Máte pocit, že nic nestíháte, a byli byste rádi, kdyby den měl alespoň o hodinu či dvě víc. Gratulujeme, pak nejspíš patříte k lidem, jejichž příjmy jsou vysoce nadprůměrné. Alespoň to potvrzují četné studie, na které ve svém článku odkazuje hlavní ekonomický analytik listu Financial Times Tim Harford.
Ve skutečnosti je to prý ale ještě o něco složitější. Společnost se podle Harforda skládá z různých skupin. Každá z nich se vyznačuje charakteristickým vztahem mezi peněžním bohatstvím a bohatstvím časovým.
Vysokopříjmoví lidé jsou o sobě přesvědčeni, že jsou i nadprůměrně vytíženi a nemají dostatek volného času.
První skupinu představují lidé, kteří mají málo peněz i málo času. Jsou to převážně lidé s nižším vzděláním, kteří pendlují mezi více pracovními místy, starají se o děti a tráví mnoho času dojížděním. Druhou skupinu pak reprezentují lidé, kteří mají nízký příjem, ale času na rozdávání. V tomto případě je řeč o penzistech nebo těch, kteří hledají práci. Harford doslova říká, že „nevědí, jak by se po celý den zabavili“.
Hodně peněz, málo volna
A pak jsou lidé, jejichž příjmy jsou nadstandardní. Otázka zní, jestli jsou více nebo méně vytíženi než ti, jejichž příjmy jsou spíše průměrné nebo podprůměrné. „Bez ohledu na to, jaká je skutečnost, vysokopříjmoví lidé jsou o sobě přesvědčeni, že jsou i nadprůměrně vytíženi a nemají dostatek volného času,“ píše Harford.
Sám přitom odkazuje na publikaci ekonoma Daniela Hamermeshe s názvem Spending Time. Autor v ní hledá odpověď na to, jak jsou lidé v jednotlivých příjmových skupinách zatíženi časovým stresem. Měření ale nevycházelo ze sledování zápisků v diářích jednotlivých lidí, nýbrž z dotazníků, ve kterých odpovídali na to, jak často se cítí být ve spěchu nebo v časové tísni. Ukázalo se, že na časový pres si často stěžují novopečení rodiče, zejména matky. A pak lidé, kteří pracují mnoho hodin denně.
Ti, kteří nikdy stres z nedostatku času nepoznali, měli příjmy na nejnižších úrovních.
Ale jak je to s jejich příjmem? Hamermesh zjistil, že lidé, kteří uvedli, že jsou stále v časovém presu, měli často velmi vysoké příjmy. Naopak ti, kteří nikdy stres z nedostatku času nepoznali, měli příjmy na nejnižších úrovních. Z toho víceméně vyplývá, že peníze jdou ruku v ruce s pocitem, že den má příliš málo hodin na to, aby vytížení lidé stihli všechno, co chtějí. Titíž lidé také spí kratší dobu, nebo podstatně méně sledují televizi.
Volno plné práce
Tím ale výčet zjištěných zajímavostí nekončí. Hamermesh například ukázal, že pocit nedostatku času se stupňuje také s rostoucím hodinovým příjmem. Nejde tedy jen o to, že se lidé, kteří vydělávají víc peněz díky většímu počtu odpracovaných hodin, cítí v časovém skluzu. Tento pocit zkrátka hraje roli i při různých úrovních hodinového výdělku.
Vysokopříjmoví jedinci častěji plánují nějakou činnost i na volný čas, proto se cítí časově vystresovaní i ve svém volnu.
Dokonce i tehdy, když lidé s vysokým příjmem právě nevykonávají žádnou práci, cítí se být pod časovým tlakem. Podle Hamermeshe to má psychologické vysvětlení. Jde o to, že vysokopříjmoví jedinci častěji plánují nějakou činnost i na volný čas. Čtou knihy, chodí do divadla nebo do restaurací, případně navštěvují nějaké vzdělávací kurzy. Není tedy divu, že se cítí časově vystresovaní, i když zrovna nejsou ve svém zaměstnání.
Korelace mezi výší příjmu a nedostatkem času ale zřejmě platí i pro vztah mezi úrovní dosaženého vzdělání a volným časem. Když si ovšem uvědomíme, že existuje pozitivní korelace mezi vzděláním a příjmem, pak to není nic překvapivého. Obecně totiž můžeme říci, že čím vyššího vzdělání dosáhneme, tím větší máme pravděpodobnost, že budeme vydělávat slušné peníze. A, jak z výše uvedeného vyplývá, znamená to rovněž, že životem proplujeme s pocitem časového deficitu.
Jako myši v kruzích
Zbývá ještě odpovědět na otázku, proč jsou lidé s vysokým příjmem ochotni pracovat víc hodin denně. Není smyslem jejich „honby“ za penězi právě to, že si jednoho dne budou moci říct: „Tak teď už mám dostatečnou finanční rezervu, a mohu tedy zvolnit?“ Na tohle celkem dobře odpovídá ekonomická teorie. Ano, v zásadě to tak je. Bude-li náš hodinový výdělek již dostatečně vysoký (ona dostatečnost závisí na preferencích každého z nás), pak zřejmě budeme dávat přednost většímu objemu volného času před časem pracovním. Jinak řečeno, pro dosažení požadované úrovně měsíčního příjmu nám bude stačit pracovat méně hodin.
V reálném životě záruku slušného výdělku po neomezeně dlouhou dobu nemáme. Proto jej vždy vnímáme jako něco dočasného.
Jenže problém je v tom, jak onu vyšší úroveň hodinového (či časově jiného) výdělku vnímáme. Pokud jako jednorázovou nebo časově omezenou příležitost, pak za vyšší mzdu budeme ochotni pracovat více. Jestliže jako něco, co bude trvat po neomezeně dlouhou dobu, pak bude spíše vítězit volný čas. Jenže v reálném životě záruku slušného výdělku po neomezeně dlouhou dobu nemáme. Proto jej vždy vnímáme jako něco dočasného. A to i tehdy, kdy máme pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Ta, jak známo, obsahuje výpovědní lhůtu, a tak neznáme dne ani hodiny, kdy náš aktuální pracovní poměr může skončit.
Reklama
To je ten pravý důvod, proč jsou lidé s vysokými příjmy ochotni obětovat svůj volný čas a pracovat. Ostatně platí i to, že čím vyšší máme mzdu, tím dražší náš volný čas je. Každá ztracená minuta nebo hodina totiž znamená relativně vysokou oběť v podobě ušlého příjmu. Do jisté míry jsme na tom podobně jako myš v otočném kruhu. Čím rychleji myš běží, tím rychleji se válec točí a tím rychleji je myš nucena běžet. No a kruh se uzavírá.
foto: Shutterstock, zdroj: Financial Times
