Když jsem před lety nastupovala do svého prvního zaměstnání, bylo jako vrchol úspěchu vnímáno dopracovat se k vlastní kanceláři. Já jsem ve vlastní kanceláři začínala, byť jsem byla jen čerstvý absolvent a začínající pedagog na fakultě. Po pár letech jsem se přesunula do další firmy a rázem se ocitla ve svém prvním „open space“, ale stále ještě u vlastního stolu. Další posuny ve firemních žebříčcích se až paradoxně shodovaly s postupným opouštěním konceptu „vlastního teritoria“ v kanceláři.
V Microsoftu jsme před pár lety zavedli sdílené stoly a vlastní židli (natož kancelář) nemá ani generální ředitel. Prostě si ráno sedneme tam, kde se nám to zrovna hodí – v kanceláři či mimo ni. Proč to děláme a co tím získáváme?
Flexibilita přitahuje talenty
Známý futurista Bob Johansen říká, že „vše, co může být distribuováno, bude distribuováno“. Kanceláře, které připomínají továrny – jak vzhledem, tak fixní pracovní dobou či kulturou ve stylu pásové výroby – ztrácejí význam. Ve světě založeném na kreativitě a inovacích je tento tradiční přístup kontraproduktivní. Pohybujete-li se ve stále stejném prostředí mezi stále stejnými lidmi, těžko přijdete na nové nápady a příležitosti.
Tuhle praxi vítají i zaměstnanci, kteří se nemusí každý den probojovávat skrze zácpy a dopravní špičky, čímž ztrácejí hodinu až dvě ze svého času.
A i když váš celý tým žije a pracuje ve stejném městě a budově, stojí za to využít moderní nástroje k tomu, abyste přivodili malou „disrupci zevnitř“, a podpořili tak flexibilitu a mobilitu. A tuhle praxi vítají i zaměstnanci, kteří se nemusí každý den probojovávat skrze zácpy a dopravní špičky, čímž ztrácejí hodinu až dvě ze svého času.
Tlak mileniálů
Letos v létě jsem ve spolupráci s platformou Altereko natáčela pro Český rozhlas Plus rozhovor s Tomášem Ervínem Dombrovským, vedoucím analýz a komunikace společnosti LMC, která vlastní portály Jobs.cz nebo Práce.cz. Bavili jsme se o trendech v zaměstnávání. Tomáš tyto trendy jednoznačně potvrdil.
„Mileniálové svým přístupem v práci stále výrazně ovlivňují nastavení podmínek ve firmách,“ říká Tomáš Ervín Dombrovský. Jde zkrátka o lidi, pro které jsou telefon, tablet, mobilita a flexibilita naprosto přirozené, a představa, že celý den, týden, měsíc, rok… sedí u jednoho stolu, je pro ně až odstrašující. „Práce jako taková zůstane, jen se promění způsob, jakým pracujeme. Výrazně se posune koncept zaměstnání, plný úvazek s dobou od–do začne mizet.“
Pokud firmy chtějí tento talent využít, musí se změnit a otevřít – řada těchto lidí se totiž nechce nechat zaměstnat.
Takzvaná „zakázková ekonomika“ funguje ostatně už dnes. Kontraktoři (u nás se jim někdy říká ičaři) dělají chvilku pro jednu firmu, pak pro druhou. „Přes 700 tisíc lidí pracuje takzvaně na sebe,“ podotýká Tomáš. Pokud firmy chtějí tento talent využít, musí se změnit a otevřít – řada těchto lidí se totiž nechce nechat zaměstnat. A této svobodě přicházejí na chuť i starší generace. Firmy jim musí vyjít vstříc. Kulturně, technologicky, procesně.
U nás je podle Tomáše Ervína Dombrovského bohužel stále velmi rozšířený model „dohlížet a trestat“. Tam, kde mají zaměstnanci nějakou míru autonomie, jsou ale lidé mnohem spokojenější i výkonnější. Podle průzkumu LMC má tuto možnost v práci už 60 % zaměstnanců. „A 96 % z nich říká, že je to super, těch 40 %, kteří tuto možnost řídit si vlastní čas nemají, jsou výrazně nespokojení, snaží se z toho utéct,“ doplňuje Tomáš Ervín Dombrovský.
Pro a proti virtuální vzdálenosti
Moje zkušenost z Microsoftu tyto trendy potvrzuje. Po zavedení práce odkudkoli nám všechny klíčové parametry jako work-life balance, výkonnost, kreativita, sdílení a podobně vzrostly o 25 až 40 %. Není to ale tak, že stačí dát do pracovních smluv častější homeoffice, a je hotovo. Flexibilita vyžaduje pečlivou organizaci a velmi hlubokou kulturní změnu. Nám to ve firmě trvalo přes dva roky. Jinak se snadno může stát, že vše ztroskotá na řadě úskalí, která po cestě číhají – ať už jde o fragmentaci týmů či takzvanou virtuální vzdálenost.
Virtuální vzdálenost se objevuje i v případě, kdy jsou lidé uzavření v jedné místnosti.
Právě té se věnuje Karen Sobel Lojeskiová, jedna ze zakladatelek a výkonná ředitelka společnosti Virtual Distance International (VDI), která provedla v této oblasti řadu výzkumů. Geografická vzdálenost je daná fyzickou vzdáleností a časovými pásmy (je přitom zajímavé, jak snadno člověk zapomene, že kolega sedí „o pár hodin dál“, a pozve ho na schůzku v čase, kdy normální člověk ještě, nebo už spí…). Z pohledu flexibility je přitom důležité zjištění Lojeskiové, že virtuální vzdálenost se objevuje i v případě, kdy jsou lidé uzavření v jedné místnosti. Všichni známe scény se dvěma lidmi z kavárny, kteří sedí u jednoho stolu, ale komunikují na dlouhé virtuální vzdálenosti úplně s někým jiným. Vnímají víc přítele „na facebooku“ než na druhé straně stolu. Ani v jedné kanceláři se pak podle Lojeskiové lidé nemusejí „komunikačně propojit“.
Tento poznatek ukazuje, že se kulturní změně ve smyslu zavedení digitální kultury nevyhneme, ani když homeoffice zakážeme a budeme nutit lidi, aby byli v 8.30 ráno za stolem v kanceláři. Zvlášť, když lidé z jedné pracovní skupiny stále častěji pracují ještě v týmech dalších, které jsou mnohokrát rozeseté po budově dané firmy, po různých pobočkách v dané zemi nebo i po celém světě. Podle některých výzkumů dnes už téměř polovina zaměstnanců pracuje na jiném místě než jejich kolegové a tři čtvrtiny zahrnují alespoň jednu osobu pracující v jiném místě než zbytek týmu.
Reklama
Práce budoucnosti je distribuovaná a tajemství úspěchu není v nové hezké kanceláři. Leží ve schopnosti správně používat nové technologie, nebát se zcela přehodnotit organizaci práce a firemní kulturu, naučit se dát svobodu a přijmout odpovědnost. I kanceláře se změní, protože do nich budeme chodit za jiným účelem než dnes. Ale o tom třeba někdy příště.
foto: Shutterstock, zdroj: InvestičníWeb
