Už máte doma husu a svatomartinské víno? Ne? A jak tedy budete slavit svátek svatého Martina? Pravda, dlouhá desetiletí komunistické vlády přivedla k zapomnění spoustu zvyků, jež se vážou právě k jedenáctému listopadu. Zkusme si ale něco z toho připomenout.
Reklama
Ano, svatý Martin přijíždí podle staré pranostiky na bílém koni a také se na svatého Martina kouřívá z komína. Husa a mladé víno k svátku patří také, ale třeba o svatomartinských rohlících už moc ponětí nemáme. Ani o tom, že tohle byl vlastně poslední větší svátek před adventní dobou, a tak ho využívali i zneužívali koledníci nejen z řad žáků, ale třeba i kanovníků.
Hodovalo se a mnozí v tu dobu na nějaký ten peníz nekoukali, takže Šimon Lomnický z Budče, spisovatel a učitel, který žil u dvora Viléma z Rožumberka, varuje, že „kdo Martínka často světí, husy, koury mu zaletí; dům, dvůr, louku i dědinu — přivede vše na mizinu“.
Hus a džbán vína
Žáci si ovšem koledu nechtěli nechat ujít a zákazy ze strany měšťanů a radních byly málo platné. Prozpěvovali, že „Svatého Martina všeliká rodina dnes ščedrost zpomíná“ a potenciální dárce koleda pak vyzývá „mějtež na paměti svatého ščedrotu Martina rytíře“ a také „nechcete-li husi dáti, dajte dva penieze“. I na takové koledníky Lomnický z Budče pamatoval a označil je za ty, „kteří rádi Martínka světívají, a když jen kde co na kom vymluviti a vyklamati mohou, aby zas pěkně oplatili, o to se nestarají“.
Husa zřejmě nebývala takovým luxusem jako dnes.
Církev zvolila ofenzívu písní, v níž koledníky z řad žáků kárala: „Penieze vy béřete, do školy sě béřete, tam na ně zžeřete“ a ptá se, „kde ste písmo vzali, byste tak zpievali, kdež vám husí nechtie dáti, smiete penieze žádati?“ Husa, která je spojována se svátkem svatého Martina zřejmě proto, že se tento někdejší voják později před svým jmenováním biskupem schovával mezi těmito opeřenci, zřejmě nebývala takovým luxusem jako dnes, protože jedno ze starých přísloví říká, že „radost Martina jest hus a džbán vína“.
Kůže z pařátů
Na svatého Martina ovšem neobtěžovali počestné lidi jen žáci svými koledami. Toto datum bylo totiž také dnem, kdy hospodáři vypláceli své chase roční plat, a chasa se i podle jeho výše rozhodovala, zda ještě příští rok zůstane, nebo si půjde hledat službu jinam. Nebylo tomu tak jen na venkově, svoji mzdu dostávali i tovaryši u mistrů nějakého řemesla.
Husa se jako tradice dochovala dodnes. Patrně proto, že se Martínkové schovávali mezi husami
Odměnu dostávali také obecní, například pastýři, a zároveň rychtáři vybírali poplatek z propachtované půdy. To vše pak doprovázelo hodování. I podle toho, komu co hospodář dal na talíř, se prý mohlo poznat, zda s chasníkem či děvečkou je spokojen a počítá s nimi na další rok. Takové husí stehno bylo jakýmsi malým vyznamenáním, ale i třeba kůže z husích pařátů, která se podle starého zvyku vkládala do dřeváků, byla znamením, že potřebuje, aby se sloužícím dobře chodilo. Smutní ale nebývali ani ti, kteří z nějakých důvodů končili, a často ještě týž den vše, co dostali, stačili probendit.
Kronika císařství
Těm se říkalo Martínkové a jejich řádění bylo natolik známé, že v císařském výnosu Rudolfa II. se praví: „Strany pak Martinkův, kteří obyčej mají, ze všech krajin při svatém Martině dosloužíce, do Prahy se obraceti a zdeť v zahálce zůstávati: na to taky úředlníci pozor míti budou, aby jich šenkýřové nepřechovávali.“
Výraz „Martínek“ se prostě stal staročeským synonymem pro povaleče, prostopášníka a výtržníka. Ti, co do nové služby nenastoupili a vlastně se ani o to nestarali, spoléhali se na šťastnější kamarády, nebo jen prostě žebrali a kradli. V lepším případě. Rozruch vyvolal v českém království případ z roku 1590, kdy se Martínkové sešli v krčmě za branami Prahy, a protože do města jim nebylo dovoleno vstoupit, vytáhli ve velkém počtu do kraje. Dostali se až k roztocké tvrzi, nyní přestavěné na renesanční zámek, v majetku krajského hejtmana jménem David rytíř Boryně.
Z toho můžeme mít poučení – slavte, ale nemartínkujte, dnes je ruka spravedlnosti rychlejší.
Co se dělo pak, popisují ve svých kronikách třeba Mikuláš Dačický nebo Marek Bydžovský z Fiorentina. Co se tehdy událo, líčil také podle kroniky Wácslawa Břežana Boryňův úředník na císařském dvoře: „Pominulé noci na sobotu, když tak veliký vítr byl, w Roztokách, míli od Prahy, do twrze wpadlo do dwau set zběři lotrovské, a dobywše se na něj samého pana Boryně, wzali jej, a swázawše sem i tam wodili po twrzi z kauta do kauta, bili a tlaukli ho, jednak aby jim okázal šaty čeládce swé pobral, jednak aby jim ukázal, kde jmá peníze… Prawí se, že jednu truhlu s penězi wynesli; osm osob měly co na ni nésti.“
Z toho můžeme mít poučení – slavte, ale nemartínkujte, dnes je ruka spravedlnosti rychlejší. Jak také k této loupeži poznamenává Václav Kněžoveský: „Pán Buoh rač dáti, aby takoví škůdcové zemští vyhledáni a ztrestáni bejti mohli.“
foto: Profimedia
