„Žádné jídlo nazmar.“ Tak by mohlo znít motto českých potravinových bank, které v dnešní době, tolik typické pro plýtvání, snižují jeho dopad na životní prostředí a navíc pomáhají potřebným. „V tuto chvíli podle našich statistik rozdáváme jídlo asi stovce tisíc lidí a spolupracujeme s více než 600 organizacemi v republice,“ prozradila mi nad ranní kávou Veronika Láchová, ředitelka České federace potravinových bank.
Reklama
Přestože jsme se v domluvené kavárně našly asi až po dvaceti minutách, dobrou náladu jí to nezkazilo. A jak jsem se během následující hodinky přesvědčila, pro její práci je pozitivní přístup jednoduše nezbytný.
Přestože v Čechách jídlem plýtváme hodně, potravinovým bankám se ho stále nedostává.
Přestože je činnost potravinových bank v současnosti velmi potřebná, v Čechách dosud není zdaleka tak podporována, jak by si zasloužila. Podle Veroniky musí být zaměstnanci z velké části nadšenci, jinak by za nabízené peníze nikdy nepracovali. A přestože v Čechách jídlem plýtváme hodně, potravinovým bankám se ho stále nedostává. O tom, jak tyto instituce fungují, v čem mají největší problémy a zda je přece jen čekají lepší časy, jsme si povídaly v Cross Café na I. P. Pavlova.
Při akcích pomáhají i dobrovolníci, platy lidí, kteří se o potravinové banky starají, jsou víc než podprůměrné
Jak vlastně potravinové banky v Česku fungují?
Potravinových bank je u nás patnáct, přičemž každá má svůj region, který nejčastěji odpovídá kraji. Po celý rok svážíme z obchodů potraviny, které se neprodají. Jsou to většinou potraviny po datu minimální trvanlivosti, které jsou pro lidské zdraví naprosto bezpečné většinou ještě minimálně tři měsíce po jeho uplynutí. Nelze to zaměňovat s datem spotřeby, po něm už potraviny mohou být zdravotně závadné.
Nejsme tu od toho, abychom rozhodovali, kdo pomoc potřebuje a kdo nikoli.
Mimochodem, jsme jedna z mála zemí v Evropské unii, která tyto výrobky ještě využije. Dále pak ty, které mají poškozený takzvaný primární obal, tedy ten, který je na povrchu, a potravina se z něj nevysype. Může být také špinavý, potrhaný, nebo pomačkaný. Ani to se v obchodě samozřejmě neprodá. Když se k nám jídlo dostane, my ho zkontrolujeme, roztřídíme, uskladníme nebo okamžitě distribuujeme neziskovým organizacím, charitám a dalším potřebným partnerům, se kterými spolupracujeme.
V některých zemích to funguje tak, že se potraviny rozdávají přímo jednotlivcům. Jak je to u nás? Může se na vás obrátit samotný člověk v nouzi?
V současnosti potraviny přímo klientům nedistribuujeme. Nejsme tu od toho, abychom rozhodovali, kdo pomoc potřebuje a kdo nikoli. To by měli vědět sociální pracovníci a organizace, které tu službu zprostředkovávají. My jsme odborníci na skladování potravin a to, že bychom neměli potraviny distribuovat konečným odběratelům, je ostatně uvedené i v takzvané Chartě potravinových bank, jež je platná pro Evropskou federaci potravinových bank, jejímž jsme členem.
Existují i takové organizace, se kterými jsme museli po určité době spolupráci rozvázat, protože s potravinami nezacházely tak, jak bychom si představovali.
Nicméně doba postupuje a i v Evropské federaci už jsou výjimky, které pracují naopak výhradně s konečným odběratelem, jde například o německý Tafel. Myslím tedy, že podobné změny můžeme už brzy čekat i u nás. Zatím je pro nás důležité, aby potraviny byly dostupné všem organizacím v daném regionu a nedocházelo tam k žádné diskriminaci. Snažíme se rozdávat potraviny rovným dílem.
Podle jakých kritérií vybíráte organizace, které od vás mohou potraviny odebírat?
To záleží na vedení regionální potravinové banky, protože každá má vlastní autonomii. Nicméně obecná pravidla jsou taková, že bereme registrované poskytovatele sociálních služeb, protože ti už podléhají určitým standardům. Ty jsou spojeny i s četnými kontrolami a dohledem nad kvalitou poskytovaných služeb. Ostatní organizace více prověřujeme, například jestli mají takový počet klientů, jaký udávají, zda mají skladovací prostory a způsoby, jak potraviny distribuovat. Často si v takovém případě vyžádáme i posouzení města nebo kraje.
Veronika Láchová (39)
Ředitelka České federace potravinových bank. Studovala Krizovou radiobiologii a toxikologii a zároveň Filmovou školu v Písku. Provozovala vlastní kavárnu a pracovala na potápěčské základně. Po ukončení studií se věnovala psaní dotačních projektů, pracovala jako výkonná produkční několika ročníků filmového festivalu MFF voda, moře, oceány. Byla také tajemnicí Česko-indonéské obchodní a turistické komory. Po mateřské dovolené nastoupila jako analytik do organizace poskytující sociální služby, tam se poprvé setkala s problematikou potravinových bank. V roce 2016 založila spolu s dalšími spolupracovníky potravinovou banku v Českých Budějovicích. Ta dnes patří k největším v České republice. Jejím koníčkem je rodina a několik přidružených zvířat.
Samozřejmě existují i takové organizace, se kterými jsme museli po určité době spolupráci rozvázat, protože s potravinami nezacházely tak, jak bychom si představovali, například nestřídmě, rozdávaly jídlo za peníze a podobně. Častěji se ale problémy snažíme řešit. Například když zjistíme, že v organizaci nejsou v pořádku sklady, trváme na tom, aby si tyhle neziskovky pravidelně jezdily pouze pro množství, které mohou distribuovat ihned. Chápeme, že provoz skladu je velmi finančně náročný, proto pro tyto odběratele do budoucna zvažujeme možnost výdejen, které by proces ulehčily.
Jak je to tedy s financemi na provoz?
V tuto chvíli jsou naši zaměstnanci velmi podhodnocení. Rozpočet na jednoho člověka je asi 250 až 280 tisíc za rok v superhrubé mzdě. Když tohle řeknu na setkání lidí z korporátů či vlády, všichni jsou hrozně překvapení, protože nechápou, že za tyhle peníze vůbec někdo chodí do práce. Fakt je ten, že naši zaměstnanci prostě nepracují jen pro peníze. Většinou jsou to lidé, kterým osobně záleží na našem poslání a prací pro potravinovou banku žijí.
Potravinová banka v regionu by potřebovala ročně na pokrytí provozních nákladů zhruba 3,5 milionu korun, Praha pak nejméně dvojnásobek.
Co se týká sběru potravin, banky mají naštěstí v současnosti poměrně efektivní logistické plány, které zohledňují, jak často se jim vyplatí do jednotlivých obchodů pro potraviny jezdit. A podle financí pak tyto plány rozšiřují nebo zužují. A v distribuci to většinou funguje tak, že pro potraviny si organizace samy jezdí. V posledních týdnech se nám ale vize financování dost zlepšila. Pokud to proběhne tak, jak bylo přislíbeno, mohl by se zvýšit objem přijatých potravin, nemuseli bychom je odmítat a mohli nějakou potravinovou pomoc dodat i na periferie, kde distribuční organizace nejsou. A možná bychom mohli i podpořit nějakou formu výdejen či distribučních skladů.
Jídlo se musí roztřídit, kontrolují se obaly a minimální trvanlivost
Tu vyšší podporu vám slíbila vláda?
Ano, už třetím rokem jsme financováni ministerstvem zemědělství v rámci dotačního programu, nicméně ty finance byly doposud hodně nízké, letos nám to vycházelo asi milion korun na provoz každé potravinové banky, což je strašně málo.
Pořád nevíme, jak budeme financováni v roce 2020. Ministerstvo zemědělství předpokládá výrazné omezení, možná i ukončení dotačního programu.
Potravinová banka v regionu by potřebovala ročně na pokrytí provozních nákladů zhruba 3,5 milionu korun, Praha pak nejméně dvojnásobek. Plus jsme dostali 680 tisíc na investice. Ale pro příští rok máme díky dotačnímu programu slíbeno zhruba dvakrát tolik, což, jak doufáme, by umožnilo plnohodnotný provoz. Bohužel ale pořád nevíme, jak budeme financováni v roce 2020. Ministerstvo zemědělství předpokládá výrazné omezení, možná i ukončení dotačního programu. Dostali jsme dopis podle nějž potravinové banky nemůžou získávat dotace jimiž se přispívá k udržování výrobního potenciálu zemědělství a jeho podílu na rozvoji venkovského prostoru.
Jaké množství potravin tedy z finančních důvodů nemůžete přijmout?
Myslíme si, že v současnosti nepřijmeme tak 30 až 40 procent, záleží na regionu a jeho rozsáhlosti a dopravní dostupnosti, také na tom, jestli se dané bance daří sehnat peníze od kraje, od jednotlivých měst...
A nabídka jídla jako takového je dostatečná?
Hodně záleží na typu komodity. Pořád je málo čerstvých potravin, mléčných výrobků, uzenin, konzerv, polotovarů, polévek v pytlíku, těstovin a luštěnin. Máme naopak obrovské množství sladkých nápojů, cukrovinek a slaných pochutin. U těchhle potravin určitě převažuje nabídka nad poptávkou.
V sobotu 10. listopadu proběhla šestá Národní potravinová sbírka. Byl to úspěch?
Nebyla sice tak úspěšná jako v předchozích letech, nicméně za každé kilo potravin jsme vděční. Národní potravinovou sbírku hodně vnímáme jako zdroj potravin, které nejsou po datu minimální trvanlivosti, a také jako velké gesto solidarity v České republice. Je skvělé, že se o problematiku boje proti hladu a podvýživě zajímá tolik lidí. Zároveň bychom byli rádi, kdyby tato akce upozornila na to, jak potravinové banky fungují.
Díky tomu, že rozdáme potraviny, které by se jinak vyhodily, také velmi pomáháme životnímu prostředí, a to si myslím málokdo uvědomuje.
Mnoho našich donátorů se domnívá, že nás podporují, když nám dávají jídlo. A já jim říkám, že jsme za to hrozně rádi, protože ho předáme tam, kde udělá dobrou službu, ale vlastní benzín nebo platy za něj nezaplatíme. Naše činnost také nespočívá jen v redistribuci potravin, ale má mnohem větší přesah. Například stále motivujeme organizace, aby jídlem pomáhaly, a také se snažíme učit lidi neplýtvat. Díky tomu, že rozdáme potraviny, které by se jinak vyhodily, také velmi pomáháme životnímu prostředí, a to si myslím málokdo uvědomuje.
Jak moc je v Česku téma plýtvání jídlem závažné?
Spolupracujeme s organizací Zachraň jídlo, která dělá hodně důležitých statistik. Hodně dat přebíráme také z Evropské federace potravinových bank a všechna tato data ukazují, že v Čechách i celkově v Evropě se plýtvá opravdu hodně. Do jaké míry jsou na tom Češi v porovnání s ostatními národy, je ale velmi těžké určit, protože zatím nemáme stanovenou oficiální definici potravinového odpadu.
Proto se ve statistikách uvádí pouze takzvaný kvalifikovaný odhad a nikdo přesně neví, jaký je skutečný stav. Každopádně je jisté, že jídla si tolik nevážíme. Náš životní standard je totiž opravdu vysoký, proto je myslím podpora potravinových bank a organizací typu Zachraň jídlo krokem správným směrem.
foto: Archiv Veroniky Láchové, zdroj: Česká federace potravinových bank
