Už víc než měsíc Mexikem křižuje karavana středoamerických migrantů, kteří směřují za vidinou lepších životů, než byly ty jejich dosavadní ve zbídačeném a politicky rozvráceném Hondurasu. Měl jsem možnost se s těmito lidmi setkat v hlavním městě Ciudad de Mexiko, kde se skoro po 1500 kilometrech chůze zastavili, aby načerpali síly.
Reklama
Zrovna v mexické metropoli se rozhodovali, jak pokračovat dál. O jejich duševní zdraví se na místě starala mimo jiné i psycholožka Marlen Miranda z Mexického institutu psychologie. Zeptal jsem se jí, s jakými problémy se na ni migranti obracejí a co naopak ona může udělat pro ně.
Lidé v Hondurasu nemají práci, případně špatně placenou, školy nefungují a stejně tak zdravotní systém.
Karavana se dala do pohybu zhruba v polovině října a v době, kdy dosáhla hlavního města Mexika, čítala tato její první a stěžejní část na sedm tisíc lidí. Město jim dalo k dispozici atletický stadion pro zhruba pět tisíc lidí a přilehlý areál, kde se rozmístila mimo jiné početná zdravotnická pomoc. Lidé, se kterými jsem mluvil, si stěžovali zejména na trýznivé životní podmínky ve středoamerických zemích, zejména v Hondurasu, odkud podle oficiálních údajů pochází přes 80 procent těchto běženců. Lidé tam nemají práci, případně špatně placenou, školy nefungují a stejně tak zdravotní systém. Po cinknutých prezidentských volbách koncem loňského roku navíc země upadla do nekonečně vlekoucí se politické krize.
Málokdo si uvědomuje, že si ti lidé s sebou nesou smutek a ztrátu, říká Marlen Miranda
Většina z těchto lidí se touží do země vrátit, ale rozhodli se vydat za nejistým a vzdáleným cílem, trochu přilepšit sobě a svým rodinám v Mexiku a především ve Spojených státech. Zatímco americký prezident chrlil přes hraniční plot své hrozby a vysílal proti migrantům tisícovky vojáků, v Ciudad de Mexiko se právě mělo rozhodnout, zda má cenu pokračovat či zůstat nebo se vrátit. Možný návrat byl také jednou z hlavních věcí, na které se migranty snažili psychologové v tak krátkém čase, jejž měli k dispozici, připravit.
S jakými problémy se na vás lidé z karavany hlavně obrací?
Přicházejí sem vlastně s velkým zármutkem. Musíme si uvědomit, že v posledních dnech a týdnech si prošli strašnou spoustou ztrát. Opustili své domy, rodiny, na vlastní pěst sem přišlo i hodně matek, které zanechaly své děti doma s tím, že se za nimi děti dostanou později.
Tady si začínají uvědomovat, že přišli s ničím. Jediné, co mají, jsou věci, které mají na sobě a které posbírali cestou.
Takže cestou truchlí a navíc ta cesta samotná, kterou museli překonat, nebyla lehká. Řada z nich prchá před násilím, před násilím páchaným v rodinách – a bohužel i během této cesty se běženci mohli s nejrůznějšími jeho variantami setkat.
Jak jim pomáháte?
Tito lidé jsou už samozřejmě unavení fyzicky, ale navíc i psychicky, protože nemají vidinu jasného cíle. Tady je přijímáme a snažíme se je alespoň trochu dát do pořádku. Není to standardní psychoterapie, protože máme k dispozici jen málo času.
Na cestě jsou už od poloviny října. Očividně nejde jen o členy gangů a "nebezpečné lidi", jak tvrdí Donald Trump, který uprchlíkům posílá na uvítanou armádu
Tady v Ciudad de Mexico před nimi stojí spousta rozhodnutí, která musejí učinit – zda zůstat v Mexiku, pokračovat do Spojených států, případně se vrátit zpět do vlasti. Tady si začínají uvědomovat, že přišli s ničím. Jediné, co mají, jsou věci, které mají na sobě a které posbírali cestou.
S ohledem na skutečnost, že máte jen omezený čas na terapii, co příchozím říkáte?
Snažíme se je deaktivovat, v podstatě je zklidnit, protože mnoho z nich přišlo v záchvatech paniky, v úzkostech, stresu, takže je to celé hlavně o zklidnění jejich aktivace různými metodami, jako jsou dýchací techniky, techniky, v nichž se snaží představit něco pozitivního, snažíme se jim do duší zkrátka vnést pozitivní myšlení. Zklidňujeme je natolik, aby byli schopni činit promyšlená rozhodnutí.
Mezi příchozími je také značný počet dětí a mladistvých. Jaké pocity z nich máte a jak se s nimi pracuje?
Zjistili jsme, že děti tu prodělávají takzvanou reaktivní poruchu příchylnosti (reactive attachment disorder, RAD). To znamená, že když jejich matka nebo otec zmizí třeba jen na sekundu, tak na to velmi silně reagují. Strach, panika, noční děsy, záchvaty lítosti, ...
Pokud na tom nejste dobře po emocionální stránce, tak pro vás bude těžké dělat efektivně správná rozhodnutí a vyvarovat se radikálnímu chování.
Jde také o to, že pokud měly tyto děti v minulosti nějaký problém, se kterým se později třeba i vyrovnaly, tak tady se jim může zase vyjevit. Například desetiletého kluka, který mluví perfektně, to může jazykově vrátit na úroveň dvou až tří let. Tuto poruchu jsme zde tedy mezi dětmi a mladistvými detekovali. A samozřejmě taky hodně dětí s velkým strachem.
Proč je podle vás psychologická pomoc tak důležitá? Není přece jen důležitější ta zdravotní?
Psychologická podpora je zásadní, protože když nemají lidé v krizových situacích psychickou stabilitu, bude pro ně složité dělat logicky správná rozhodnutí. Je to velmi podstatná věc, obzvlášť když se lidé často mnohem víc starají o svůj fyzický stav – jestli jsou unavení, žízniví, nemocní – ale emocionální část zůstává stát stranou. Pokud ale na tom nejste dobře po emocionální stránce, tak pro vás bude těžké dělat efektivně správná rozhodnutí a vyvarovat se radikálnímu chování. A to je trochu to, co se možná na severu od těchto lidí očekává.
foto: Natalia Meneses a Shutterstock
