Před pár dny jsem se vrátila z letního tábora pro děti. Dva týdny jsem u Klatov dělala hospodářku. A mohla jsem srovnávat, protože v 80. letech minulého století jsem patřila k dětem, jež rodiče do těchto zařízení pravidelně posílali.
Popravdě řečeno, princip je stále stejný. Tehdy i dnes je to hlavně o vyřešení otázky, kam s dětmi. Vymyslet, naplánovat a zorganizovat program pro 150 dětí různých věkových kategorií je pěkná fuška. Dnes možná ještě větší, protože konkurence zábavních lákadel je silnější než kdy dříve.
Reklama
Také si vedoucí musí v současnosti dávat setsakramentský pozor na to, aby se jim nějaký ten svěřenec nezranil, neztratil v lese, nedostal žihadlo, neměl alergickou reakci na potraviny, popálení kopřivami nebo aby neměl pocit, že ho táborový režim příliš nesvazuje. Zatímco před třiceti lety se nějaká ta modřina příliš neřešila, dnes zákon stanovuje povinnost jakýkoli úraz zaznamenat a písemně o něm informovat na konci tábora rodiče či jiné zákonné zástupce. Existuje na to dokonce formulář s vyobrazením siluety lidského těla, na němž se vyznačí místo incidentem postižené. Je to něco podobného jako evropský formulář záznamu o dopravní nehodě. Ordnung zkrátka muss sein!
Táboroví vedoucí
Možná vás zajímá, co je to za lidi, kteří obětují dva týdny ze své dovolené, aby se mohli jako táboroví vedoucí věnovat cizím dětem, u nichž navíc absolutně netuší, jestli budou v pohodě, nebo ne. Dnes jsou to v drtivé většině zaměstnanci škol (učitelé, družinářky, kuchařky z jídelen a podobně), protože ti mají o prázdninách volno.
Princip zůstává stejný už desítky let: zabavit děti na nějaký čas, vymyslet jim činnost a zajistit, aby se jim nic nestalo.
Dříve to byli vlastně různí zaměstnanci státních podniků, protože ty jim poskytovaly refundaci za čas strávený na pionýrském táboře. Nekrátila se jim dovolená, protože pracovali s mládeží, a měli to normálně zaplacené, jako by byli v práci. Úplně stejně to teď mají například policisté. Pro učitele je to pěkný přivýdělek k prázdninové výplatě a navíc mají zkušenosti s prací s dětmi. Organizátoři táborů by byli sami proti sobě, kdyby těchto lidí nevyužili.
Program a denní režim
V toku času se program změnil asi nejméně. V 7.30 budíček (v neděli až v 8.00) a po něm rozcvička. Ale už ne připažit, upažit, vzpažit, nýbrž ladný pohyb ve stylu tance a zumby. Dopolední program v lese, oběd, polední klid a odpolední program, večerka. Vše stejné jako tenkrát, až na to, že dnes už po dětech nikdo nechce věšet a sundávat státní vlajku.
Představa, že děti mají na táboře získat dovednosti, o které by jinak těžko zavadily, je v zásadě správná. Stále se učí vázat všelijaké uzly (dračák je klasika), střílí se ze vzduchovky, stavějí se domečky v lese, tančí se na diskotéce. Dokonce i stezka odvahy přežila změnu režimu. Změna je snad jen v tom, že do her se dnes vetřely moderní věci či postavy z filmů, které děti dobře znají. My jsme si hráli na Vinnetoua a Ribanu, dnes jsou hrdiny Hulk, kapitán Amerika, Batman, Superman nebo Harry Potter.
Hasiči mají na táborech pořád stejný úspěch jako v 80. letech
Nuda byla asi vážným problémem už za mého dětství. Když jsme zrovna neběhali po lese, nevázali uzly nebo nesoutěžili o hřívu Hatátitly, rozptylovaly nás tehdejší vycházející hvězdičky populární hudby. Jistě si pamatujete na Pepu Melena a jeho hit „Né, pětku né“. Tak přesně tenhle Pepa Melen i se svou sestrou Anuškou nás jezdíval na tábor bavit. Tento zvyk pokračuje. Právě na tábor, kde jsem letos dělala hospodářku, přijel Vladimír Hron (ano, ten z pořadu Hvězdy, které nehasnou). Hitem bývají i v současnosti hasiči, kteří předvádějí techniku a zásah při požáru nebo vyprošťování obětí dopravních nehod. Kupodivu má vše vyjmenované nejméně tak velký úspěch jako v 80. letech.
Chatky, stany, rodiče
Dětské letní tábory se dnes konají prakticky ve stejných zařízeních jako kdysi. Jen teď nepatří podnikům, které tenkrát tábory pořádaly, ale soukromým subjektům, jež je organizátorům pronajímají. Cena takového chatkového areálu na dva týdny činí zhruba 200 tisíc korun. To se může zdát jako vysoká částka, ale ta zahrnuje i spotřebu energie a vody. Stejně tak je třeba si uvědomit, že majitel chatkové „vesničky“ musí provádět nutné opravy a údržbu zázemí.
Jsou i tábory, kde děti bydlí místo chatek ve stanech. Tam je cena o něco nižší. Logicky. Stany ani chatky nejsou sice žádný luxus, ale takové bojové podmínky dětem mohou spíše prospět než ublížit. Aspoň si pak budou víc vážit měkké matrace svých domácích postelí a teplé vody ve sprše. Ale nebojte se, na táborech se děti nemyjí v korytech, nýbrž i tam už dorazily poměrně slušně vybavené umývárny.
Vaše dítě je na digitálním detoxu, proto ignorujte požadavky ve stylu: „Mami, tati, pošlete mi tablet!“
Diametrální rozdíl ovšem můžeme pozorovat u přístupu rodičů. Dříve se o své ratolesti, jež se ocitly v péči táborových vedoucích, báli také. Mám ale pocit, že dnes jsou to daleko větší stresaři než před lety. Není totiž výjimkou, že maminka volá na tábor prakticky denně a ptá se, jestli její „Kačenka papala snídani“ a že na „Facebooku viděla, že se na jedné fotce nesměje“, tak co se jako děje. Problém může být i to, když rodič spatří fotku, kde má jeho dítko stejné oblečení jako na fotce tři dny staré. Tomášek zase volal tatínkovi, že mu Honzík ubližuje a nebaví se s ním. A tak by se dalo pokračovat.
Jestli žijete v domnění, že největší kšefty má Česká pošta před Vánocemi, tak období letních prázdnin nemůže být o moc horší. Na tábor denně chodilo kolem dvaceti balíků. Ano, balíků, nikoli balíčků nebo nedej bože jen pohlednic. Jejich rozbalování je také kapitola sama pro sebe. Vzhledem k tomu, že na tábor jezdí třeba i šestnáctiletí účastnici, občas se stane, že jim někdo pošle poštou alkohol nebo cigarety. Proto si děti balíky rozbalují před zraky vedoucího. Nejčastěji se v nich objevují pochopitelně sladkosti, ale také energy drinky nebo chipsy. Zkrátka věci, které od organizátorů a vedoucích tábora nedostanou. A protože je dítě na digitálním detoxu, tak ignorujte jeho požadavky ve stylu: „Mami, tati, pošlete mi tablet!“
Tábor je dnes zkrátka věda. Vlastně jako všechno, kde rodiče svěřují své děti do cizích rukou. Kouzlo ale naštěstí přetrvalo a věřím, že to tak zůstane.
foto: Profimedia a Shutterstock
