění nelze tvořit bez usilovné celoživotní práce na sobě. „Umění je něco hlubšího, co vyvěrá z nitra duše, kde se vše dotýká přímo Boha,“ tvrdil.
Od aktů se fotograf občas posunul i k vážnějším portrétům
Ačkoliv v jeho ateliéru byli také portrétováni všichni naši přední politikové, spisovatelé i novináři té doby, v roce 1935 jeho provoz ukončil. Své společenské postavení odložil jako obnošený kabát. „Co jsem pro sebe samého a lidstvo? Zrnko písku nebo kámen v botě lidstva?“ nabádal k zamyšlení.
Z fotografa mystikem
Kariéru světoznámého fotografa opustil v dvaapadesáti letech a do své smrti v roce 1961 žil již velmi skromně v Praze na Spořilově. Téměř v zapomnění se věnoval malování mystických obrazů, překládání a také svým žákům, které vedl k vnitřní nezávislosti a nespoutanosti. Posledních devět let jeho života k němu docházela i Míla Tomášová, která o něm mluvila jako o svém dávném dobrém příteli. Co se týče osobního života, Fráňa Drtikol prožil dvě manželství a zplodil dceru.
Při svém usilování o poznání procházel stupeň za stupněm cestou duchovního vývoje, až v sobě posléze odkryl stav, kterému se říká osvícení, satori, poznání, buddhovství či nirvána. Postupně tak nechával vyhasínat nejen své závislosti a negace, ale i další substance své duše až do splynutí s Jednotou neboli Bohem.
Z překrásné knihy Mystik a učitel František Drtikol jsem vybrala několik citátů, které v dnešní době můžou pomoci každému:
„Spadnutí zvadlého listu ze stromu je právě tak důležité jako zasedání parlamentu v Anglii.“
„Ke všem dějům, které nás potkají, má člověk vždy zachovat odstup, klid, mezeru mezi svým já a dějem. Tím se naučí správně vše hodnotit a pozná pomíjejícnost všech jevů.“
„V prvé řadě musíš najít Klid. Tam zůstaň.“
„Radost nepotřebuje důvod, vyrůstá ze sebe jako Bůh. Radost, která potřebuje příčiny, není radostí, nýbrž zábavou.“
„Svět má jen takový význam, jaký mu přikládáme. Jeho obraz vyplynul z našich dřívějších myšlenek, pocitů, z naší připoutanosti.“
„Když jsem byl před nějakým rozhodnutím, řekl jsem si: Budu jednat tak, abych nikoho nepoškodil, a že to dobře dopadne. A dál jsem o tom nemyslel. Copak já vím, budu-li zítra ještě živ?“
„Vše jsem začal považovat za dobré, neb On to učinil. A tu jsem v okamžiku poznal, jak je jednoduché k Němu dojít. Prostě vyhodit sebe sama se vším, s myšlenkami, s vůlí, touhou, plány, se všemi ctnostmi i nectnostmi, hříchy i dobrými skutky, tj. přestat mít lidské vědomí oddělenosti a dvojnosti.“
Ale vášeň je vášeň...
„Musíme se naučit trvale Ho žít, celý den Ho žít. Je tam klid, radost, krása. Kdyby mne něco nemilého potkalo, snažím se zůstat stále v blaženém stavu – to je ovšem velmi obtížné a je třeba se v tom ustavičně cvičit. A přitom žít a pracovat, jako by se vůbec nic nedělo.“
„Poznáme, že je to do nás Bohem vložená Jiskra, chovající v sobě touhu po Domově, po Osvobození. Záleží to na našem pevném rozhodnutí, abychom odstranili popel, přikrývající onu Jiskru, by se mohla rozhořet v jasný plamen.“
„Je nutno překročit za tělo, smysly i mysl, ke Zdroji, k čirému Vědomí, k Jednotě, která zahrnuje život se všemi jeho projevy. S tím se ztotožnit lze jen po naprostém odložení osobnosti s jejími představami a nedostatky.“
„Udržujte stálou bdělost. Bdít znamená bedlivě pozorovat každé hnutí, každé povstání nějakého pocitu, zkrátka vše, co se v nás děje, v našem nitru, v naší duši nebo v těle. Musíme poznat příčinu každého jevu, každého hnutí v nás.“
„Viděl jsem, že není začátku, není konce, není minulosti ani budoucnosti, že je jen věčné teď. Hříchy se smyly samy sebou. Viděl jsem, že jsem nikdy nehřešil, že to, co jsem považoval za hřích, bylo jen mé stanovisko. A smyl jsem karmu. Nebyla. A tu přišla koruna všeho – totiž že Bůh je stav. Stav naprostého Nic, kteréž je Vše, které spočívá Samo v Sobě, které Sama Sebe v Sobě poznává. A byl jsem vše a vše jsem žil, právě, že jsem byl absolutní Nic.“
„Být kliden, vyčkat, vzdát se všeho chtění, vnořit se do Ticha a trpělivě vyčkávat, až Bůh sám zjeví svoji Vůli.“
„Bůh je ve vás, co chcete víc?“
foto: UMP, Facebook
